Klavír inspirující i svůdný

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (104)

Ivan MedekPrávě před půlstoletím – v roce 1966 – se před mikrofonem Československého rozhlasu sešli Ivan Medek a Ilja Hurník. V pořadu Umění 20. století debatovali nad čerstvě vydanou gramofonovou deskou, na níž skladatelé hrají na klavír svá díla.

Nutno říct, že žádný ze slavných tvůrců – ať už Debussy, Ravel, Grieg, Stravinskij nebo Bartók – se nemůže spoléhat na to, že bude s ohledem na své kompoziční dílo posuzován shovívavěji jako klavírista. A zároveň smyslem pořadu není kritizovat komponisty, že na klavír nehráli dost dobře. Medek a Hurník chtějí spíš prozkoumat význam klavíru jako takového pro skladatele a jejich komponování. A také se postupně dostávají k otázce, jak moc může či má být pro moderní interprety závazné to, jak svá díla pojímal sám jejich tvůrce.
***

Ivan Medek: Dobrý večer, přátelé, dneska jsme v úplně stejné situaci jako vy. Totiž nevíme vůbec nic o tom, co budeme za chvíli společně s vámi poslouchat. Je to, přiznám se, jednak značně „trémující“ pocit, protože my hovoříme tak, že vy nás slyšíte, kdežto vy doma můžete hovořit klidně a máte tu velkou výhodu, že vás nikdo – a zejména my dva – neslyší. A zejména my dva vás neslyšíme, protože bychom možná přestali hovořit. Ale pokusíme se o to.

Máme před sebou desku firmy Telefunken, která přehrála na novém a velmi dokonalém zvukovém záznamu některá díla slavných skladatelů, kteří si je sami hrají. Hrají je na klavír. A tu mě napadá jako hlavní otázka, která pravděpodobně bude předznamenáním celého dnešního večera, úloha klavíru v životě skladatele?

Ilja Hurník: Ty se asi ptáš, jak dalece musí skladatel umět hrát na klavír? Myslím, že by měl hrát, protože těžko si lze například představit, že by si skladatel-klavírista, jenž píše klavírní skladby, nemohl ověřit svoji představu tím, že ji přímo uskuteční vlastní hrou. Ale myslím, že spíš než pomůckou je klavír pro skladatele píšícího pro tento nástroj přímo inspiračním zdrojem. Tady mám na mysli třeba Debussyho. Sám vím ze své zkušenosti, jaký pocit to je, když člověk začne Debussyho hrát. Má opravdu dojem, že se vtělil do skladatele, který usedá k nástroji a začne improvizovat, přičemž jako by předal všecku vládu svým prstům dotýkajícím se kláves. A ony, probuzeny, začnou uvolňovat síly v sobě utajené a začnou jakoby samy skladateli napovídat myšlenky. Proto se Debussy, ačkoliv je těžký, tak báječně hraje. Nedovedu si představit, že by Debussy byl vymýšlel své skladby mimo nástroj. Je to opravdu dílo improvizace, dílo spolupráce toho tajemného, vždycky „nedoobjeveného“ mechanismu klavíru a prstů, které jej ovládají.

Ilja Hurník (foto archiv)
Ilja Hurník (foto archiv)

Ivan Medek: To znamená, že skladatel, který chce pohnout dopředu vývojem řekněme klavírní stylizace, by měl sám na tento nástroj brilantně hrát.

Ilja Hurník: Ovšem zároveň musím podotknout, že klavír právě tak dokonale ovládaný může být i svůdný. Že skladatel, ne zrovna geniální, by mohl podlehnout brilanci prstů, dát se zlákat tím, co dovedou dělat na klavíru, a přitom by mohla zakrnět jeho invence melodická, rytmická a tak dále. Čili jeho invence by mohla zploštět právě tím virtuózním ovládáním klavíru.

Ivan Medek: Ovšem když se spojuje genialita s virtuózním ovládáním klavíru, jako je to třeba v případě Schumannově, Bachově nebo Lisztově, pak je to ideální.

Ilja Hurník: Ale chtěl bych ještě připomenout opačný případ, totiž Beethovenův. Nevím, jak to bylo popravdě, ale pochybuji, že byl veliký virtuóz. Aspoň na konci jeho života, kdy už neslyšel, jistě pracoval s pamětí a klavír už mu nebyl nic platný. Ale právě tehdy, kupodivu, právě v té absenci od klavíru, dovedl vymyslet novou stylizaci, která byla vysloveně objevná. Myslím tu na jeho poslední sonáty, na klavírní sonátu Hammerklavier, kterou Beethoven nemohl na klavír zahrát, ale právě proto, že byl odpoután a byl dostatečně geniální, aby svůj handicap hluchoty překonal, právě proto našel v klavírní stylizaci docela nové prostředky. Takže platí obojí. Za prvé to, že skladatel spjatý s klavírem může vymyslet nové věci ve stylizaci a v sazbě klavírní. Ale také obráceně, že skladatel, vedený jenom svou představivostí, může někdy právě tím, že znásilní přirozenost klavíru, roztrhnout jeho meze, jež se zdají být provždy platné a už nepřekročitelné, a vyrazit takto do nových oblastí klavírního výraziva.

Ivan Medek: To je pravda, ovšem napadá mě, že to je vlastně dost v rozporu s prvním číslem našeho dnešního pořadu. Protože to je Grieg a ten vlastně nic takového nikdy neudělal. Byl to skladatel, který byl nejoblíbenější vlastně v domácnostech. Taková typická poetická dívčí hudba konce minulého a prvních let tohoto století. Na desku Telefunken nahrál v roce 1906 mimo jiné jednu skladbičku z Lyrických kusů, která se jmenuje Ptáček. Myslím, že bychom měli Griegem jako takovou domácí hudbou začít.

(hudba – Edvard Grieg: Ptáček z Lyrických kusů)

Ivan Medek: No já nevím. Když to poslouchám, mám pocit, že to skutečně je hudba do velice ušlechtilé domácnosti, řekněme s převahou takových dámských lyrických prvků. A Grieg to taky tak mile, hezky a trošku starosvětsky hraje.

Ilja Hurník: Opravdu tak mile. To by se dalo říct jako diagnóza tohoto výkonu. Po stránce kompoziční i pianistické. Ale já bych řekl: zaplať Pán Bůh za tu klavíristickou úroveň. Já si vzpomínám, že jsem slyšel hrát na klavír jenom jednoho velkého skladatele, totiž Vítězslava Nováka. A dodnes vidím v duchu tu desku nad klávesnicí poškrábanou jeho nehty. On totiž hrál z jakéhosi důvodu ustavičně až u té desky, takže o ni ustavičně drápal. Proti Vítězslavu Novákovi je Grieg znamenitý klavírista a mě to příjemně překvapuje.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář