Když v české opeře režírovali basisté: Luděk Mandaus

16. prosince si připomínáme pětačtyřicáté výročí úmrtí dlouholetého sólisty a režiséra Opery Národního divadla, ale také literáta, překladatele, pedagoga a všestranně aktivní kulturní osobnosti, Luďka Mandause. V dějinách českého operního umění, jež jsou ve svých počátcích významnou součástí dějin Prozatímního a posléze Národního divadla, jsme svědky zajímavého úkazu. U zrodu a prvních fází vývoje operní režie jako svébytné umělecké disciplíny se setkáváme s řadou jmen výborných sólistů basového oboru.

Už první oficiálně jmenovaný operní režisér Národního divadla byl proslulý basista František Hynek. V jeho případě šlo spíše než o skutečnou režii o určitou formu scénického aranžmá, ale pro svou práci byl poučen dlouholetým pobytem na německých scénách, kde v té době přece jenom situace už byla ve směru scénické koncepce představení jinde než v českém prostředí, kde se teprve začínalo.

Hynkovým faktickým nástupcem se stal další významný sólista basového oboru, výtvarně vzdělaný Robert Polák, režisér velké části programových inscenací Kovařovicovy epochy, který ke svému výtvarnému vzdělání přidal i velkou zkušenost ze svého několikaletého působení u Vendelína Budila v Plzni. Po nástupu Otakara Ostrčila do šéfovské funkce v roce 1921 byl často pověřován režiemi i jeden z legendárních pěvců dějin naší opery Emil Pollert. Byl především specialistou na inscenace světových operních děl, režíroval například první provedení Pucciniho Turandot. V průběhu dvacátých a třicátých let se pak vedle skutečného otce zakladatele české operní režie Ferdinanda Pujmana v režijní profesi razantně prosadila trojice basistů.

Na rozdíl od svých předchůdců mohli své bohaté jevištní zkušenosti opřít také o hluboké vědomosti teoretické a znalost moderních režijních trendů. Tím se všichni tři velmi výrazně zapsali do dějin české opery. Byli to v časovém pořadí svého usednutí za režijní pult pánové Josef Muclinger, Hanuš Thein a Luděk Mandaus.

Luděk Mandaus se narodil 12. června 1898 v Praze. V roce 1916 maturoval na reálném gymnáziu. V dalších letech studoval architekturu na Vysokém učení technickém. Souběžně s tím se ale pilně věnoval soukromému studiu hry na klavír a především zpěvu. Navštěvoval lekce u tehdy patrně nejvýznamnějšího pražského pěveckého pedagoga Konráda Wallersteina.  Podle všech dostupných informací hostoval dvakrát v tehdejším zpěvoherním souboru Divadla na Vinohradech, a to v roli Dona Josého (?!) v Bizetově Carmen a v postavě Janka v jednoaktovce Viléma Blodka V studni.

V Bizetově Carmen také poprvé vystoupil 29. srpna 1920 na jevišti Národního divadla v roli Zunigy. Tuto postavu poté ztvárnil v desítkách repríz v řadě dalších inscenací. Po dalších dvou hostováních, v nichž se představil v září v roli Otce Palouckého ve Smetanově Hubičce a v listopadu v postavě konšela Maliny v Tajemství, byl na doporučení šéfa Opery Karla Kovařovice do Národního divadla angažován. Karel Kovařovic ale 6. prosince 1920 zemřel a novým šéfem Opery se stal Otakar Ostrčil.

V prvních dvou letech svého působení v Národním divadle byl Mandaus pověřován spíše drobnými a středními úkoly. Setkáváme se s ním například v rolích Drába v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, Borise ve Foersterově opeře Nepřemožení, barona Douphola ve Verdiho Traviatě, hraběte Ceprana v Rigolettovi, Pistola ve Falstaffovi, Surina v Čajkovského Pikové dámě, Malíře v Charpentierově Louise či Císařského komisaře v Pucciniho Madame Butterfly. Z výraznějších rolí to byly postavy Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni, Jana v Massenetově Wertherovi, doktora Bartola v Mozartově Figarově svatbě či Crespela v Offenbachových Hoffmannových povídkách. I když se nejednalo o špičkové úkoly, vzhledem k tomu, že zejména opery italské provenience se těšily velkému počtu repríz, byl Luděk Mandaus ihned po svém příchodu velice vytížen a hlavně měl možnost uplatnit své herecké charakterizační schopnosti. Významným úkolem jej pověřili Otakar Ostrčil a Ferdinand Pujman, když jej obsadili v Debussyho Pélleovi a Mélisandě do role Arkela.

Eva Hermannová v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci charakterizuje Mandausův hlas jako „příjemně znějící basbaryton velkého tónového rozpětí.” Velmi spontánní byl podle mnohých dochovaných svědectví Mandausův herecký projev a leckdy, zejména v komických postavách, pro něž byl mimořádně disponován, byl dominantním faktorem role.

K jeho mimořádným výkonům v tomto oboru patřily především jeho tři role smetanovské – Kecal v Prodané nevěstě, Mumlal ve Dvou vdovách a Bonifác v Tajemství, stejně jako tři postavy z oper Antonína Dvořáka – Martin v Šelmovi sedlákovi, Purkrabí Filip v Jakobínu a Lucifer v Čertu a Káče. Z jeho výtečných komediálních kreací ve světovém repertoáru připomeňme jeho titulní roli v Donizettiho Donu Pasqualovi, dona Basilia v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a zejména jeho patrně „nejparádnější“ roli – Leporella v Mozartově Donu Giovannim, kterého ztvárnil v několika inscenacích. Do paměti diváků se v této roli vepsal především v představeních, v nichž vytvořili skvělou dvojici s představitelem titulní role Vilémem Zítkem.

Z jeho dalších postav v českých operách jmenujme například Volframa Olbramoviče ve Smetanových Braniborech v Čechách a Poustevníka Beneše v Čertově stěně, Kůla ve Škroupově Dráteníkovi, Pana otce ze mlýna v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, několik postav v operách Zdeňka Fibicha (Vitoraz v Šárce, Nolos v Hedy, Oldřich z Rožmberka v Blaníku, Dolan v Pádu Arkuna a především skvělý Kalibán v Bouři), dále pak Šafáře ve Foersterově Deboře, Rubače v Evě, Kmocha v opeře Srdce a dvě stěžejní role v Jessice – kupce Antonia a Shylocka.

V roce 1924 byl prvním představitelem role kupce Dikoje v prvním uvedení Janáčkovy Káti Kabanové na Národním divadle stejně jako o rok později dvojrole Farář-Jezevec v Příhodách lišky Bystroušky. V  Talichově a Honzlově světové premiéře Julietty vytvořil role Starého Araba a Trestance. Podílel se svými výkony na řadě dalších inscenací původních novinek. Byly to například postavy Krále v Ostrčilově Honzově království, Dana v Legendě z Erinu a Čandála v Kunálových očích. Byl představitelem Táty šumaře ve Smrti kmotřičce Rudolfa Karla a Jodeleta v Zichových Preciézkách na moliérovský motiv. V řadě repríz byl představitelem Čerta ve Weinbergerově Švandovi dudákovi a jednou z jeho vrcholných rolí byla vynikající psychologická studie Smerďakova ve dvou inscenacích Jeremiášových Bratří Karamazových, v níž mohl uplatnit jak svou schopnost proniknout do psychologické podstaty role, tak svou důkladnou znalost díla Dostojevského.

Z mnohých postav světového operního repertoáru se zmiňme alespoň o roli bandity Sparafucila ve Verdiho Rigolettovi, hraběte des Grieux z Massenetovy Manon, Lordu Kokburnovi z Auberova Fra Diavola či Selvy z Němé z Portici. V Mozartově buffě Così fan tutte uplatnil coby Don Alfonso jak svou zdatnost v pěvecké interpretaci mozartovské partitury, tak svou přirozenou komediálnost, v Hermannovi ve Wagnerově Tannhäuserovi anebo v Komturovi v Mozartově Donu Giovannim vznešenou přísnost (pro úplnost dodejme, že v této „opeře oper“ ztvárnil i roli Masetta), ve Straussově Ariadně na Naxu byl představitelem role Truffaldina.

Svůj smysl pro přesnou hereckou charakteristiku prokázal v několika rolích různého typu v operách ruských autorů, ať to byly komické role Skomorocha v Caru Saltanovi Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova či guslara Skuly v Borodinově Knížeti Igorovi či postava úlisného jezuity Rangoniho v Musorgského Borisi Godunovovi anebo důstojného Gremina v Čajkovského Evženu Oněginovi. V inscenaci velmi obtížné opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Pověst o neviditelném městě Kitěži byl interpretem role Burundaje.

V roce 1929 se Luděk Mandaus rozhodl přerušit své členství v Národním divadle. Odjel do Itálie, aby tam pokračoval ve svém pěveckém školení u profesora Borghiho. Vedle toho se ale velmi aktivně věnoval studiu jazyků, italské kultury a všestranně si prohluboval své znalosti hudby, literatury i výtvarného umění.

Režíroval v řadě divadel a svými inscenacemi významně přispěl k propagaci české hudby a českého divadla v zahraničí. V milánské Scale uvedl ve svém překladu do italštiny poprvé Prodanou nevěstu, v Kolíně nad Rýnem svůj německý překlad Dvou vdov. V roce 1936 režíroval v Barceloně Jakobína a Prodanou nevěstu. Ani v té době neztratil kontakt se svou mateřskou scénou Národním divadlem. V roce 1931 se vrátil na jeho prkna jako host, o rok později obdržel statut stálého hosta a v roce 1935 se konečně vrátil definitivně a ve svazku Národního divadla pak setrval až do svého odchodu do důchodu k 1. srpnu 1967.

Ačkoli byl angažován opět jako sólista Opery, nadále se režii soustavně a úspěšně věnoval, dokonce jeho největší úspěchy v roli Leporella spadají právě do tohoto období. Ovšem dominantní složkou jeho působení se po jeho návratu stávala stále více režie.

Jeho první inscenací bylo Talichovo nastudování Janáčkových Příhod lišky Bystroušky, po němž následoval památný Don Giovanni, kterým Národní divadlo uctilo sto padesáté výročí prvního uvedení této opery ve Stavovském divadle. S dirigentem Zdeňkem Chalabalou připravil premiéru původní novinky, Vomáčkova Vodníka, v němž sám také ztvárnil několik postav. Byl režijním partnerem Václava Talicha také v inscenacích Čertovy stěny, Tajemství, Figarovy svatby, Prodané nevěsty a v roce 1943 znovu Tajemství. Obsazení této inscenace se s jedinou výjimkou (Marta Krásová vystřídala Štěpánku Štěpánovou v roli Panny Rózy) stalo základem Krombholcovy nahrávky této opery z roku 1945. Mohli jsme ji nedávno slyšet při pravidelném sobotním operním představení s tím, že nám zůstal utajen interpret role Ducha frátera Barnabáše, kterým byl právě Luděk Mandaus.

V roce 1945 byl konečně Luděk Mandaus oficiálně jmenován režisérem Opery Národního divadla. Seznam jeho režií obsahuje celkem pětačtyřicet položek. K řadě oper se vracel opakovaně, někdy i vícekrát. Kromě již zmíněného Tajemství, to byla například Prodaná nevěsta, Čertova stěna, Così fan tutte. Dvakrát se jako režisér setkal také s Musorgského Borisem Godunovem a třikrát dokonce s Donem Giovannim a Její pastorkyňou, kterou na přelomu let 1954-1955 nově nastudoval s Jaroslavem Vogelem pro tehdejší reprezentativní zájezd Opery Národního divadla do Moskvy. Především díky této inscenaci byla do Národního divadla angažovaná Libuše Domanínská, která v ní dle očekávání zazářila.

Mandausovy režie byly známy svou precizností, snahou, o co nejdůslednější propojení partitury a libreta, a usilováním o přirozený projev herců. Režisér Mandaus byl rovněž znám svým vyhraněným cítěním pro výtvarnou podobu inscenace. Z dnešního pohledu byly jeho režie výrazným projevem tehdy panujících snah o realismus v opeře.

Z jeho dalších režií připomeňme dvě inscenace Burianovy Maryši, které obě nastudoval spolu s dirigentem Jaroslavem Krombholcem. V prvním uvedení tohoto díla na Národním divadle v titulní roli alternovaly Marie Budíková a Ludmila Červinková, ve druhé inscenaci o čtrnáct let později zpívala a hrála titulní roli Alena Míková. Nemůžeme také opominout velkolepě pojaté inscenace Glinkova Ivana Susanina a Borodinova Knížete Igora, Cara Saltana Rimského-Korsakova a zejména první uvedení Mirandoliny Bohuslava Martinů (dirigentem představení byl Václav Kašlík a v titulní roli vynikla Maria Tauberová).

S mimořádným diváckým ohlasem se setkala jeho inscenace Lortzingova Cara a tesaře, v níž propojil svůj smysl pro komično s dovedností vypracovat detail, což inscenaci, pro níž navrhl půvabnou scénu a kostýmy František Tröster, dodalo kolorit starých holandských žánrových obrázků. Opera Car a tesař se dočkala devětasedmdesáti repríz během sedmi sezon.

Mandausovy sólistické aktivity ustupovaly stále více do pozadí, vracel se spíše ke svým starším rolím. Jeho poslední studovanou roli byl Andrej Valko v Mejtusově Mladé gardě v roce 1952 a pokud se nemýlím, naposledy vystoupil na jevišti Národního divadla v roli Rychtáře v Její pastorkyni 20. září 1954.

Mandausovými posledními inscenacemi na počátku šedesátých let byly Donizettiho Don Pasquale, Pozdvižení v Efesu Iši Krejčího a Mozartův Únos ze serailu a úplně poslední v roce 1965 Massenetův Don Quijote.

Luděk Mandaus, který ovládal několik jazyků, se také uplatnil jako výborný překladatel libret. Mezi jeho nejlepší překlady jsou počítány Mozartovy opery Così fan tutte a Don Giovanni. Verdiho Traviata, Lortzingův Car a tesař a překlad Prokofjevovy Lásky ke třem pomerančům, který vytvořil pro vynikající Chalabalovu a Ansimovovu inscenaci tohoto díla z roku 1963.

Luděk Mandaus je rovněž autorem libret oper Jarmila Burghausera Karolinka a lhář, Lakomec a Loutkář Matěj stejně jako nehrané opery Karla Boleslava Jiráka Amfitryon. Věnoval se systematicky rovněž publicistice a řadu let vyučoval základy operního herectví na Akademii múzických umění.

Svým způsobem je Luděk Mandaus, který zemřel 16. prosince 1971, charakteristickým a v mnohém typickým příslušníkem generace, která od dvacátých let minulého století v nepředstavitelně těžkých podmínkách (to bychom si měli znovu a znovu uvědomovat) usilovala o proměnu Národního divadla od primárního úkolu výchovy k vlastenectví k podobě moderního divadelního organismu.