Když v české opeře režírovali basisté: Luděk Mandaus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
16. prosince si připomínáme pětačtyřicáté výročí úmrtí dlouholetého sólisty a režiséra Opery Národního divadla, ale také literáta, překladatele, pedagoga a všestranně aktivní kulturní osobnosti, Luďka Mandause. V dějinách českého operního umění, jež jsou ve svých počátcích významnou součástí dějin Prozatímního a posléze Národního divadla, jsme svědky zajímavého úkazu. U zrodu a prvních fází vývoje operní režie jako svébytné umělecké disciplíny se setkáváme s řadou jmen výborných sólistů basového oboru.
Luděk Mandaus (foto archiv ND Praha / Josef Heinrich)

Už první oficiálně jmenovaný operní režisér Národního divadla byl proslulý basista František Hynek. V jeho případě šlo spíše než o skutečnou režii o určitou formu scénického aranžmá, ale pro svou práci byl poučen dlouholetým pobytem na německých scénách, kde v té době přece jenom situace už byla ve směru scénické koncepce představení jinde než v českém prostředí, kde se teprve začínalo.

Hynkovým faktickým nástupcem se stal další významný sólista basového oboru, výtvarně vzdělaný Robert Polák, režisér velké části programových inscenací Kovařovicovy epochy, který ke svému výtvarnému vzdělání přidal i velkou zkušenost ze svého několikaletého působení u Vendelína Budila v Plzni. Po nástupu Otakara Ostrčila do šéfovské funkce v roce 1921 byl často pověřován režiemi i jeden z legendárních pěvců dějin naší opery Emil Pollert. Byl především specialistou na inscenace světových operních děl, režíroval například první provedení Pucciniho Turandot. V průběhu dvacátých a třicátých let se pak vedle skutečného otce zakladatele české operní režie Ferdinanda Pujmana v režijní profesi razantně prosadila trojice basistů.

Na rozdíl od svých předchůdců mohli své bohaté jevištní zkušenosti opřít také o hluboké vědomosti teoretické a znalost moderních režijních trendů. Tím se všichni tři velmi výrazně zapsali do dějin české opery. Byli to v časovém pořadí svého usednutí za režijní pult pánové Josef Muclinger, Hanuš Thein a Luděk Mandaus.

Luděk Mandaus (foto archiv ND Praha)

Luděk Mandaus se narodil 12. června 1898 v Praze. V roce 1916 maturoval na reálném gymnáziu. V dalších letech studoval architekturu na Vysokém učení technickém. Souběžně s tím se ale pilně věnoval soukromému studiu hry na klavír a především zpěvu. Navštěvoval lekce u tehdy patrně nejvýznamnějšího pražského pěveckého pedagoga Konráda Wallersteina.  Podle všech dostupných informací hostoval dvakrát v tehdejším zpěvoherním souboru Divadla na Vinohradech, a to v roli Dona Josého (?!) v Bizetově Carmen a v postavě Janka v jednoaktovce Viléma Blodka V studni.

V Bizetově Carmen také poprvé vystoupil 29. srpna 1920 na jevišti Národního divadla v roli Zunigy. Tuto postavu poté ztvárnil v desítkách repríz v řadě dalších inscenací. Po dalších dvou hostováních, v nichž se představil v září v roli Otce Palouckého ve Smetanově Hubičce a v listopadu v postavě konšela Maliny v Tajemství, byl na doporučení šéfa Opery Karla Kovařovice do Národního divadla angažován. Karel Kovařovic ale 6. prosince 1920 zemřel a novým šéfem Opery se stal Otakar Ostrčil.

V prvních dvou letech svého působení v Národním divadle byl Mandaus pověřován spíše drobnými a středními úkoly. Setkáváme se s ním například v rolích Drába v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, Borise ve Foersterově opeře Nepřemožení, barona Douphola ve Verdiho Traviatě, hraběte Ceprana v Rigolettovi, Pistola ve Falstaffovi, Surina v Čajkovského Pikové dámě, Malíře v Charpentierově Louise či Císařského komisaře v Pucciniho Madame Butterfly. Z výraznějších rolí to byly postavy Rychtáře v Janáčkově Její pastorkyni, Jana v Massenetově Wertherovi, doktora Bartola v Mozartově Figarově svatbě či Crespela v Offenbachových Hoffmannových povídkách. I když se nejednalo o špičkové úkoly, vzhledem k tomu, že zejména opery italské provenience se těšily velkému počtu repríz, byl Luděk Mandaus ihned po svém příchodu velice vytížen a hlavně měl možnost uplatnit své herecké charakterizační schopnosti. Významným úkolem jej pověřili Otakar Ostrčil a Ferdinand Pujman, když jej obsadili v Debussyho Pélleovi a Mélisandě do role Arkela.

Eva Hermannová v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci charakterizuje Mandausův hlas jako „příjemně znějící basbaryton velkého tónového rozpětí.“ Velmi spontánní byl podle mnohých dochovaných svědectví Mandausův herecký projev a leckdy, zejména v komických postavách, pro něž byl mimořádně disponován, byl dominantním faktorem role.

K jeho mimořádným výkonům v tomto oboru patřily především jeho tři role smetanovské – Kecal v Prodané nevěstě, Mumlal ve Dvou vdovách a Bonifác v Tajemství, stejně jako tři postavy z oper Antonína Dvořáka – Martin v Šelmovi sedlákovi, Purkrabí Filip v Jakobínu a Lucifer v Čertu a Káče. Z jeho výtečných komediálních kreací ve světovém repertoáru připomeňme jeho titulní roli v Donizettiho Donu Pasqualovi, dona Basilia v Rossiniho Lazebníkovi sevillském a zejména jeho patrně „nejparádnější“ roli – Leporella v Mozartově Donu Giovannim, kterého ztvárnil v několika inscenacích. Do paměti diváků se v této roli vepsal především v představeních, v nichž vytvořili skvělou dvojici s představitelem titulní role Vilémem Zítkem.

Z jeho dalších postav v českých operách jmenujme například Volframa Olbramoviče ve Smetanových Braniborech v Čechách a Poustevníka Beneše v Čertově stěně, Kůla ve Škroupově Dráteníkovi, Pana otce ze mlýna v Kovařovicově opeře Na starém bělidle, několik postav v operách Zdeňka Fibicha (Vitoraz v Šárce, Nolos v Hedy, Oldřich z Rožmberka v Blaníku, Dolan v Pádu Arkuna a především skvělý Kalibán v Bouři), dále pak Šafáře ve Foersterově Deboře, Rubače v Evě, Kmocha v opeře Srdce a dvě stěžejní role v Jessice – kupce Antonia a Shylocka.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama