Kdo chodí v Česku na opery?

Operní divák je tvor velmi zvláštní. Je to člověk ochotný prosedět několik hodin v divadle, poslouchat exaltované zpívání často v cizí řeči, vnímat příběhy, o které by činoherní dramaturg ani okem nezavadil, a sledovat jevištní dění, které má do reálného jednání velmi daleko. Jenže opera je všeobjímající žánr, který dokáže pohltit a zanechat hluboké zážitky – na obou stranách libostního žebříčku. Ví české operní divadlo, pro koho hraje svá představení? A naopak: Je český operní divák spokojen s tím, co mu jeho divadlo nabízí, a ví, co může chtít?
Na tyto otázky se pokouší najít odpověď Jednota hudebního divadla v rámci řešení grantového projektu Ministerstva kultury Marketingový potenciál českého operního publika. Na výzkumu spolupracuje pochopitelně všech deset českých operních domů, které zprostředkovávají kontakt s divákem, respondentem dotazníkového šetření. Vše tak závisí na ochotě diváka podělit se o svou zkušenost. Je nutné v něm vzbudit zájem o jeho domácí divadlo, které má možnost podpořit a také ovlivnit svými názory.

Poprvé se diváci s dotazníky v divadlech setkali na přelomu let 2008 a 2009. Další kolo podpořené elektronickou verzí dotazníků, které jsou k vyplnění na webu jednotlivých divadel, a cizojazyčnými variantami probíhá v současné době. Prvního kola se zúčastnilo 1307 respondentů, což na deset operních divadel není příliš vysoké číslo, takže spíše než o přesvědčivých závěrech se dá mluvit o tendencích. Na začátku je nutné si uvědomit, že všechna česká operní divadla fungují jako vícesouborová. 65% diváků kromě opery navštěvuje také činohru a balet.

Jaký je z demografického hlediska průměrný český operní divák? Je to žena důchodového věku, vysokoškolsky vzdělaná, s příjmy do 20 tisíc, které sdílí s další osobou v domácnosti. Je místní. Důvod pro manažery marketingu, aby propadali zoufalství, zvlášť když dodáte, že druhými nejčastějšími návštěvníky operních divadel jsou vedle penzistů studenti. Pouze 20% publika je v nejsolventnějším věku mezi 30 a 50 lety. Takový výsledek vás nepřekvapil? Proč je to ale tak? Proč generace narozené v 60. a 70. letech nechodí do opery? Nemají na vstupenky? Nesmysl! Průměrná cena nejdražší vstupenky na oblasti nepřesáhne 300 Kč. A za tuto cenu seženete lístek, sice horší, i v Praze a v Brně. Cenová politika divadel poměrně výrazně odlišila oblastní a pražské publikum. Zatímco mimopražský divák je ochotný investovat do nákupu vstupenky maximálně 200 Kč, divák v Praze 500 Kč i 1000 Kč. Není to dané pouze tím, že by diváci v Praze byli majetnější, vědí, že do 200 Kč seženou jen místa se sníženou viditelností, kdežto leckde v regionech se za 200 Kč pohodlně posadíte. Proč tedy chtít platit víc? Nemá asi příliš cenu bavit se o tom, zda cena odpovídá kvalitě. Umělecká hodnota inscenace nemá na nastavení ceny vstupenky žádný vliv. Není ten rozdíl ale příliš velký? V Praze do Stavovského divadla půjdete na Così fan tutte za 1000 Kč a v Olomouci za 220 Kč? Je Praha předražená nebo je olomoucká opera degradovaná místní cenovou politikou?

V soutěži o nejoblíbenější hudební styl zvítězili nepřekvapivě Verdi s Puccinim doháněni v těsném závěsu Smetanou a Dvořákem. Na dotaz, zda publiku v jejich divadle nějaký styl chybí, většina odpověděla záporně. Ovšem kolik inscenací českých klasiků po českých divadlech spočítáte? A na sečtení jednotlivých titulů nám budou téměř stačit prsty jedné ruky. Skoro by se chtělo říct, že fanatismus po domácí klasice je trochu umělý. Na druhé straně se zdá, že moderní čeští klasikové Martinů a zejména Janáček byli vzati na milost a svou přízeň jim vyjádřila třetina respondentů.

Jedním z nejnepříjemnějších zjištění je to, že většina českých operních diváků je silně nekritická a bez širšího povědomí o operním dění. Jen málo diváků vyrazí za operou jen do nejbližšího města, kde se opera hraje, vystačí si se svým domácím. Chybí jim jednoduché srovnání. A proto tam, kde kritizují služby, které divadlo poskytuje (občerstvení, programy, vytápění apod.), slepě vychvalují umělecké výkony.

Pro divadlo je pochopitelně spokojený divák tím nejcennějším, čím je toho ale docíleno? Využitím toho, že náš divák si ve vedlejším operním domě nezjistí, že se to dá udělat i jinak a třeba líp? V českém operním prostředí tak téměř neexistuje vzájemná konkurence. Naopak silná konkurence je mezi operními domy a divadlem vůbec a ostatními zábavami, které se veřejnosti nabízejí. Otázka imobility českého operního publika má ovšem ještě jeden závažný aspekt. Pokud finanční tíseň umoří některý z českých operních souborů, jeho diváci zůstanou bez náhrady.