Klempererova fajfka a Matačićův člun

  1. 1
  2. 2

Vzpomíná Dagmar Šetlíková, dcera primária Českého kvarteta (3)
Texty Ivana Medka (82)

Ivan MedekDagmar Šetlíková byla nejen dcerou Karla Hoffmanna, primária Českého kvarteta, ale také významný „spiritus agens“ České filharmonie, ve které působila od druhé poloviny čtyřicátých do šedesátých let. A kde se také potkala s Ivanem Medkem. Ten ji začátkem roku 1969 pozval do studia Československého rozhlasu, aby bylo nepřeberné množství příběhů, historek a postřehů zaznamenáno.

V minulých dílech tak Dagmar Šetlíková vzpomínala na „strejčánka“ Josefa Suka i na světovou premiéru jeho Zrání, které zažila pod taktovkou Václava Talicha 30. října 1918. Anebo třeba na atmosféru zkoušek Českého kvarteta. Ale také na četná filharmonická setkání a přátelství: s Arthurem Honeggerem, s Leopoldem Stokowským i na zkušenosti ze zájezdů s filharmoniky.
***

Ivan Medek: Stalo se někdy – a já vím, že se stalo, ale chtěl bych to slyšet znovu – že třeba někdo nepřišel na zkoušku nebo že si popletl koncert?

Dagmar Šetlíková: Stalo se to s Klempererem přece! Ještě než odjel do Anglie a pak se přestěhoval do Švýcar, žil v Budapešti a pracoval tam v Opeře. A měl přijet k nám a dirigovat Šestou a Sedmou symfonii Beethovenovu. A protože nebylo letadlo nebo nedostal spojení, to už si přesně nepamatuji, přijel až v den koncertu. A zkoušel. Byli jsme napjati, jestli vůbec ten koncert bude. Ovšem filharmonici vyvinuli tu největší přesnost a pozornost a zkouška báječně dopadla. Klemperer si vůbec neuvědomil, že večer je koncert, a povídá mi: „Prosím tě, co dávají dneska v divadle? Já musím jít do divadla.“ Já jsem povídala: „Jak můžeš jít do divadla, když dneska je koncert?“ A on: „To není možné, kdepak koncert!“ No a koncert byl a dopadl báječně.

Ivan Medek: Já se na to pamatuji.

Dagmar Šetlíková: S Klempererem vůbec byly zážitky. Když jsme smlouvali programy, tak jsem s naším dramaturgem Frantou Bartošem za ním chodila do hotelu. A tam vždycky Klemperer ležel v posteli a kouřil a z fajfky se mu sypal popel na peřiny, které se propálily. Což se mu potom nevyplatilo, protože by byl jednou málem uhořel ve Švýcarech. Byl nesmírně humorný a svébytný. Byl to velký dirigent. Vzpomínám si taky, že když přijížděl ještě později, nechal hrát Filharmonii, chodil po sále a poslouchal, jak to zní a co je zapotřebí.

Otto Klemperer (foto archiv)
Otto Klemperer (foto archiv)

Ivan Medek: Teď by bylo moc zapotřebí mít Šestou nebo Sedmou Beethovenovu symfonii s Klempererem. My bohužel máme jenom Čtvrtou. A to v nahrávce s Philharmonia Orchestra, to je londýnský orchestr, se kterým Klemperer velmi často natáčel a snad ještě natáčí. Poslechneme si alespoň kousek brilantního Finale.

(zvuk: Beethoven – Symfonie č. 4 – Finale)

Ivan Medek: Teď bych se zeptal na jednu věc, která mi dost často vrtá hlavou. Když přichází člověk po koncertě do šatny pro účinkující, vidí tam kromě samozřejmě nutných obdivovatelů a lovců autogramů ještě lidi, kteří jaksi patří k velkým kumštýřům také, a to jsou jejich ženy.

Dagmar Šetlíková: To je také někdy historie sama pro sebe. Vzpomínám si ovšem na kouzelnou paní Artura Rubinsteina, která je takovou přítelkyní svého manžela, která nikdy ho neopustí a vždycky tam je a vždycky se stará, aby všecko bylo v nejlepším pořádku. Jinak některé ženy dovedou dost být nepříjemné, dovedou velmi vyžadovat, ale je jich málo.

Ivan Medek: A z těch dirigentů nebo kumštýřů, kteří se vracívají teď, zejména v poslední době: Je nějaké trvalé přátelství, jako třeba se Stokowským, ještě s někým?

Dagmar Šetlíková: Jistě, s Antoniem Pedrottim, se kterým se výborně snášíme, i když někdy má taky – jako každý kumštýř – nálady a pořád tvrdí, že už je starý a že už nemůže a že nechce dělat ten nebo onen program… Ale pak se zase všecko vyjasní a je nejbáječnější nálada, sedneme si a ukazuje svoje fotografie z Dolomit, protože je vášnivý fotograf a lyžař a chodec, a dokonce leze po skalách. A to se dostaneme zas na docela jiné, moc krásné pole.

Antonio Pedrotti (foto archiv)
Antonio Pedrotti (foto archiv)

Ivan Medek: Pedrotti, to je vůbec zajímavá kapitola i pro historii České filharmonie. Je to dirigent, který ve své vlasti, docela určitě ne svojí vlastní vinou, neznamená zdaleka tak mnoho jako u nás. Ale my jsme se mnohokrát na konkrétní práci právě s Českou filharmonií přesvědčili o tom, že to je veliký dirigent. Dokazuje to i řada snímků, které tady máme. Jeden z těch typických je Mendelssohnova Italská symfonie. Mendelssohn je autor, ke kterému se Pedrotti velmi často a rád vrací. A z Italské symfonie, myslím, zůstaneme u Saltarella, typicky mendelssohnovského finále. Možná, že ledaskomu leccos připomene. Já sám jsem se nedávno spletl a byl jsem přesvědčen o tom, že to je scherzo ze Snu noci svatojanské.

(zvuk: Mendelssohn – Symfonie č. 4 „Italská“ – Saltarello)

Dagmar Šetlíková: Ještě k těm manželkám. Takový Grumiaux, když u nás byl, tak měl manželku o mnoho starší než on sám. A stalo se, že jedna pianistka přišla k paní Grumiauxové a řekla: „Já tak obdivuji vašeho syna.“ Což tedy všichni, kteří jsme byli u toho, jsme poněkud lapali po dechu. A tato dáma velice s velkým taktem a úsměvem řekla: „To není můj syn, to je můj manžel!“ Načež teď zase ta pianistka by byla omdlela, ale pak jsme to zamluvili a všecko dobře dopadlo. I takové historky se někdy stávají.

Ivan Medek: Já jsem mohl vidět moc krásný vztah nejenom vůči vám, ale vůči všem filharmonikům, u Lovro von Matačiće.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář