Kam Tě vedou, Národní divadlo?

Netápe současné směřování Národního a současný vývoj opery u nás ve slepé uličce?

V rozjímání nad režiemi Boba Wilsona v Národním divadle a nad výsledky ministerské kontroly, které (jako obvykle) z Národního unikly, si kladu otázku: Netápe současné směřování Národního a současný vývoj opery v Praze ve slepé uličce?

Předně soudím, že Národní divadlo je institucí primárně určenou k péči o náš vlastní divadelní odkaz a k rozvíjení divadelních oborů u nás. Ne k soutěži, co nebo koho úžasného a neslýchaného k nám odněkud dovézt. Ta soutěž se totiž pořádá za cenu, že to, co jsme měli doma, zachází na úbytě. Praha měla dva operní domy “odjakživa” a činí-li si nárok na postavení evropského kulturního velkoměsta, měla by je udržet i nadále. Národní spotřebovalo na svůj provoz v roce 2009 celou půlmiliardu korun (465 milionů činil původní rozpočet, dalšími 36 miliony je muselo MK dodotovat). Státní opera, skvostný operní dům, který by spíše měl šanci znovu sehrávat významnou roli v evropském operním kontextu, se svými 148 miliony skomírá. Jsem přesvědčen, že upřednostňování projektů Národního za cenu skomírání podfinancované Státní opery (co jiného je to než řízená likvidace?) jsou v přímém protikladu k poslání Národního.

Dále soudím, že lidé, jimž je vedení tak významné kulturní instituce a hospodaření s půlmiliardou ročně svěřováno, mají být náležitě kompetentní, zkušení a zodpovědní, aby uměli se svou rozsáhlou pravomocí uvážlivě nakládat. Vrabci štěbetají, že ministerská kontrola shledala letošní ztrátu mezi šedesáti a sty miliony korun… Je to ta správná situace, pozvat k režírování Roberta Wilsona, byť dvě režie udělá tentokrát jen za dvakrát šest milionů (jak informují neomylné anonymní zdroje z Národního)? Když pojmu úmysl dát si rohlík s deseti deky uheráku a najdu v kapse pouze tři padesát, dozajista si nekoupím nic než jen ten rohlík. Ne tak Národní divadlo. To si ve stejné situaci objednalo uheráku dvě štangle. Na dluh. Snad to pak “někdo” zaplatí. Aspoň aby zbylo na platy… Zaplatí? A hlavně – má to takhle být?


Tím nijak nezpochybňuji umělecké počiny Národního. Jsou tu a jsou nezpochybnitelné. Ptám se jen, zda jsme na to na všechno měli. A ještě jednu věc bych těm udatným hochům přecejen připsal k dobru, krom na tomto místě vždy chvályhodných uměleckých ambicí: asi nekradou. Nepostavili ve Zlaté kapličce další zlatou toaletu. Nevím o tom, že by kupříkladu – na rozdíl od jiné partičky – jejich propagace přišla na dvojnásobek toho, co na ni spotřebovalo vedení předchozí. A – třikrát mu sláva – nehandlují peníze vydávané díky jejich pozici v Národním za vlastní uplatnění v zahraničí. To je velká morální přednost oproti jiným, co tam byli před nimi. Tu poklonu myslím vážně.

Co je to však platné… Projevit se jako moula, který řádově stovku milionů prodělal tak nějak nedopatřením – třeba na honorářích vynikajícím zahraničním umělcům, v blahé naději, že účin výsledného díla a sláva jeho iniciátorům budou přímo úměrné vynaloženým nákladům, vskutku i mně připadá poněkud méně zavrženíhodné než být odhalen jako vykuk, který u příležitosti významného sportovního klání nezaplacením stovky milionů jedněm nejspíš namastil kapsy druhým. Nepřípustné je však dle mého soudu obojí stejně.

Zkrátka: Jen hlupák – nebo naprostý diletant na poli operního managementu – by si mohl představovat, že za nějakých 29 milionů dolarů (které představuje 501 milionů korun nákladů ND roku 2009 na provoz opery, baletu a činohry při kursu 17,50) stvoří nějakou středoevropskou alternativní MET, a k tomu tříoborovou i s baletem a činohrou. I kdyby kvůli Národnímu musela Státní opera chcípnout, a všechna ostatní naše divadla s ní, stejně z Národního nikdy MET nebude. Už by jim to někdo měl říct.

A Národní podle mého ani žádnou MET být nemá, není to jeho posláním. A vůbec už ne za cenu, že se bude Zlatá kaplička vypínat jako oáza uprostřed pouště, zatímco ostatní divadla pomřela v okolním písku žízní. Proti Roubínkově a Rajmontově představě “Národního divadla jako garáž” jsem se v roce 1990 angažoval. Přesto však tamto byla skutečně promyšlená koncepce domácího divadelnictví! Tohle tady mi připadá jenom jako poslední bál na Titaniku.

Jsem toho názoru, že tudy cesta nevede. Myslí si to ještě někdo, nebo jsem jediný?

Autor je operní manažer, bývalý zástupce šéfů opery ND Dalibora Jedličky od jara 1990 do jara 1991 a Evy Hermanové od jara 1991 do 31.12.1991, majitel umělecké agentury RKM od roku 1992