Juan Diego Flórez září v grand opéra. Meyerbeerovi Hugenoti v Berlíně

Mistrovská opera Hugenoti (Les Huguenots) od Giacomo Meyerbeera je nejen centrálním dílem velké francouzské opery (grand opéra) a jedním ze stěžejních děl operní literatury devatenáctého století, ale také ústředním titulem v rámci dramaturgického cyklu děl velké opery, která postupně uvádí Německá opera Berlín.

V minulém roce Německá opera Berlín přinesla pozoruhodnou inscenaci Meyeerbeerovy opery Vasco da Gama (respektive Afričanka), jejíž recenzi jsme přinesli zde, pro příští sezonu se chystá nové uvedení Proroka (Le prophète). Nová premiéra monumentální pětiaktové opery Hugenoti se konala v Berlíně 13. listopadu 2016 v režii anglického tvůrce Davida Aldena a pod taktovkou italského dirigenta Michele Mariottiho.

Berlínskému publiku toto dílo není zas tolik neznámé, v roce 1987 zde Hugenoti byli nastudováni (v německém překladu) v legendární režii Johna Dewa – DVD z této inscenace je stále dostupné, v povědomí diváků je především rozverná scéna na královském dvoře Markéty z Valois, odehrávající se u bazénu s barevnými ručníky a koupacími míči.

Meyerbeerovi Hugenoti jsou stále uváděni poměrně vzácně – jednak se proměnil divácko-posluchačský vkus, jednak tato opera-tableaux klade neuvěřitelně vysoké interpretační nároky na orchestr, sólisty a svoji scénickou podobu. Díla velké opery jsou rozsáhlá (obvykle čtyř až pětiaktová), s nezbytnou baletní složkou (v moderních režiích se většinou tyto části vynechávají), s vysokým počtem jednajících postav a rozsáhlým sborem – a z toho vyplývají v neposlední řadě také vysoké finanční nároky na vznik podobné produkce.

Na druhé straně bychom asi dnes stěží hledali jiné operní dílo s aktuálnějším a nadčasovějším tématem, jakým je xenofobie či náboženská nesnášenlivost. Opera zpracovává historické téma skutečného krvavého masakru hugenotů (protestantů) v Paříži v roce 1572 během slavnostní veselice u příležitosti svatby Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským, který vešel do dějin pod názvem Bartolomějská noc.

Berlínští Hugenoti nepracují jen s tradičním rozehráním milostného příběhu na pozadí povraždění protestantů katolíky, zosnovaného údajně Kateřinou Medicejskou (která shodou okolností v důsledku zásahu cenzora v opeře vůbec nevystupuje). Základem moderní scénografie je jednoduchá dřevěná střecha – pod kterou na začátku ještě dobře kooexistují různé společenské skupiny, lidé různých vyznání i představitelé různých sociálních tříd. V průběhu prvního jednání je pod střechu vytažen zvon jako počátek sváru a jako symbol budoucího krveprolití (útok katolíků o Bartolomějské noci byl zahájen úderem třetího zvonění v kostele Saint-Germain-l’Auxerrois v Paříži). Ve třetím jednání jsme při velké sborové scéně svědky toho, jak uprostřed relativně pokojného davu (zde sedícího v kostele při bohoslužbě) vznikají první sváry a nepokoje, a to symbolicky pod střechou jednoho chrámu. Střecha doprovází dále děj až do pátého aktu, kdy se řítí dolů a její trosky symbolizují závěrečnou scénu hřbitova.

Režií náročného díla byl pověřen Američan David Alden, který má za sebou největší pracovní zkušenost v Bavorské státní opeře, kde dlouhodobě působil téměř jako „haus režisér“ v době, kdy operní dům byl veden schopným intendantem Sirem Peterem Jonasem (1993-2006). Režisér vytvořil v Bavorské státní opeře dlouhou řadu operních představení, mezi ty nejúspěšnější se řadí jeho Monteverdiho cyklus (zejména Korunovace Poppey, Návrat Odyssea do vlasti), dále pak bezpočet inscenací barokní opery, oper Richarda Wagnera – režijní koncepty velmi dobré až průměrné kvality, ale ojediněle také málo vydařené tituly (například Síla osudu). David Alden byl postaven před nelehký úkol režírovat tuto operu v nezkráceném původním znění.

Meyerbeer původně vytvořil hudební materiál v délce téměř šest hodin, ale již v průběhu zkoušek v letech 1835-1836 došlo z provozních důvodů ke krácení na cca čtyři a půl hodiny. Zmíněná berlínská produkce opery z roku 1987 trvala cca dvě hodiny patnáct minut. Nová inscenace zachovává s výjimkou škrtnutého baletu původní délku díla, tak jak zaznělo o premiéře v Paříži v roce 1836. Inscenovat toto tableuax v původní délce umožňuje předvést operu v celé její komplexnosti, dokonale rozehrát všechny detaily, vnitřní a vnější proměny – ale na druhou stranu by se divák neměl nudit. To se nestalo, berlínští diváci naopak ocenili pokus inscenovat dílo v původní délce.

Scénické ztvárnění Meyerbeerova díla je pozoruhodné, v prvních dvou jednáních postupně navozuje divákovi atmosféru příběhu, okořeněného ve svém počátku jemnou francouzskou ironií, která graduje ve scéně v Touraine až klauniádou přítomných osob (Markéta, Raoul, páže Urbain). Markéta je představena jako velmi nevyrovnaná osoba, jednající pod vlivem omamných látek. I během jediného (rozsáhlého) výstupu budoucí panovnice Navarrského království jsme svědky jejích depresí, smutků, totální radosti a uvolněnosti až nevázané koketerie. Je jasné, že tato královna nemá žádný vliv na to, co se děje a dále bude dít, byť se – právě svým sňatkem s Jindřichem II. a pokusem o uzavření sňatku mezi Raoulem a Valentinou – snaží sjednat smír mezi katolíky a protestanty. Ve svých dalších výstupech (většinou už němých) potvrzuje svoji roli loutky, servírované na kašírovaném koňském piedestalu.

Zatímco hlavní mužská postava opery, Raoul de Nangis, zůstává v podstatě bez zásadní proměny, Valentine prochází vývojem: na počátku je to pasivní, lkající oběť svého otce, který ji nutí do svazku s nemilovaným člověkem (hrabě Nevers), a v posledním aktu, po smrti svého manžela, bere svůj osud do rukou a přijímá protestantskou víru, a tím se trvale osvobozuje od svého otce. Hrabě Saint-Bris (její otec) ji neváhá za tento čin navždy umlčet.

Ne vždy byla scénická podoba zcela srozumitelná a diváky bavící či dostatečně umocňující hudební složku díla, ale měla svoje téma a svůj řád, a tak mohla být většinou diváků bez zásadních výhrad přijata.

 

O prvotřídní hudební nastudování se zasloužil mladý italský dirigent Michel Mariotti, který byl až dosud znám především jako vynikající dirigent rossiniovského repertoáru.

Hlavním pěveckým magnetem inscenace byl třiačtyřicetiletý Peruánec Juan Diego Flórez, který nastudováním přetěžké role Raoula udělal zásadní postup ve své hvězdné kariéře. Flórez se až dosud převážně věnoval italským a francouzským belcantovým partiím Gioachina Rossiniho a Gaetana Donizettiho. V uplynulé sezoně vkročil nastudováním role Arnolda v poslední opeře Gioachina Rossiniho Guillaume Tell (Vilém Tell) opatrně na půdu grand opéra a nyní v nové roli Raoula nabízí opět velkou pěvecko-představitelskou kreaci a oslňuje publikum nádhernými tóny. Disponuje pro tuto roli menším hlasem, než by možná bylo optimální – ale neforzíruje a zpívá nesmírně uvolněně a technicky výborně. Zatím nepředvádí takovou hlasovou brilanci, na jakou jsme zvyklí u jeho stávajících rolí – ale je zřejmé, že pěvec sám nechce ustrnout v jednom pěveckém stylu a chce se jako interpret dále rozvíjet.

Miláčkem berlínského publika je italská sopranistka Patrizia Ciofi, která ztvárnila Markétu de Valois. Patrizia Ciofi má v repertoáru vedle známých velkých koloraturních rolí i vzácné partie meyerbeerovské – Isabellu v Robertu ďáblovi, Dinorah ze stejnojmenné opery a v jeho italské opeře Il crociato in Egitto ovládá sopránovou úlohu Palmide. Ciofi překvapila zkušeným hereckým projevem, její vysoký koloraturní soprán je měkký, bohužel nemá úplně jiskru a glanz. Extrémně vysoké polohy zvládá obdivuhodně, střední poloha je málo znělá a ne příliš zajímavá.

Hlavní ženskou postavu Valentiny ztělesnila ruská sopranistka Olesya Golovneva, která má za sebou tak charakterově a pěvecky rozdílné party, jako je Gilda v Rigolettu, Mathilde ve Vilému Tellovi, Vitellia v La clemenza di Tito, Luisa Miller od Verdiho, Pucciniho Mimi, Taťána v Oněginovi či Dvořákova Rusalka. Z výčtu jejích rolí zatím není zřejmý její příklon k mladodramatickému oboru, i ve svých budoucích angažmá vystřídá velmi rozdílné role. Golovneva zrovna nevlastní typický „Falcon“ soprán (to jest kvalitu a charakter hlasu, kterými byla pověstná slavná první představitelka Valentiny, sopranistka Cornélie Falcon) – je to vyloženě lyrický soprán příjemné barvy a velmi dobré znělosti.

V menší, ale výrazné roli královnina pážete Urbaina se předvedla hezkým mezzosopránem americká pěvkyně Irene Roberts. V důležité partii Raoulova starého sluhy Marcela zaujal svým krásně zbarveným basem Chorvat Ante Jerkunica, rovněž tak role hraběte Saint-Bris a hraběte Nevers byly obsazeny dobře disponovanými pěvci Derekem Weltonem a Marcem Barrardem.

Recenzované představení bylo zaznamenáváno pro Deutschlandradio Kultur a bude vysíláno touto rozhlasovou stanicí v únoru příštího roku – i touto cestou mají posluchači možnost seznámit se s tak mimořádným dílem, jakým jsou Meyerbeerovi Hugenoti. Závěrem svého příspěvku bych chtěl čtenářům připomenout jméno velkého české znalce Meyerbeerova díla, pana Milana Pospíšila, a poděkovat mu za jeho četné publikace, které mně osobně pomohly proniknout do tajů Meyerbeerova hudebního divadla.

Hodnocení autora recenze:
režie – 75%
hudební nastudování, pěvecké výkony – 90%

Giacomo Meyerbeer:
Die Hugenotten
(Les Huguenots)
Hudební nastudování: Michele Mariotti
Režie: David Alden
Scéna: Giles Cadle
Kostýmy: Constance Hoffman
Sbormistr: Raymond Hughes
Světla: Adam Silverman
Choreografie: Marcel Leemann
Dramaturgie: Jörg Königsdorf, Curt A. Roesler
Orchester der Deutschen Oper Berlin
Chor der Deutschen Oper Berlin
Opernballett der Deutschen Oper Berlin
Premiéra 13. listopadu 2016 Deutsche Oper Berlin
(psáno z reprízy 26. 11. 2016)

Marguerite von Valois – Patrizia Ciofi
Graf von Saint-Bris – Derek Welton
Graf von Nevers – Marc Barrard
Valentine – Olesya Golovneva
Urbain – Irene Roberts
Tavannes / 1. Mönch – James Kryshak
Cossé – Jörg Schörner
Méru / 2. Mönch – John Carpenter
Thoré / Maurevert – Alexei Botnarciuc
de Retz / 3. Mönch – Taiyu Uchiyama
Raoul von Nangis – Juan Diego Florez
Marcel – Ante Jerkunica
Bois-Rosé – Robert Watson
Ein Nachtwächter – Dong-Hwan Lee
Zwei Hofdamen / Zwei katholische Mädchen – Adriana Ferfezka, Abigail Levis

www.deutscheoperberlin.de