Kabaretní revue Dagmar Peckové aneb Kurt Weill v Lucerně

  1. 1
  2. 2
Po dvou letech plánů a příprav představila česká mezzosopranistka Dagmar Pecková svůj nový projekt – kabaretní show Wanted, program složený výhradně z díla Kurta Weilla. Jde bezesporu o vynikající nápad, protože dílo tohoto německého skladatele (1900–1950) představuje zásadní hodnotu a svým způsobem také reformu hudebního divadla dvacátého století jako celku, a to jak formou negace dosavadní operní praxe, tak na druhé straně i návazností na méně artificiální hudební a divadelní žánry. Ambiciózní projekt zažívá v těchto dnech sedmnáct provedení (v některých dnech i dvakrát denně) v hlavním sále pražské Lucerny.
Dagmar Pecková alias Mackie Messer: Velkolepá kabaretní revue Wanted – Lucerna Praha 2017 (zdroj saglproduction.cz)

Českému divákovi a posluchači je z díla Kurta Weilla známá především píseň Mackie Messer, tradičně v našich myslích fixovaná jako televizní klip s Milošem Kopeckým, v druhém sledu pak vyvstane celá Žebrácká opera, vzniklá ve spolupráci s Weillovým častým spolupracovníkem v prvotním období, s Bertoltem Brechtem. Žebrácká opera se příležitostně objevovala na československých jevištích, ostatní jevištní díla jako Vzestup a pád města Mahagonny nebo Happy End již jen zcela ojediněle. Ale nejde tak ani o nezájem dramaturgů, protože organizace spravující umělecký odkaz a autorská práva skladatele i Bertolta Brechta, mají opravdu vysoké nároky na uvedení jejich děl. Jakákoliv úprava, orchestrace či textový překlad podléhají tvrdým schvalovacím zřízením. Na tvrdá pravidla například v nedávné minulosti narazil i Jiří Suchý, který musel upravit program svého weillovsko-brechtovského recitálu pro Divadlo Semafor, když pro několik úprav a překladů neobdržel souhlas. Český koncertní posluchač se ale mohl seznámit s Weillovým vokálním dílem na několika vynikajících recitálech předních interpretek, například americké sopranistky June Anderson nebo opakovaně na koncertech německé zpěvačky Ute Lemper, která zde také koncertně provedla jeho skvělý „zpívaný balet“ Sedm smrtelných hříchů, komponovaný za pařížského exilu.

Dramaturgie programu Wanted se chytře vyhnula nástrahám didaktického přístupu chronologie, která by seřadila ukázky z Weillova díla nekomplikovaně do časové osy od berlínských úspěchů přes díla z francouzské emigrace k americké produkci ovlivněné muzikálovým divadlem, případně až k náročným dílům muzikálové opery z poslední umělcovy periody. Program nabízí osmnáct hudebních čísel, z toho patnáct zpívaných a tři orchestrální nebo instrumentální. Zazní zde árie, songy a písně z Žebrácké opery, Vzestupu a pádu města Mahagonny, Happy Endu i ukázky z francouzského a amerického období.

Časově je program vyvážen do dvou takřka stejně dlouhých částí, druhá polovina programu je ale výrazně živější a dramaturgicky důmyslnější, a to i zapojením varietních atrakcí do orchestrálního intra na téma Youkali a celkově zábavnější choreografií. V prvé části programu má snad divák až příliš pocit one-woman-show, ve druhé polovině pak dostává větší prostor přední český barytonista Jiří Hájek, který v elegantním obleku prvorepublikového střihu se zdravou dávkou cynismu interpretuje Weillovy písně. Na chvíli převlékne oblek montérskou kombinézou, aby se proměnil v mechanika z noční směny v kouzelné písní Buddy on the Nightshift z Weillova amerického období. Angličtina i muzikálový výraz mu výborně vyhovují. V několika číslech hvězdu programu velmi zdařile doplňuje mužským elementem (Zuhälterballade, Alabama Song), což značně pomáhá pestrosti programu, protože Weillova hudba i texty jsou často postaveny na rovnováze/nerovnováze ženského a mužského názoru. Do mnoha čísel z Weillovy hudby se vždy více či méně promítají interpretační schopnosti, ale i ženská vášnivost a prožitek jeho manželky a životní múzy Lotte Lenyi.

Otázkou vystoupení zůstává jazyk. Samozřejmě z výše uvedených důvodů je velmi obtížné dosáhnout souhlasu s novými překlady, zvláště u textů Bertolta Brechta. Ty jsou ale skvěle přeloženy, alespoň co se týká obsahu a rytmiky, Ludvíkem Kunderou, ovšem jejich zpěvnost již možná dnešnímu interpretovi tak skvělá nepřipadá. Dagmar Pecková proto logicky zvolila německé verze, které jsou doplněny projekcemi jejích vlastních překladů na dekorace scény. Právě její „hrubé“ překlady jsou ale velmi cenným příspěvkem k weillovské percepci v našem jazykovém regionu. Jednak pro obsahovou věrnost, jednak pro soudobý a živý jazyk, a zřejmě by se po rytmických úpravách daly použít i jako zpívané texty. Otázka jazyka se u árií, songů a písní v tvorbě Kurta Weilla jeví jako klíčová. Moment porozumění je významný a Weill na něj klade velký důraz (i v širším kontextu epického divadla s hudebními čísly).

Textová složka vynikne i díky skladatelem v mnoha případech předpokládané interpretaci spíše činoherně-pěveckým způsobem než klasickým operním zpěvem. Dagmar Pecková interpretuje německé části programu svou spolehlivou a pečlivou němčinou, ale němčina z jejích úst působí poněkud sterilně. Což je ale problém řady jiných weillovských interpretů, pro které není němčina mateřštinou. Naštěstí se umělkyně nepokouší o dialektové efekty, například berlínský dialekt (ani využití typické lokální elidace, která je často součástí i původních textů) nebo pověstný lehký vídeňský akcent Lotty Lenya. Druhým momentem k zamyšlení je volba pěveckých prostředků, které umělkyně zvolila. S vědomím, že řada vybraných čísel je napsána pro neoperní interprety nebo zpívající herce, volí střízlivější prostředky bez operního patosu. Přesto bohužel místy proniká do projevu operní manýra, která je ale také několikráte vhodně použita jako parodický výrazový prostředek. Tato směs pěveckých stylů ve spojení s amplifikací, která bohužel deformovala nejvyšší tóny, může působit rušivě.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - D. Pecková alias Mackie Messer: Velkolepá kabaretní revue Wanted (Lucerna Praha 2017)

[Celkem: 41    Průměr: 2.6/5]

Související články


Reakcí (3) “Kabaretní revue Dagmar Peckové aneb Kurt Weill v Lucerně

  1. K těm problémům s autorskými právy a jak si to u Weilla a Brechta správci hlídají – i paní Pecková se zmiňovala v jednom rozhovoru, že to nebylo jednoduché, pořád chtěli něco schvalovat a hlídat a kontrolovat, ale že se nevzdali… Mám pocit, že na tyto problémy narazilo před lety i pražské ND při uvedení Žebrácké opery (premiéra 10. a 11. 12. 2009, hrálo se 32x do 23. 5. 2011) v novém překladu Darii Ullrichové a Jana Tošovského. Neví o tom někdo něco bližšího? Nemusela snad být inscenace dokonce předčasně stažena z repertoáru?

  2. Za sebe bych ještě rád dodal, že jsem rád, že jsem Wanted viděl, i přes rozporuplné dojmy, jež přesně vystihuje tato recenze. Je to něco, co se u nás nevidí a nedělá a Kurt Weill si zaslouží, aby byl znám více než jen díky songu Mackie Messer. Také jsem rád, že se zpívalo v originálech a že běžely titulky s věrnými překlady textů. Bohužel musím říci, že cena vstupenek je přehnaně vysoká, což se myslím odráží i na návštěvnosti. – Zuzana Stivínová a Kurt Weill, to by bylo úžasné spojení!!!

Napsat komentář