K nedožitým pětaosmdesátinám předního brněnského tenoristy Vladimíra Krejčíka

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století probíhala ve všech souborech tehdejšího Státního divadla v Brně poměrně rozsáhlá generační proměna jejich složení. Například v baletu a v činohře se to týkalo i změny vedení souboru. V Janáčkově opeře fungovalo od roku 1952 velmi dobře, ba vzhledem k daným dobovým podmínkám můžeme dnes klidně říci znamenitě, stabilizované vedení pod vedením profesora Františka Jílka. Nicméně i tam bylo nutné omladit sólistický soubor. Do Brna přišla v té době řada mladých sólistek a sólistů a prakticky všichni z nich se v krátkém čase stali protagonisty nejen tohoto souboru, ale české opery oněch let. Jedním z nich byl i tenorista Vladimír Krejčík, jehož nedožité pětaosmdesátiny si připomínáme 7. října.

Vladimír Krejčík se narodil v městečku Uhříněves, které je dnes součástí hlavního města Prahy. Když byly Krejčíkovi tři roky, zemřel mu otec. Umělecké geny zdědil po mamince, která hrávala ochotnické divadlo; student Vladimír zpíval ve sboru místního evangelického kostela. V roce 1952 absolvoval Střední průmyslovou školu chemickou a poté vojákoval ve Znojmě. Tam účinkoval ve vojenském souboru. V roce 1953 se zúčastnil soutěže v sólovém zpěvu, postoupil do závěrečného kola v Praze a tam zaujal předsedu poroty, kterým byl známý sbormistr, profesor Vojtěch Bořivoj Aim. Profesor Aim úzce spolupracoval s Armádním uměleckým souborem.

Vladimír Krejčík (foto archiv ND Brno)
Vladimír Krejčík (foto archiv ND Brno)

Na Aimovo doporučení byl Vladimír Krejčík angažován do sboru opery Smetanova divadla (tedy dnešní Státní opery). Postupně byl obsazován i do drobnějších sólových úkolů. V Dvořákově Králi a uhlíři, kterého nastudovali dirigent Jan Hus Tichý a režisér Luděk Mandaus u příležitosti výročí narození Antonína Dvořáka v roce 1956, to byla rolička Prvního kavalíra. O rok později zpíval roli Posla při druhé premiéře inscenace Aidy (premiérovým Poslem byl tehdy Bohumír Vích).

Vladimír Krejčík toužil stát se sólistou. Nastudoval proto několik rolí, aby se s nimi pokusil o získání angažmá. Jeníka v Prodané nevěstě si nejprve zazpíval v Ostravě – po boku Mařenky, kterou ztvárnila jeho pozdější častá brněnská partnerka v této roli, Milada Šafránková. Jeníka si potom zopakoval v Liberci, kde k němu přidal ještě Víta v Tajemství. Od 1. prosince 1958 se stal sólistou liberecké opery.

Během dvou sezon, které v městě pod Ještědem strávil, se úspěšně představil především v partech českého repertoáru. Vedle již zmíněných to byl například Jiří v Jakobínovi, také se zde poprvé setkal s autorem, v jehož operách později v Brně exceloval, s Leošem Janáčkem. Bylo to v postavě Rechtora v Příhodách lišky Bystroušky.

V roce 1960 se Vlaimír Krejčík v pěvecké soutěži Pražského jara probojoval do finále a poté už následovalo angažmá v Brně, kam ho František Jílek přivedl v listopadu 1960. Brňanům se představil jako Jeník v nové inscenaci Prodané nevěsty a v roli Kormidelníka vstoupil do inscenace Bludného Holanďana, která měla premiéru ještě před prázdninami v roce 1969.

Je zajímavé, že Brno bylo posledním z tehdejších osmi českých operních souborů (v Českých Budějovicích se opera v té době teprve konstituovala), v němž byla některá z Wagnerových oper v poválečném období poprvé uvedena. Svou roli v tom sehrála patrně zkušenost z doby okupace, kdy si nacisté v Brně počínali mnohdy daleko brutálněji než v jiných městech. Důkazem toho bylo mimo jiné i uzavření Zemského divadla v Brně v listopadu 1941 a uvěznění řady prominentních členů divadla. Následky pociťujeme v Brně dodnes. Chtěl bych využít příležitosti, jež se mi naskýtá, a poděkovat na tomto místě velmi upřímně profesoru Václavu Věžníkovi, který po léta věnuje pozornost brněnskému německému divadlu a jeho v mnohém pozoruhodné historii. Myslím si, že je to příklad pro brněnské uměnovědné instituce, které by této tématice měly věnovat zvýšenou aktivitu. Fundovaná analýza minulosti je v této chvíli potřebnější než návraty k omluvám, které někdy mohou nechtěně působit i kontraproduktivně.

Vladimír Krejčík byl v mnohém průbojné Jílkově a Wasserbauerově inscenaci Nevěsty messinské obsazen do role dona Césara a pak už šly role jedna za druhou. Za čtyři desítky let svého brněnského působení patřil Krejčík k jejím nejvytíženějším sólistům. Byly sezony, kdy byl obsazen ve všech premiérovaných inscenacích. Týkalo se to zejména šedesátých let.

Není divu. Ve Vladimíru Krejčíkovi získala Janáčkova opera především ideálního představitele pro český klasický repertoár. Jeho měkký, lahodně znějící, velmi příjemný a technicky dokonale zvládnutý tenor jej přímo předurčoval pro smetanovské a dvořákovské role. Zdárně se ovšem vyrovnal i s úlohami, které tento obor přesahovaly, což byl třeba případ jeho tenorových hrdinů v operách Giacoma Pucciniho (Rudolf v Bohémě, Pinkerton v Madame Butterfly a zejména Cavaradossi v Tosce).

G. Puccini: Tosca - Vladimír Krejčík (Cavaradossi) - SD Brno 1970 (foto archiv ND Brno / R. Sedláček)
G. Puccini: Tosca – Vladimír Krejčík (Cavaradossi) – SD Brno 1970 (foto archiv ND Brno / R. Sedláček)

Krejčík měl smysl pro detailní herecké vypracování postavy. Dokázal dobře pracovat i s mimikou svého výrazného, ostře řezaného obličeje, což uplatnil zejména v moderním repertoáru, který v éře dramaturga Václava Noska byl na scéně Janáčkova divadla velmi častým hostem. Skvěle se uplatnil v širokém záběru komických rolí.

Po nástupu byl pochopitelně obsazován především do postav z klasického českého repertoáru, jimiž si získal brněnské publikum. Víta v Tajemství následoval Ladislav Podhajský ve Dvou vdovách, Vítek v Daliborovi, Jiří v Jakobínovi, Princ v Rusalce a především Števa v Janáčkově Její pastorkyni, kterého ztvárnil ve třech inscenacích. V této roli se svou spontaneitou, přesným pochopením a interpretací Janáčkovy partitury jednoznačně zařadil mezi její špičkové představitele.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “K nedožitým pětaosmdesátinám předního brněnského tenoristy Vladimíra Krejčíka

  1. Vladimír Krejčík byl vynikající tenorista, jen doplňuji o svědectví Hanuše Theina : „Co ten pan Novotný udělal z Krejčíka jako pedagog, to je doslova zázrak!“ Soukromý pedagog Antonín Novotný s ním pracoval po dobu Liberce a podílel se na úspěchu Krejčíka na zmíněné soutěži. Jako konzervatorní „potěr“ jsme testovali soukromé pedagogy v Praze, pan Novotný byl jedním z nich. Ano, Krejčíkem se velmi chlubil. Měl proč, zřejmě na jeho popudy jeho hlas přesně „padnul“, jak to musí v pěveckém výcviku být. Krejčík byl velmi stylový v Mozartovi a Rossinim, podobně jako Zdeněk Švehla. Ovšem v repertoárovém divadle musel obsáhnout celý první obor, na Mozartovi by se byl nikdo neuživil. Ale to bylo právě obdivuhodné, jak si dokázal přes spinto, ba i dramatické obory / Supraphon nahrál i jeho Josého v Carmen! /, zachovat instrumentální dokonalost stylově vedených partů Tamina, Ottavia, Ferranda. Tamina hostoval často v Národním divadle / v budově Stavovského divadla / vedle Zdeňka Švehly a Ivo Žídka. Národní divadlo v Praze uvádí v Taminovi ba i slavného hosta Pražského jara – Fritze Wunderlicha. Krejčík byl i výborným Princem v Rusalce, viděl jsem ho v těto roli live několikrát, byl vždy pěvecky svrchovaný.

Napsat komentář