Juliette v Národním divadle: Skutečně neskutečná nebo neskutečně skutečná?

Čtenáři Opery Plus blogují

Bylo v módě říkat, že Národní divadlo zanedbává Janáčka – a to i přesto, že co sezona, to premiéra některé z jeho oper. Kdo se zde doopravdy zanedbává, je Martinů. Nepočítáme-li hostující představení, v Národním divadle se hraje jen výjimečně. Což je – a to jeho hudbě zřejmě úplně ne zcela rozumím – škoda. Zpráva, že se chystá Juliette, mě tedy jednoznačně potěšila.

Každá z oper Bohuslava Martinů, se kterými jsem měl doposud možnost se seznámit, je úplně jiná, promlouvá odlišným hudebním jazykem, ale zároveň je dobře patrný skladatelův rukopis. Martinů si zjevně našel své postupy, jichž se držel, ať má zrovna daný kus příchuť romantiky, moderny nebo jazzu. Juliette se mi zdá jakousi směsicí všech těchto tří stylů. Některé pasáže mi harmonicky i instrumentačně připomínaly Hry o Marii, jindy jsem si vzpomněl na nedávné hostování ostravské inscenace Tří přání. Nejednotnost stylů ale zároveň rozhodně neznamená jakoukoli roztříštěnost či pocit mozaiky, nýbrž ucelenou hudební „nálož“, která se k tématu opery navíc perfektně hodí. Neslyšíme žádné árie, duety ani sbory. Sledujeme hudební drama, které zároveň není nijak dramatické. Nesmysl? Možná ano, ale o tom přece vlastně Juliette je. Skutečnost či sen? Nervák nebo legrace? Obojí – nebo ani jedno. Těžko říct.

Podobnou nerozhodnost jsem cítil i z režie (a scénografie) Zuzany Gilhuus, ba dokonce si myslím, že si pohyb po této neviditelné hranici docela užila. Proč ne? Nečekejte ale žádné magické osvětlení ani spoustu divadelního kouře, snovost a neuchopitelnost, která je pro tuto operu nezbytná, je zde vyřešena úplně jinak – jednoduchá, ale nápaditá scéna v kombinaci s vhodně využitými jevištními technologiemi Národního divadla v člověku opravdu dokáže vyvolat pocity, které zažíváme ve snech.

Znáte to – zdá se vám o věcech, které znáte, ale zároveň to moc nedává smysl – vlastně skoro vůbec. Tohle Gilhuus (spolu s kostýmním výtvarníkem Tomášem Kyptou) skvěle trefila!

Obsazení stojí především na představiteli Michela, který je na jevišti téměř neustále, ať už jako hlavní figura nebo pozorovatel toho, co se kolem něj právě děje. U Petera Bergera mívám často pocit, jako by trochu moc tlačil na pilu, ale přiznám se, že v tomto případě mě dostal – nadšení premiérového publika při děkovačce dokazuje, že nejen mě. Jeho Michel byl skvělý jak pěvecky (jeho lyrický výkon příjemně gradoval až k dramatičtějšímu závěru), tak herecky (postava je paradoxně uchopena spíše civilně), dobře dokázal udržet divákovu pozornost, což – zejména vzhledem k délce první části – nemusí být samozřejmost.

Jako Juliette se představila Alžběta Poláčková, ještě před pár lety „ta druhá“, dnes už jedna z hvězd Národního divadla – právem. Juliette by se mohla zařadit mezi Mařenku, Bystroušku a další její parádní role (pokud by se inscenace udržela na repertoáru delší dobu, s čímž bohužel nemůžeme moc počítat). Poláčková svůj part zvládla s přehledem a po vizuální stránce ze svých výstupů vytěžila maximum – tedy spíše inscenace těží z ní.

Ostatní sólisté v menších rolích i sbor Národního divadla dobře posloužili celkovému vyznění, zmínit musím zapálený výkon Michaely Kapustové, který je důkazem, že dobré (nebo špatné) obsazení i sebemenší role může udělat hodně.

Orchestr Národního divadla (dirigent Jaroslav Kyzlink) předvedl svůj standardní výkon, který považuji za velmi slušný, sem tam by bylo dobré malinko ubrat ve prospěch jeviště, ale celkové dojmy jsou pozitivní. „Zasedací pořádek“ v orchestřišti je netypický, což v člověku minimálně vyvolá příjemný pocit, že tvůrcům nešlo jen o „nacvičit, odehrát a inkasovat honorář“, ale že práce na inscenaci byla skutečně poctivá.

Celkové dojmy z Juliette jsou rozhodně pozitivní. Zdálo se mi, jako by se v Národním divadle příjemně snoubila snaha (ne úplně marná) o jakousi světovost s našimi zavedenými postupy či zvyky. Samozřejmě by se našla řada věcí, které by si člověk představoval jinak, občas bych očekával více herecké akce a tak dále, ale to už je spíše můj individuální pohled. Juliette rozhodně stojí za návštěvu – řešení Zuzany Gilhuus asi nesedne každému (při premiérové děkovačce se mocně bučelo), ale titul samotný slibuje zajímavý zážitek. Ačkoli tématem opery je snění, během představení byste usnout neměli.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]