Juliette nejen bez vzpomínek, ale také bez nápadů

  1. 1
  2. 2

Devatenáct hodin po velmi jasném úplňku se na scénu Národního divadla vrátila snová opera Bohuslava Martinů Juliette (komponována 1936-1937, premiéra v Národním divadle v Praze 1938). Byl to diváky i kritiky velmi očekávaný návrat. Nečekal na ně ale ani vzrušující sen, ani bezesná noc nebo dokonce noční můra. Osobně jsem měl druhý den ráno po premiéře silný pocit, jako bych byl po požití silného hypnotika před spaním – vyspíte se, ale žádné detaily si nepamatujete.

Původně ohlášenou britskou režisérku Irinu Brook na začátku této divadelní sezony nahradila slovenská režisérka Zuzana Gilhuus, která je také výtvarnicí a vede umělecké dílny.

Pokud jste předpokládali, že představení bude tedy scénografickou záležitostí prvého řádu, nemohli jste se více mýlit. Prvé dějství ještě vzbuzovalo jakousi inspiraci surrealistickým (výtvarným i literárním) hnutím. Bohužel v inscenaci nejsou dostatečně rozvedena základní témata opery – paměť a její selhávání, relativita vzpomínek i sen jako odraz a transformace podnětů z reality.

Opera je postavena na libretu podle hry předního francouzského surrealistického spisovatele a autora divadelních her Georgese Neveuxe, podle které si skladatel sám libreto upravil. Svého času úspěšná divadelní předloha, která byla uvedena i jako činohra na Národním divadle (Julie aneb Snář s Eduardem Kohoutem a Jiřinou Šejbalovou v režii Jiřího Frejky na počátku třicátých let dvacátého století), je ukázkou výjimečného opusu surrealistického divadla. Surrealismus se na jevišti etabloval spíše výtvarnou formou než literárními texty. Režisérka (a zároveň výtvarnice scény) sice cituje oblíbené výtvarné motivy surrealismu – levitující schodiště (René Magritte), klavír, kterým prorůstá vegetace (Salvador Dalí) nebo titulní hrdinka pohrávající si s pírkem (malířka Toyen vícekrát využila tento motiv v erotické symbolice). Ale zcela chybí to, co je surrealismu vlastní, a to propojení výtvarných motivů do nového významového celku. Vše na scéně existuje spíše odděleně bez dalších souvislostí. Scénografie prvního dějství z městečka, kde obyvatelé nemají žádné vzpomínky a jejich paměť obsahuje pouze posledních pár minut, na první pohled vypadá efektně, ale její silně omezená barevnost (bílá-šedá-černá) brzy omrzí a stává se monotónní.

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) - Jevhen Šokalo (Starý Arab), Michaela Kapustová (Malý Arab), Ondřej Koplík (Komisař), Peter Berger (Michel), Vladimír Chmelo (Muž v okně) a Marek Gurbaľ (Muž s helmou) - ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Jevhen Šokalo (Starý Arab), Michaela Kapustová (Malý Arab), Ondřej Koplík (Komisař), Peter Berger (Michel), Vladimír Chmelo (Muž v okně) a Marek Gurbaľ (Muž s helmou) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Jediný barevný prvek v kostýmech vnáší Juliette se svými smaragdovými šaty a rudou parukou coby symbolem ženství. Vizuální nuda se spojuje s režijními stereotypy, režisérka doslovně a se zmenšujícím se počtem nápadů aranžuje konverzaci operních postav bez větších diferenciací, s občasným využitím pohybové stylizace (choreografie Radim Vizváry), takže některé epizodní figury vycházejí lépe, jiné velmi nerozlišeně. Na častou otázku teatrologů a literárních vědců – zda vůbec existuje surrealistické divadlo – tato inscenace odpovídá jasným ne. Zcela chybí surrealistická poetika ireálnosti, nepojmenovatelných motivací i scénografických řešení, která vycházejí z lidského podvědomí.

Rozpaky u mě především budí závěr třetího dějství, které je již prakticky bez výpravy, kdy na scéně zůstává pouze bílý klavír (výsledek vypadá jako scéna snové taneční scény filmového muzikálu s Fredem Astairem a Cyd Charisse). Takto oproštěné finále díla by mělo svou divadelní oprávněnost v případě, že by se spojilo s předchozími režijně-výtvarnými postupy, což ale v žádném případě nenastane. Závěru také zcela chybí auratická kvalita, která by měla přesunout volání Julietty do naší mysli. Mělo by dojít ke ztotožnění pocitů Michela s divákem, bohužel žádné takové kouzlo se nedostaví. Režijní složka je největším zklamáním inscenace.

Ani kostýmy Tomáše Kypty, podřízené vidění režisérky, nenesou zvláštní vlastní významy, tak jak by si to dílo zasloužilo. Vždyť právě historické inscenace Juliette v pražském Národním divadle svedly ke spolupráci významné výtvarníky (1938 František Muzika ve světově proslulé scénografii, 1963 Josef Svoboda a Jan Skalický, 1989 Vladimír Nývlt a Josef Jelínek).

Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) - Peter Berger (Michel) - ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
Bohuslav Martinů: Juliette (Snář) – Peter Berger (Michel) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Hudební nastudování pod taktovkou dirigenta Jaroslava Kyzlinka zní přitažlivě, bohužel mnoha příliš rychlými tempy a takřka stálou silnou intenzitou zvuku posunuje výsledný tvar daleko od zvukové kvality, kterou známe z legendární Krombholcovy nahrávky. Na řadě míst chybí rafinovanost a prostor pro detailnější prokreslení, ve kterém by vynikl zvuk sólových nástrojů a jemnost vypracování. Spíše dochází ke slévání do jednoho mohutného zvukového proudu, který zakrývá kvalitu barevné orchestrace. V některých vypjatých místech dochází i k překrytí zpěváků.

U pěveckých výkonů je ale tentokráte potřeba vyzdvihnout výbornou srozumitelnost slova takřka u všech rolí. V řadě vedlejších rolích (někteří zpěváci vytvářejí až čtyři party, většinou podle schématu, který doporučoval již skladatel) zaujmou jak zkušení pěvci (Ivan Kusnjer, Yvona Škvárová, Luděk Vele nebo Vladimír Chmelo), tak mladí umělci (Michaela Kapustová). Většina vedlejších postav je ale spíše charakterizována silnými interpretačními osobnostmi než cíleným režijním vedením. Alžběta Poláčková disponuje pro roli Juliette atraktivním zjevem i charakterizačními schopnostmi, ale její hlas se zdá pro roli snad již trochu robustní a chybí mu určitá tajemnost nutná pro tuto postavu. Pěvecky i herecky má roli dobře zvládnutou. Vhodný hlasový typ pro tuto roli byl již tématem diskuzí během přestávky mezi diváky.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Juliette (Snář) (ND Praha)

[Total: 85    Average: 3.1/5]

Související články


Reakcí (12) “Juliette nejen bez vzpomínek, ale také bez nápadů

  1. Souhlasím v mnoha směrech s recenzentem – nová Julietta byla pro mne polovičním zklamáním. Myslím, že dílo bylo pečlivě nastudováno a většina solistů odvedla velmi hezké výkony i když vavřín pěveckého mistrovství si určitě zaslouží především hlavní představitel Michela P. Berger. Režie byla ustrnulá, bezradná, jakoby bez fantazie a to zvláště u takového kusu (plného symbolů, tajemství a hádanek) opravdu vadí. Škoda jedné promarněné šance. Praktická poznámka: paní režisérka by se příště při zkouškách měla posadit i např. do 1.balkon (2. řada uprostřed) – takže ne zas tak vysoko !, kde ve scéně Lesa bylo většině účinkujích vidět jen nohy. Režie není jen pro diváky v prvních deseti řadách

  2. Pro mne velké zklamání. Hudební nastudování až na příliš hlasitý orchestr sice slušné, ale ta režie… Absolutní bezradnost, stupňující se od dějství k dějství, a to málo co paní režisérku napadlo, šlo absolutně proti smyslu díla. Hodně smutné. Nedivím se, že o přestávce lidi odcházeli a že si režisérka při děkovačce vyslechla bučení.

  3. B. Martinů: JULIETTE (SNÁŘ)
    II. premiéra v Národním divadle
    Učebnicový příklad, jak se režie, scénografie a kostýmy mohou zcela minout s duchem opery, libreta, děje, nálady, hudby… Pokud režisérku Zuzanu Gilhuus nedokázala snová, surrealistická, místy i vtipná a naopak zase hodně melancholická opera Juliette nijak inspirovat, tak bych nechtěl vidět její další režie… Takhle nenápaditou inscenaci jsem už dlouho neviděl. Přitom zdánlivě je vše v pořádku: inscenace nejde proti libretu, nevymýšlí si žádné absurdnosti a naschvály, scéna i kostýmy jsou samy o sobě velmi pěkné (ale asi by se hodily do jiné opery). Jenže to je právě problém: režisérka si nevymýšlí nic! Nehraje si ani se světlem. 3. dějství je skoro tma a prázdno a nuda, nuda až úmorná, kterou nezaplaší ani úředník kanceláře snů, který zběsile mlátí plácačkou mouchy (snad jediný nápad celé inscenace, poněkud otřepaný a opakující se až moc dlouho). Přitom co by se tam dalo vymyslet! Bílé piano, představující v 1. dějství i symbol lodi (?) a ve 3 dějství sloužící jako stůl úředníka, a schody zavěšené ve vzduchu to opravdu nezachrání. Režisérka vše pojala naopak skoro až realisticky, takže pak působí trochu směšně, když posloucháme, o čem postavy zpívají, jak zapomínají vzpomínky, jak Michel hledá přízrak Juliette… Barevnost je jen v hudbě Martinů, nikoli na scéně, která až na tyrkysové šaty Juliette „hýří“ jen černobíle. Bezradní jsou i zpěváci. Michel je role náročná nejen pěvecky, ale i herecky, jenže v této inscenaci máte pocit, že zpěvák je kus dřeva, které neumí hrát vůbec! A co vlastně znamená to křoví na scéně? Bloudění postav? Spíš bloudění režisérky…
    To bučení bychom se měli naučit víc a hlasitěji!
    A o přestávce odešlo docela dost lidí, třeba na II. balkoně skoro polovina.
    Na FB si ND libuje, jak bylo přijetí premiéry vřelé. Mně tedy přišlo spíš vlažné.
    Hudebně a pěvecky to přitom bylo naštěstí docela slušné.
    Juliette je pro mě osobně dost divná opera s několika pěknými místy (než celou operu, tak mám raději svitu, kterou tak krásně nahrál sir Mackerras s ČF a M. Koženou a S. Davislimem a ve francouzštině), ale jinak strašně zdlouhavá. A když ještě k tomu sledujete tak nenápaditou režii, pak se ten večer vleče přímo nekonečně.

    1. Neodešla půlka balkónu! Jestli odešlo pár lidí, tak tipuji, že kvůli náročnosti díla samotného, které se nebude nikomu jen tak líbit na první poslech. Ne kvůli režii, která neurazí. Někteří zpěváci ji dokázali naplnit velmi působivě. Ale chápu, že z dálky, pokud vidíte jen pidisiluety, to nemusí tolik zapůsobit.

  4. Nová inscenace Juliette, výtvarně čistá, režijně a hudebně propracovaná – jistě ne všechno se na představění zdaří na 100% – byla pro mně i mnohé diváky první premiéry výrazně emočně komplexním hudebně-divadelním zážitkem!

    Pro koho je to „dost divná opera“, nedivím se, že se nudil. Není ovšem nutno odřazovat další diváky. Dopřejte lidem vlastní prožitky a reflexe.

    1. Nikoho neodrazuji, pouze jsem napsal svůj komentář a pohled na představení, tak jako Vy a jako jiní a jako recenzenti, kteří se až na paní Janáčkovou víceméně shodují a inscenaci kritizují. Ale každý ať si názor udělá sám. A že je pro mě Juliette „divná“ opera, to mi nebrání v tom, abych se nenudil, kdyby byla lepší režie. Výtvarně možná čistá je, ale to je tak vše. Hudební a pěvecké výkony byly dobré. Ale o propracované režii bych tedy nehovořil v žádném případě, tu si opravdu představuji jinak. Ale asi máme jiné nároky. Jenže takto (ne)režírovat by dokázal skoro každý. V čem vlastně práce režisérky spočívala? Scénu a kostýmy navrhli jiní a její vklad skoro žádný nevidím. Zejména 3. dějství byla naprostá bezradnost, jak stálo v jedné recenzi, „něco si představte, já už fakt nevím, co s tím“. Spoléhat jen na fantazii diváků režisér nemůže, to je pak nepotřebujeme a můžeme dělat jen koncertní provedení oper. Mluvil jsem i s několika známými, kteří Juliette viděli, a poslouchal názory několika diváků o pauze a po skončení opery a prakticky nic nadšeného jsem neslyšel. A že tolik lidí o pauze odešlo, to snad také o něčem svědčí…

  5. Pane, vždyť vy ani netušíte, v čem spočívá úloha režiséra. Já jsem také mluvil s jinými, i s cizinci a byli nadšeni. Všichni dokázali bez problémů pochopit symboliku a jemné psychologické nuansy téhle inscenace. Kupříkladu přímo geniální interpretace motivu postav v šedivých šatech jako Čekání na Godota. Holt, každý se na umělecké dílo dívá vlastníma očima a duší. Nicméně to, že někdo nedokáže postrehnout nějaké nuansy aneb esenci výkladu nemusí vůbec nic vypovídat o kvalitě inscenace, ale třeba spíše také o povaze diváka. Poroučím se se vzpomínkou na slavná slova Jana Wericha a přeji hezký zbytek svátků.

  6. Postřehnout nuance a výklad opravdu dokážu, pokud je inscenace obsahuje. Tady jsem ale nic takového téměř neviděl. A ponechat vše na fantazii diváků je sice pěkné, ale svědčí to o bezradnosti režisérky. I když možná lepší toto než nějaký kontroverzní režisérismus a exhibicionismus, jaké známe hlavně z německých scén… Vzpomínám na krásnou Juliette v režii Davida Pountneyho (v ND v roce 2000), u té jsem se nenudil a dílo samé mi nijak „divné“ nepřipadalo. A pěkná byla i Nekvasilova inscenace v Brně (2009, hrála se dva roky), kde už stejné role zpívali M. Kobielska a J. Březina.

  7. Pán Milan ste veľmi prisný kritik, do akej miery však spravodlivý ?
    Píšete k pani režisérke:
    “ Scénu a kostýmy navrhli jiní a její vklad skoro žádný nevidím.“
    Zabudol ste si prečítat v programe, že paní režisérka Zuzana Gilhuus vytvorila ako jedna osoba réžiu i SCÉNU.
    Juliettu( Snář) som videl včera vo Veľkonočný pondelok 28.3. od 16 hod.,ako prvú reprízu po dvoch premiérach. Predchádzajúce naštudovania tejto opery o ktorých sa tu v kritikách písalo nepoznám, tak Juliettu som videl prvý krát a musím ju zhodnotiť kladne, bol som spokojný.
    Nestačím sa teraz viacej zaoberať detailami.

    I po predstavení paní uvádzačka na 1.balkóne záujemcom dala menší lístok( ktorý si potom nechala), kde boli na bočnom okraji čísla od najlepšieho hodnotena č.1 k najhoršiemu č. 5. Juliettu som zhodnotil zaškrtnutím č.2.

    Zatiaľ som však v recenziách , ani v názoroch čitateľov tu na Opera plus nezaregistroval väčšie hodnotenie vlastnej hudby Bohuslava Martinů v tejto opere.
    Viem, že je pre spevákov často RYTMICKY NÁROČNÁ ,rovnako musí byť náročné i hudobné naštudovanie.
    Prajem paní režisérke Zuzane Gilhuus, aby sa nenechala odradiť niektorýmí zápornými kritikami a recenziami na jej súčasnú Juliettu v ND Praha a ďalej jej úprimne prajem úspechy na operných scénach na Slovensku, ČR a hlavne v zahraničí.

  8. Po včerejším zhlédnutí musím žel konstatovat, že se ztotožňuje s těmi, kteří tuhle inscenaci hodnotí s jistými rozpaky. Nechci říct, že vše bylo špatně. Určitě za skvělé lze považovat samotné hudební nastudování a i některé pěvecké výkony. Ovšem samotné scénické a režijní zpracování mě fakt moc neoslovilo. Za vcelku zajímavě řešenou považuji snad jen závěrečnou scénu, kdy Michel prožívá návrat do snové „reality“ a vrací se mu některé jeho prožitky z jeho „pobytu“ ve městečku. Scéna, kdy Michel obrácen hledišti zády odchází vstříc schodišti, které jej přivádí nazpět do snu, vyznívá poměrně působivě. Ovšem to je asi vše, co mě zaujalo. V první polovině představení, kdy je téměř celá scéna, stejně jako kostýmy všech protagonistů (s výjimkou Juliette) v bílém, to na mě což působilo hodně chladně a neosobně. Možná bylo smyslem režie ukázat, že všechny lidské vzpomínky časem vyblednou, což je i případ obyvatel „snového“ městečka, v němž se Michel nachází. Na druhou stranu právě Michel touto ztrátou paměti po většinu děje netrpí (naopak si třeba dokáže vybavit i detail z velmi rané fáze svého dětství). I když lidské sny často bývají do jisté míry abstraktní a mlhavé, s abstraktností scény to podle mě Zuzana Gilhuus krapet přehnala. Kromě toho fakt, že jde v případě celé první části opery o sen, se nepoučený divák dozví vlastně až po přestávce. Režijní záměr takovému diváku nejen příliš nepomáhá v orientaci, ale spíše jej uvádí ještě do většího zmatku. A tak místo toho, aby scénické pojetí pomohlo divákovi nějak se srovnat s na první poslech náročnou Martinů hudbou (byť mě osobně se moc líbila), je tomu spíše naopak. V případě závěrečného jednání pak zcela souhlasím s tím, že působí zmateně a do značné míry až bezradně. Jakoby si režisérka opravdu moc nevěděla rady, jak onen zlom v celém ději opery zinscenovat. Děj se má odehrávat v kanceláři snů, ale na scéně tomu nic moc neodpovídá. Jediným spojujícím prvkem scény je bílý klavír, jehož role však není příliš zřejmá. V první části má patrně představovat loď v přístavu městečka, v druhé u něj sedí úředník kanceláře snů. Má jít tedy o stůl onoho úředníka? Patrně ano, nicméně dle původní předlohy opery by se loď měla proměnit v samotnou kancelář snů, nikoliv jen v jednu z rekvizit této kanceláře…..Říká „se konec dobrý, všechno dobré“, a mě se konec, jak už jsem naznačil, líbil. I proto jsem nakonec hodnotil představení třemi hvězdičkami, otázkou však je, zda ND takovéto hodnocení stačí…

Napsat komentář