Když jsem tančil v Africe

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zápisky Martina Dvořáka z cest mezi žánry (1)

Není úplně běžné, aby evropský umělec prezentoval svou práci ve východní Africe. V jižní Africe alias Kapském městě je to snad běžnější, ale do Keni český divadelník zavítá jen výjimečně. Proto jsem s radostí i menšími rozpaky přijal pozvání festivalu Storymoja, abych vedl dílny a spoluúčinkoval na několika eventech s tematikou text a poezie. Storymoja festival má již letitou tradici. Jeho zakladatelce Muthoni Garland jde především o posílení a rozvoj literatury, knih a knihoven v Africe. Patronkou festivalu opakovaně byla a je Dr. Auma Obama, sestra amerického prezidenta.OLYMPUS DIGITAL CAMERAPřiznám se, že můj vztah k Africe byl doposud mizivý a moje orientace profesní směřovala spíše na západ či na východ. Ostatně asi nejsem výjimkou. Festival se konal v hlavním městě Nairobi, a tudíž i můj let vedl přes etiopskou zastávku v Addis Abbaba právě tam.OLYMPUS DIGITAL CAMERAPrvní pocity jsou snad vždy smíšené. Nová země, nový kontinent. To, co se dozvíte na internetu, je z velké části jen kusé a mnohdy zavádějící. Keňa a Nairobi nemají příliš dobrou pověst, co se bezpečnosti týče. Bylo mi řečeno: za tmy raději nevycházet a cestovat pouze taxíkem. S tímto očekáváním jsem se zjevil jednoho zářijového upoceného dopoledne v Nairobi. Jeden den navíc do mé oficiální účasti na festivalu jsem využil k aklimatizaci nejen s počasím, ale i s místními lidmi. Na začátku nutno říci, že lidí na ulici je plno (asi jako v přeplněném Tesku) a bělocha zahlédnete jen občas. Člověk si najednou začíná uvědomovat jisté rozdíly, kterých si v Evropě nevšimne. Vybaven průvodcem jsem opustil brány hostelu a vydal se po polorozpadlých cestách, které mají sloužit jako chodníky, na první exkurzi. Davy černochů se valí po ulicích, do toho se pletou auta, která prakticky nedodržují silniční předpisy a jezdí na červenou, jak se jim zachce. Neskutečný zmatek, do kterého jsem byl vržen, mě asi po hodině natolik vyčerpal, že jsem se chtěl vrátit nazpět. Navíc pohledy Keňanů na mě působily tak nějak agresivně. Možná jsem byl exot, ale když píšou za šera nevycházet… V každé veřejné budově, bance, obchodě vás prošacují. Na to si po čase zvyknete. Útočiště jsem nakonec nalezl ve Francouzském institutu, který spolu s Goethe Institutem tu působí jako největší importér evropské kultury, i když pravda s omezenými prostředky. Keňa a východní Afrika kulturou nežijí, nemají či neznají operu ani balet, divadla tu jsou, ale nabízí většinou programy podobné muzikálům či estrádám a la „někdo hledá talent“.

Festival Storymoja se konal v největším nairobském parku blízko prezidentského paláce, tedy v bezpečné zóně. Nespočet bílých stanů se mezi stromy a všudypřítomnými opicemi tyčilo jako kopečky vanilkové zmrzliny.OLYMPUS DIGITAL CAMERAMá první prezentace se však konala na úplně jiném místě, v přepychové vile ředitelky festivalu, kde se plejáda účinkujících umělců, ponejvíce spisovatelů a autorů, měla šanci vzájemně představit. Já ve skrytu duše doufal, že na mě o půl dvanácté večer už nedojde řada, ale nakonec tu bělostnou barvu kůže krčící se v křesle někdo objevil. Vzedmul jsem se k výkonu a v tichu(!) ukázal něco z choreografie Blatný, kterou jsem sem vlastně přivezl. Vedle mě sedící paní Obama mi po skončení se slzami v očích tiskla ruku se slovy: „Já najednou viděla i tu hudbu…“ Kdybych plánoval nyní ukončit kariéru, asi by to mohl být ten správný moment.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář