Karel Paukert osmdesátníkem!

Toto měla být recenze varhanního koncertu, kterou jsem se uvolil napsat, přestože recenze píšu nerad a jen zřídka, jelikož sám na varhany hraju, a to nikoli pouze pro zábavu, ale věnuji se jim profesně. Recenzovat veřejný výkon varhaníka je prý pro recenzenty nevarhaníky nadlidský úkol, mnozí z nich se mu vyhýbají jako čert kříži. Tvrdí, že varhanám nerozumí. Ti dobří podle mého neprávem, protože varhanní interpretace má sice své specifické potřeby, nicméně základní požadavky na umělecky přesvědčivý a kvalitní výkon jsou u ní stejné, jako když se posuzuje symfonický nebo komorní koncert či třeba operní představení. Občas proto na žádost redakcí píší o sobě navzájem kolegové, to však přinášívá buď zlou krev, padne-li v textu byť i jen nepatrná výhrada k výkonu, nebo je zase taková stať bezobsažná a třeba i jen účelově pochvalná. Tehdy téměř nestojí za to se vůbec začítat.

Já vlastně nevím, zda se tyto řádky recenzí i stanou, či nakonec nikoli. Píši je totiž hlavně proto, jelikož chci upozornit na nevšední koncert, který před několika hodinami dozněl v evangelickém kostele U Salvátora na Starém Městě pražském. A také proto, že o varhanách a varhanní hudbě se obecně málo píše. A když, tak někdy i dost málo srozumitelně pro jiné čtenáře než ty hodně zaujaté, kterými míním skupinu sice nepočetnou, ale dost posedlou, jistěže právě varhanami a jejich rejstříky a jinými „hejblátky“, zvláštnostmi technickými, zvukovými, historickými a podobně. Ti ostatní a vlastně „normální“ těmto „exotům“ často ani moc nerozumějí, proto pak všechno okolo varhan přestávají vnímat jako nedílnou a živou součást hudební kultury. Což je jeden z trendů naší doby, z mého pohledu ovšem škodlivý.Karel Paukert, českoamerický varhaník, rodák ze Skutče, světoobčan v tom nejlepším slova smyslu, znalec a milovník umění a veškeré krásy se vrací do Čech pravidelně a rád. Na nedávno postavených varhanách firmy Eule z německého Bautzen (Budyšína) provedl ve středu 7. ledna krátce po dovršení významného životního jubilea (narodil se na Nový rok roku 1935) řadu skladeb známých i u nás méně známých autorů, dílem ze starších stylových období, ale také těch současných. A provedl je krásně.

Mé psaní o jeho koncertě budiž čtenářům stejně srozumitelné, jako byla posluchačům srozumitelná Paukertova hra. Zacházel s varhanami jako s dechovým hudebním nástrojem. Však také býval za svého mládí hobojistou. Možná i proto respektuje jako základ hudebního sdělení povinnost vytvořit jasnou a přehlednou frázi, členit jednotlivé myšlenky, dovolit souzvukům a harmoniím doznít a zapůsobit na posluchače po všech stránkách co nejpřirozeněji. Seděli jsme v kostele a ono bylo přímo vidět imaginárním zrakem, jak interpret schován na kůru vláčnými pohyby, někdy jemnými a opatrnými, jindy zase velmi razantními, modeluje křivku hudebních linií.

Kromě toho jsme hned v úvodní Toccatě h moll Paukertova varhanního učitele v Belgii, později kolegy, Gabriela Verschraegena mohli obdivovat i suverenitu a virtuozitu zkušeného hráče. Tato zkušenost, nadhled nad celky a smysl pro přesné ztvárnění detailů pak provázely i další interpretaci. Varhaník „dýchal“, volil uvážlivá tempa (v Solerově Sonátě de clarines a v Bachově zpracování Vivaldiho Concerta a moll), citlivě modeloval líbezné melodie (například ve skladbě Césara Francka Preludium, fuga a variace). Dokázal zvládnout téměř bez problémů i dost nepružnou a zároveň trochu těžkou mechanickou trakturu salvátorských varhan. Mimochodem, předchozí konstatování patří k těm nemnoha, která může formulovat jedině varhaník, pokud si sám zdejší varhany mohl už někdy „osahat“.

Mezi největší klady vystoupení Karla Paukerta pak patřil i citlivý výběr rejstříků a jejich sestav. Nepodlehl nutkání, jaká mívají varhaníci při rozhodování o volbě registrace, totiž zvolit barvu dle dobových požadavků a zvyklostí, což znamená v případě předpisu potřeby barokního pléna vytáhnout v každém případě i mixtury neboli smíšené hlasy, které ovšem znějí právě na salvátorských varhanách velmi ostře. (Nevím proč vlastně. Doporučil bych rozhodně kompletní přeintonování, možná lépe řečeno prostě naintonování varhan). Karel Paukert se raději mixtur vzdal, využil je pouze ve skladbách soudobých, a jako vrchol zvukové koruny zvolil jen dvoustopý či kvintový rejstřík, což je varianta zcela dostatečná i vzhledem k akustice prostoru.

Celoživotním zájmem Karla Paukerta bylo a je provozování hudby dvacátého a nyní už i jednadvacátého století. Tři z uvedených autorů jsou autory žijícími. Greg D’Alessio (skladba Albion II – verze pro varhany a hudbu ze záznamu), Larry Baker (Christmas z roku 2013) a českému publiku dobře známý skladatel věnující se často varhanám, Jiří Teml, vrstevník a dlouholetý přítel Karla Paukerta. Tři skladby pro varhany z roku 2012 Jiřího Temla varhanní koncert uzavřely. Jejich interpretace byla vpravdě monumentální, vystihla příkré zvukové i tempové kontrasty autorem požadované, vygradovala tempově i dynamicky do závratných výšin.

Zbývá poznamenat, že Karel Paukert hrává řadu skladeb svého repertoáru zpaměti, což nebývá u varhaníků obvyklé, i když na americkém kontinentu zase spíše ano. Já mám vůči hře zpaměti velký respekt, ale i ostych, až nedůvěru. Často se setkávám s tím, že stačí sebemenší vyrušení při hře, například v podobě registrační chyby či nějaké náhlé banální závady varhan, a varhaníci ztratí koncentraci, což třeba v polyfonní hře přináší výpadky či chaos až kolaps. Karlovi Paukertovi se nic takového nestává, ostatně ani dnes nestalo, naopak posluchači vnímali jeho plnou soustředěnost a zaujetí pro hru. Zkrátka tedy, slyšeli jsme osobnost, která je ve všech směrech inspirující a následováníhodná.

Už končím s recenzováním, chci pogratulovat: Karle, děkujeme Ti za to mnohé krásné a dobré, co jsi kdy udělal, těšíme se na Tvé další koncerty a přejeme Ti všechno nejlepší!

Karel Paukert (varhany)
7. ledna 2015 kostel U Salvátora Praha

program:
Gabriël Verschraegen: Toccata h moll
Antonio Soler: Sonata de clarines A dur
Antonio Vivaldi / Johann Sebastian Bach: Concerto a moll
César Franck: Preludium, fuga a variace op. 18
Louis Vierne: Impromptu (z cyklu Pieces de Fantasie op. 54)
Greg D’Alessio: Albion II (s ozvučením)
Larry Baker : Christmas (2013)
Jiří Teml: Tři skladby pro varhany (2012)

Foto Jiří Skupien