Kabaretní revue Dagmar Peckové aneb Kurt Weill v Lucerně

Českému divákovi a posluchači je z díla Kurta Weilla známá především píseň Mackie Messer, tradičně v našich myslích fixovaná jako televizní klip s Milošem Kopeckým, v druhém sledu pak vyvstane celá Žebrácká opera, vzniklá ve spolupráci s Weillovým častým spolupracovníkem v prvotním období, s Bertoltem Brechtem. Žebrácká opera se příležitostně objevovala na československých jevištích, ostatní jevištní díla jako Vzestup a pád města Mahagonny nebo Happy End již jen zcela ojediněle. Ale nejde tak ani o nezájem dramaturgů, protože organizace spravující umělecký odkaz a autorská práva skladatele i Bertolta Brechta, mají opravdu vysoké nároky na uvedení jejich děl. Jakákoliv úprava, orchestrace či textový překlad podléhají tvrdým schvalovacím zřízením. Na tvrdá pravidla například v nedávné minulosti narazil i Jiří Suchý, který musel upravit program svého weillovsko-brechtovského recitálu pro Divadlo Semafor, když pro několik úprav a překladů neobdržel souhlas. Český koncertní posluchač se ale mohl seznámit s Weillovým vokálním dílem na několika vynikajících recitálech předních interpretek, například americké sopranistky June Anderson nebo opakovaně na koncertech německé zpěvačky Ute Lemper, která zde také koncertně provedla jeho skvělý „zpívaný balet“ Sedm smrtelných hříchů, komponovaný za pařížského exilu.

Dramaturgie programu Wanted se chytře vyhnula nástrahám didaktického přístupu chronologie, která by seřadila ukázky z Weillova díla nekomplikovaně do časové osy od berlínských úspěchů přes díla z francouzské emigrace k americké produkci ovlivněné muzikálovým divadlem, případně až k náročným dílům muzikálové opery z poslední umělcovy periody. Program nabízí osmnáct hudebních čísel, z toho patnáct zpívaných a tři orchestrální nebo instrumentální. Zazní zde árie, songy a písně z Žebrácké opery, Vzestupu a pádu města Mahagonny, Happy Endu i ukázky z francouzského a amerického období.

Časově je program vyvážen do dvou takřka stejně dlouhých částí, druhá polovina programu je ale výrazně živější a dramaturgicky důmyslnější, a to i zapojením varietních atrakcí do orchestrálního intra na téma Youkali a celkově zábavnější choreografií. V prvé části programu má snad divák až příliš pocit one-woman-show, ve druhé polovině pak dostává větší prostor přední český barytonista Jiří Hájek, který v elegantním obleku prvorepublikového střihu se zdravou dávkou cynismu interpretuje Weillovy písně. Na chvíli převlékne oblek montérskou kombinézou, aby se proměnil v mechanika z noční směny v kouzelné písní Buddy on the Nightshift z Weillova amerického období. Angličtina i muzikálový výraz mu výborně vyhovují. V několika číslech hvězdu programu velmi zdařile doplňuje mužským elementem (Zuhälterballade, Alabama Song), což značně pomáhá pestrosti programu, protože Weillova hudba i texty jsou často postaveny na rovnováze/nerovnováze ženského a mužského názoru. Do mnoha čísel z Weillovy hudby se vždy více či méně promítají interpretační schopnosti, ale i ženská vášnivost a prožitek jeho manželky a životní múzy Lotte Lenyi.

Otázkou vystoupení zůstává jazyk. Samozřejmě z výše uvedených důvodů je velmi obtížné dosáhnout souhlasu s novými překlady, zvláště u textů Bertolta Brechta. Ty jsou ale skvěle přeloženy, alespoň co se týká obsahu a rytmiky, Ludvíkem Kunderou, ovšem jejich zpěvnost již možná dnešnímu interpretovi tak skvělá nepřipadá. Dagmar Pecková proto logicky zvolila německé verze, které jsou doplněny projekcemi jejích vlastních překladů na dekorace scény. Právě její „hrubé“ překlady jsou ale velmi cenným příspěvkem k weillovské percepci v našem jazykovém regionu. Jednak pro obsahovou věrnost, jednak pro soudobý a živý jazyk, a zřejmě by se po rytmických úpravách daly použít i jako zpívané texty. Otázka jazyka se u árií, songů a písní v tvorbě Kurta Weilla jeví jako klíčová. Moment porozumění je významný a Weill na něj klade velký důraz (i v širším kontextu epického divadla s hudebními čísly).

Textová složka vynikne i díky skladatelem v mnoha případech předpokládané interpretaci spíše činoherně-pěveckým způsobem než klasickým operním zpěvem. Dagmar Pecková interpretuje německé části programu svou spolehlivou a pečlivou němčinou, ale němčina z jejích úst působí poněkud sterilně. Což je ale problém řady jiných weillovských interpretů, pro které není němčina mateřštinou. Naštěstí se umělkyně nepokouší o dialektové efekty, například berlínský dialekt (ani využití typické lokální elidace, která je často součástí i původních textů) nebo pověstný lehký vídeňský akcent Lotty Lenya. Druhým momentem k zamyšlení je volba pěveckých prostředků, které umělkyně zvolila. S vědomím, že řada vybraných čísel je napsána pro neoperní interprety nebo zpívající herce, volí střízlivější prostředky bez operního patosu. Přesto bohužel místy proniká do projevu operní manýra, která je ale také několikráte vhodně použita jako parodický výrazový prostředek. Tato směs pěveckých stylů ve spojení s amplifikací, která bohužel deformovala nejvyšší tóny, může působit rušivě.

Hudební čísla jsou provedena ve velmi stylovém a příjemném aranžmá Jana Kučery, Lukáše Sommera a Miroslava Hloucala. Hlavní devízou projevu Dagmar Peckové vždy byla a i v tomto programu zůstává úžasná práce s výrazem. Každá hudební fráze je promyšlená a citově formulovaná bez toho, aby docházelo k opakování nebo stereotypu. Příležitostně dokáže vhodně využít ironického odstupu k tématu skladby. Velmi dobrá je také srozumitelnost slova, jen již zmiňované nejvyšší tóny zněly deformovaně. Na několika místech se Dagmar Pecková zapojuje i do tanečních čísel, její pohybové vystoupení odpovídá její současné fyzické kondici (v bulvárním pořadu Prásk se svěřila, že zásluhou cvičení s novým trenérem zhubla již osm kilogramů). Představení vyžaduje značnou dávku sil a pěvkyně také několikrát převlékne kostýmy podle návrhů Simony Rybákové.

Vzorný doprovod obstarává dirigent Jan Kučera (také za klavírem) se soubory Epoque Quartet, Epoque Orchestra a také jazzové uskupení Miroslav Hloucal Jazz Band. Taneční čísla zajišťuje Jednotka rychlého nasazení, která by si zasloužila větší prostor než malé jeviště, simulující varietní pódium, a zadní ochoz, který slouží i pro statické a dynamické projekce. Show bratří Michala a Šimona Cabanů je zcela podřízena výkonu hlavní divy a zdařile využívá nostalgii a stále nerekonstruovaného genia loci legendárního sálu Lucerny.

Poněkud retardačně působí spojovací slovo (Dagmar Pecková, Šimon Caban), ve kterém jsou uváděna místy vtipně a místy domněle zábavnou formou některá jednotlivá a vytržená fakta ze života Kurta Weilla a Bertolta Brechta, včetně citací a bonmotů obou umělců. Pointa a reakce publika se nedostaví vždy… Samozřejmě nechybí tradiční výpad hlavní hvězdy proti kritikům, kteří jejími sarkastickými slovy „od psacího stolu nejlépe vědí, jak má kultura vypadat…“ a následuje obvyklá tiráda o umělecké impotenci kritiků. Za sebe i kolegy děkuji. Snad ještě někdo vzpomene dob, kdy byla umělecká kritika považována za nedílnou část uměleckého života, ba dokonce v těch nejlepších publicistických případech i za uměleckou disciplínu.

Přes určité otázky, které provedení i forma představení klade, představuje Wanted zásadní moment popularizace hudebního odkazu Kurta Weilla v našem regionu domácími interprety. Kvalitní provedení se sešlo s diváckým vkusem převážně neoperního diváka na repríze, kterou recenzent navštívil, včetně vděčně přijatého přídavku (Mackie Messer v češtině). Zároveň představuje živnou půdu pro další možná uvedení kompletních jevištních děl Kurta Weilla. Dagmar Pecková se dnes jeví jako ideální interpretka Leokadje Begbick ve Vzestupu a pádu města Mahagonny (ve kterém byla kdysi výbornou Jenny). Navíc interpretace přináší přístup z „operní“ strany, tak jak to třeba již učinila Brigitte Fassbaender, a není vyloučena ani budoucí interpretace z jiné strany žánrového spektra – co třeba Radka Fišarová nebo Zuzana Stivínová?

Hodnocení autora recenze: 65%

Dagmar Pecková alias Mackie Messer
Velkolepá kabaretní revue Wanted
Hudba: Kurt Weill
Dirigent: Jan Kučera
Scénář, výprava, režie: Cabani
Kostýmy: Simona Rybáková
Producent: Tomáš Ságl
Epoque Quartet & Orchestra
Miroslav Hloucal Jazz Band
Premiéra 12. dubna 2017 Velký sál Lucerna Praha
(psáno z reprízy 19. 4. 2017)

Účinkují – Dagmar Pecková, Jiří Hájek, Jan Kučera, Marta Trpišovská, Michal Vodenka a další