K osmdesátinám plzeňského barytonisty Viléma Míška

  1. 1
  2. 2

Je pro mne až neuvěřitelné, že se dnes, v úterý 7. června, dožívá jubilea osmdesátých narozenin barytonista Vilém Míšek, spjatý neodlučitelně s historií plzeňské opery v letech 1963–1991. Svým jevištním charisma a příjemným, sametově znějícím barytonem měl mnoho příznivců, kteří si ho dodnes jistě zachovali ve své paměti.

B.Martinů: Mirandolina - Vilém Míšek (Rytíř di Ripafratta) - DJKT Plzeň 1990 (foto archiv DJKT)
B. Martinů: Mirandolina – Vilém Míšek (Rytíř di Ripafratta) – DJKT Plzeň 1990 (foto archiv DJKT)

Vilém Míšek nastoupil do plzeňské opery jako mladý absolvent Pražské konzervatoře u profesora Karla Leisse. Vytipoval si ho přímo v Praze na konzervatoři tehdejší legendární šéf opery Bohumír Liška. Ano, tak se museli chovat tehdy operní šéfové! Talentovaný mladý pěvec jim nespadl nikdy z nebes a být odkázán jen na konkurzy, které divadlo dvakrát ročně pořádalo, by také mohlo znamenat vůbec nehrát. Šéf musel mít cit a doslova „čich“ na perspektivní talenty. Byla to éra ansámblových divadel, ne hostů, to se tehdy pokládalo za ukrutně drahé, zvát si kdekoho i na malé role. Však pan šéf Bohumír Liška poučoval tehdy mladého adepta dirigentského oboru na Hudební fakultě Akademie múzických umění Petra Vronského výstižnými slovy: „Hlavně nevěřte operním pedagogům! Budou vám volat, budou vám tvrdit, jak obrovský hlas vyučují! Vy na ně dáte, ale oni v tom svém pokojíčku to slyší úplně jinak; pozvete je tedy na jeviště. A ejhle – kde nic, tu nic, ani u klavíru se to nenese, u orchestru to bývá hotová tragédie…” Proto museli být šéfové aktivní, mít své „agenty“ v terénu, myslet s předstihem na vývoj oborů ve svém divadle.

Bohumír Liška cítil při čtyřech interních barytonistech v roce 1962, že mu začíná chybět v oboru mládí. Vilém Míšek byl pro šéfa Bohumíra Lišku de facto oborovou perspektivou v lyrickém barytonu za Josefa Hořického, jenž měl na krku pátý křížek (psal jsem o něm zde). Bylo tudíž třeba již myslet na mladší typ barytonů pro Oněgina, Silvia, Figara, Jeleckého, Bohuše či Tausendmarka. A jistě i na řadu mladých rolí soudobých oper, což tehdy byla Liškova priorita. Vilém Míšek vzpomíná v knize plzeňského redaktora Jiřího Šantory Divadelní návraty: „Na moji hodinu zpěvu přišel neznámý pán. Posadil se, mlčel, dlouho poslouchal, načež hodil na klavír partituru Prokofjevovy opery Zásnuby v klášteře, abych se na to do zítřka podíval, že se zítra zase zastaví. Profesor Leiss mi ihned představil Bohumíra Lišku, šéfa plzeňské opery. Druhý den jsem mu zazpíval část z Prokofjeva, pan profesor Liška vstal od klavíru a tvářil se spokojeně. Zeptal se, zda ovládám Bohuše v Jakobínovi, a když jsem přitakal, řekl mi, že v sobotu ho tedy budu v Plzni zpívat.“ Tolik citace pěvce. Stalo se. Vilém Míšek předzpíval v Plzni Bohuše, Jakobín byl tehdy kmenovou součástí repertoáru celou řadu let.

A.Dvořák: Jakobín - Vilém Míšek (Bohuš z Harasova), Ivanka Malinová (Júlie) - DJKT Plzeň 1986 (foto archiv DJKT)
A. Dvořák: Jakobín – Vilém Míšek (Bohuš z Harasova), Ivanka Malinová (Júlie) – DJKT Plzeň 1986 (foto archiv DJKT)

Po tomto představení mu Liška řekl své hodnocení: „První jednání bylo dobré, to druhé jste už řval a ve třetím jsem vás skoro neslyšel. Ale angažuju vás, jste perspektivní, přijďte podepsat smlouvu.“ Plzeňská opera – co víc si může mladý zpěvák přát krom Prahy, to byla přece obrovská šance! V oboru měl tehdy zmíněného Josefa Hořického, Karla Křemenáka, Josefa Beneše a Jaroslava Kantora. Sám Vilém Míšek později vděčně vzpomínal na osobnosti opery Zdeňka Jankovského, Miroslava Frydlewicze, Karla Petra, Oldřicha Černocha, Jaroslava Hlubka, Marcelu Machotkovou, Libuši Márovou, později na mezzosopranistku Ivu Malinovou, která se stala jeho životní partnerkou.

Protože to byla šťastná doba, kdy jsem coby dítko školou povinné prchal denně večer z domova do divadla, abych alespoň viděl jedno operní dějství (pod výmluvou doučování se matematice), tak si pamatuji dobře na první období Viléma Míška v Plzni. Na jeho role, úspěchy i zaváhání, jak je tomu vždy. První rolí byl pro Viléma Míška mladý, fešácky sympatický policista (tehdy člen Veřejné bezpečnosti), v moderní opeře Ivo Jiráska Svítání nad vodami o budování přehrady. Profesor Antonín Špelda spolu s Bohumírem Liškou a režisérem Bohumilem Zoulem pořádali přednášky, o jak skvělé, výjimečné dílo se jedná… Nu, s odstupem času musím doznat, coby školák jsem tomu tehdy ba i věřil, že ten Verdi je jen lásko, ach lásko, ale tohle je to pravé vysoké umění, jak vykládal zasvěceně profesor Antonín Špelda, ceněný plzeňský kritik. Zřejmě tomu tak vůbec nebylo, ale Vilém Míšek ukázal značnou jevištní pružnost a pohotovost, dnes bych řekl zpětně jevištní charisma, které musí být dáno. Ale i pěvecky byl neobyčejně tvárný, jeho baryton zněl příjemně. Neviděl bych ho v této roli dodnes zcela zřetelně před sebou, kdyby mne byl jeho vstupní výkon nezaujal! Pak moc půvabné Prokofjevy Zásnuby v klášteře, o nichž musím již jen za sebe sama vyznat – jedno z nejlepších děl druhé poloviny dvacátého století! Tady měl pan profesor Liška moc šťastnou ruku!

Přišel Silvio v Leoncavallových Komediantech s půvabnými Neddami Libuše Bláhové a Evy Czapkové. Vedle svých zkušených kolegů si risknul ba i vysoce náročného Lunu v Trubadúrovi pod taktovkou Jiřího Kouta, do již déle běžící inscenace. Pamatuji, jak mu Jiří Kout říkal po představení: „Vildo, v té árii jsi byl ale výš, moc jsi se do tónu asi opíral.“ A Vilda tehdy zajásal: „Senzace, tak já tam vzal místo Gé dokonce As? Vida! U profesora Leisse jsem měl vždy už s As problémy…“ Jak to bývá, hledal impulzy další technické progrese u nových pedagogů, dostal se i do Itálie, kde získal nové poznatky u profesora Campogaglianiho v Sieně. Ano, to byl přesně Vilém Míšek. Zdravě ctižádostivý, cílevědomý, pilný, inteligentní mladý kumštýř. Věděl dobře, co chce, věděl, že škola je jen základ. Pro pěvce prvních oborů v opeře jen málokdy postačující.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama