Kodaň beze stínu pochybností

Jestliže se i díky všeobecně šířenému poplachu evropských vlád a ekonomů nacházíme uprostřed další vlny hospodářské krize, která má za následek finanční škrty prakticky ve všech oblastech, pak zprávy o tom, že mnohé významné evropské operní domy bojují o přežití, asi nepřekvapí. Pominu-li domácí operní provoz, jehož podfinancování je dlouhodobé a koncepce dalšího směřování už léta prakticky neexistuje, je s podivem, že operní domy v západoevropských zemích se s nedostatkem financí vyrovnávají nikoliv za cenu ztráty kvality, ale spíše za cenu omezení provozu (třeba barcelonské Liceu). Nejinak je tomu na severu Evropy, například v Kodani.Pravda, mohlo by se zdát, že Dánsko -jednu z nejlépe ekonomicky prosperujících zemí eurozóny – krize v divadelní oblasti tolik nezasahuje. Třeba už jen díky činoherní tradici, pro kterou severští autoři stále představují studnici, ze které lze skoro až nekonečně čerpat. Nebo díky vysoké míře kulturního povědomí tohoto národa. Opera ale v severských zemích takovou tradici nemá a škrty se jí přitom dotýkají stejně, jako jinde v Evropě. Na začátku tohoto roku odstoupil ze své funkce umělecký šéf Královské opery v Kodani Keith Warner. Jeho důvody k tomuto kroku jsou nasnadě: Královská dánská opera obdrží od státu v příštích čtyřech letech příspěvek, který bude zkrácený o 100 milionů dánských korun (v přepočtu o více než 340 milionů korun českých). To znamená škrty nejenom v počtu nových inscenací, ale i omezování stavu zaměstnanců, které se bude týkat také uměleckých pracovníků. Za této situace přichází do funkce hudebního ředitele  Det Kongelige Teater od sezony 2013-2014 český dirigent Jakub Hrůša. Na pana Hrůšu jsem hrdý a tento post mu ze srdce přeji, a to i přesto, že pro něho určitě nebude lehké, hlavně kvůli sníženému objemu peněz, realizovat umělecké vize na tomto významném postu tak velkoryse, jak by si jistě sám přál.Navzdory všeobecnému přiškrcování financí, přicházejících nejen z veřejných zdrojů, svědčí o severské kulturní vyspělosti i vysokých kvalitách tamní politické reprezentace hlavně fakt, že jak Dánsko, tak i Norsko postavily opeře v době nedávné zcela nové a moderní „svatostánky“. O nové budově Královské opery v Kodani naleznete podrobný článek zde. Kodaň má přitom kromě nové budovy Opery, situované přímo naproti královskému paláci, i zcela nové činoherní divadlo, jehož umístění je podobně symbolické, jako Opery – i ono leží na dohled od Královského paláce, také na břehu přístavního kanálu, hned naproti Opeře. Podobné jsou i pohnutky, ze kterých obě divadelní budovy vzešly: obě byly postaveny díky finančním prostředkům z nadačního fondu dánské královny.Budova Královské opery v Kodani je operním divadlem, jehož vnější habitat vám při zběžném pohledu nenapoví, co přesně je skryto uvnitř. Vytušíte snad jen to, že se bude jednat o divadlo velké. Zato po vstupu do budovy na vás dýchne vzdušná atmosféra skvostné a nanejvýše noblesní – nikoliv však přehnaně technicistní nebo velikášské – moderní architektury s netradičně pojatým foyerem a hledištěm, jehož kapacita činí na půlmiliónovou Kodaň úctyhodných 1.703 míst.Toto hlediště, srovnatelné proporcemi s Operou Bastille, je sálem akustickým, což znamená absolutní dokonalost hudebního zážitku. Repertoár je bohatý a zdaleka nejen orientovaný na divácky vděčné tituly. O tom svědčí i Straussova Žena beze stínu, která měla dánskou premiéru v tomto divadle teprve loni.10. března jsem měl možnost zhlédnout jedno ze série představení Ženy beze stínu a potvrdit si tak své vysoké mínění o zdejší umělecké úrovni i o vztahu obyvatel Kodaně k opeře. Obojí je opravdu velmi, velmi vysoko – a to nejen ve srovnání s našimi domácími poměry. Královská opera v Kodani disponuje souborem špičkové kvality, domácí pěvce doplňují zvané operní stars, které ještě zvyšují úroveň zdejších představení.Protože se mezi domácí operními fandy a nadšenci vedou neustálé diskuse o scénické podobě inscenací a zastánci klasického přístupu doma (zdá se) stále převažují, dovolím si svůj popis a hodnocení kodaňské Ženy beze stínu začít právě inscenačním pohledem na věc.Jako mnoho jiných operních předloh a libret vychází i literární předloha Die Frau ohne Schatten z pohádkového námětu. Nadpřirozený příběh opery však není napřekážku jeho velké myšlenkové hloubce. Díky tomu, že se jedná o pohádkový děj (nikoliv dějinný historický příběh), je i pro mnoho zarputilých příznivců tradicionalistického inscenačního pojetí jednodušší přijmout tezi, že daleko důležitější než děj je v tomto případě morální a myšlenková rovina. Abstrahujme od toho, jakou podmanivou sílu přináší našim smyslům mistrovská Straussova hudba. Pokud abstrahujeme, čteme jen pohádkový příběh a nepátráme po jeho poselství či myšlenkovém odkazu; popisované osudy dvou žen – Císařovny a Barvířky – nám musejí nutně připadat mírně řečeno nepříliš zajímavé. Inscenované klasicky v příslušných kostýmech a stavbách by v nás jen těžko vzbudily – a to i za spolupůsobení překrásné Straussovy hudby – patřičnou obrazotvornost a ještě méně by na nás přenesly jakékoliv morální poselství skryté mezi řádky.Právě mnohé Straussovy opery jsou přitom zářným příkladem toho, jak mnohovrstevnatým žánrem opera je a jak málo (chce se mi říci vlastně vůbec) záleží na reáliích příběhu. Příběh Ženy beze stínu je příběhem o nenaplněné touze. Příběhem o relativitě našich tužeb a přání. Je odrazem našich vlastních životů. Není to přeci tak, že mnohá z našich tužeb, která je pro nás jako jednotlivce otázkou celého našeho dalšího bytí, může být z vnějšího pohledu někoho jiného jen nevýznamnou nicotností, neznamenající pro druhého nic, nemající pro jiného žádnou cenu? A naopak, touhy někoho cizího nejsou důležité pro nás. O tom je Straussova Žena beze stínu. Příběh dvou toužících žen. Jedna touží po dětech, které nemůže mít, druhá po svém stínu, který ztratila. Absurdní pohádka, jejíž morální poselství je tak hluboké, jak si jen stěží dokážeme připustit. Přitom síla tohoto poselství je skryta v až dětinském příběhu. Ve skutečnosti v příběhu, který žijeme každý z nás. V příběhu našich tužeb a přání, jejichž naplnění je pro náš šťastný život zcela nezbytné a které jsou při tom mnohdy pro naše okolí velmi relativní či jen těžko pochopitelné. Toto morální poselství Straussovy Ženy beze stínu vyčnívá nade vší popisnost příběhu a nade všechny noty partitury. Přesto jeho sdělnost nemusí být automaticky zajištěna prostřednictvím standardní vizuální ilustrace děje. Straussova hudba zmíněné silné morální poselství příběhu pomáhá zprostředkovat, ale inscenační postupy musejí dostatečně účinně pomoci, abychom si to všechno vůbec uvědomili.I proto v repertoáru přinejmenším evropských divadel snad nenaleznete žádnou inscenaci této opery provedenou v klasicky popisném ztvárnění. A je to dobře. Ani kodaňská Žena taková není. Inscenace je provedena jako série komiksových příběhů. Uprostřed malovaného prospektu se ve výřezech zjevují v pokojích střípky příběhů hlavních protagonistů. Každý z takových pokojů patří příběhu jednoho protagonisty. Místy se příběhy prolínají s komiksovými motivy, promítanými na tylovou oponu či na plátno. Místy příběhy vystupují ze zdí pokojů, aby se víc rozehrály i na proscéniu a silněji předaly své poselství divákovi. Až na konec komiks zmizí, aby na prázdném jevišti Barvířka, Barak, Císař i Císařovna došli ke smíření a jejich touhy k naplnění. Režie Kaspera Holtena, silně podpořená scénou a kostýmy Steffena Aarfinga, v kodňské Ženě beze stínu velmi koresponduje s tím, v čem já spatřuji sílu opery především: s působivostí hudby svázané s morálním či etickým poselstvím příběhu. Silné momenty jsou zde navíc podpořeny digitální projekcí, kostýmy přitom zůstávají víceméně tradiční.

Jestliže jsem hovořil o tom, že hlediště Královské opery v Kodani je akustickým sálem, pak je jasné, že hudební zážitek z představení byl výjimečný. Stalo se tak nejenom díky kvalitě sálu, ale i díky umístění orchestru. Ten je zde posazen podstatně výše, než bývá zvykem. Žádný z hráčů navíc není „zasunutý“ pod desku jeviště. Působivost hudebnímu nastudování dodává i nezvyklé rozmístění nástrojových skupin v orchestřišti – například posazení harf blíže k divákům a naopak částečné upozadění houslí a viol. To vše dodávalo výslednému zvuku zajímavou podobu. Dirigent Michael Boder také zpěváky nikterak nepřekrýval, orchestr i v bohatých nezpívaných pasážích zněl velmi velmi vyrovnaně a bez zbytečně iritujícího až exaltovaného „zesilování“, které se ke škodě posluchačů – diváků u Wagnerových a Straussových oper mnohdy objevuje. Veleobtížných pěveckých partů je v této Straussově opeře také mnoho, přetěžké jsou v podstatě všechny. O to více smekám před výkony všech sólistů, které byly skvělé. Jen chvála patří Císařovně v podání curyšské rodačky Marion Ammann (která zaskakovala za onemocnělou Ann Petersen); tento part je díky své vypjatosti a přechodům v rejstřících jedním z nejobtížnějších sopránových operních partů vůbec. Poklona i chůvě Susanne Resmark, Císaři v podání  Johnnyho van Hala i Barakovi v podání Johana Reutera (byť jeho technicky skvostně vedený hlas byl svým objemem přeci jen pro tuto roli o něco menší, než by bylo třeba). Skvostně sezpívané byly i oba sbory – Sbor Královské opery i dětský sbor Childrens Choir from Sankt Annæ High School (v této opeře má dětský sbor předepsaný poměrně důležitý part). Na závěr jsem si ze zpěváků nechal sopranistku, kterou jako jedinou z dotyčného obsazení mělo možnost poznat i publikum u nás: Linda Watson – Barvířka v této kodaňské inscenaci – byla v pražském, Danielem Dvořákem v roce 2005 dovezeném Ringu Brünnhildou. Stejně jako její valkýra tenkrát v Národním i Barakova žena tentokrát v Kodani byla špičkově interpretovaná. Velmi průrazná a přitom jiskřivá ve výškách, věrohodná a znělá v hlubších polohách svého partu. Ani skoro sedm let, které uběhly od doby pražského setkání, kdy jsem měl možnost ji naposledy naživo slyšet, nezanechalo na hlase Lindy Watson žádné slyšitelné stopy. A nutno přitom podotkout, že jejím oborem jsou převážně a především pánové Wagner a Strauss.Pokud některý z vás čtenářů odsouvá Strausse a jeho operní dílo stranou s tím, že se přeci říká, že Strauss je těžko stravitelný, v takovém případě nedoporučuji začít hledat cestu k tomuto skladateli právě Ženou beze stínu. Ale ti, kteří si cestu ke Straussovi již začali prošlapávat či ji mají dávno prošlapanou, mně jistě potvrdí, že Die Frau ohne Schatten patří mezi jeho vrcholné operní kompozice. Vezmu-li v potaz dokonalé skloubení silné morální výpovědi a působivé partitury, náleží této Straussově opeře v mém soukromém operním žebříčku příčka snad úplně nejvyšší. A po všech stránkách kvalitní kodaňské provedení to jenom potvrdilo.

Á propos: i na příkladu této kodaňské inscenace Ženy beze stínu se dá demonstrovat stará známá pravda, že peníze nejsou všechno. Kvalita s klesajícím objemem finančních prostředků nemusí nutně jít dolů ani v opeře. Kvalita je veličina, jejíž míra je u divadla odvislá od myšlenkového, uměleckého i profesionálního přístupu tvůrců a profesionalitu tohoto přístupu nemusejí vždy vyvažovat jen peníze. Své o tom vědělo jistě i do posledního místa zaplněné bouřlivě aplaudující publikum v hledišti nové budovy Královské opery v Kodani a to určitě nejenom při popisované repríze Ženy beze stínu. To beze vší pochybnosti.
Richard Strauss:
Die Frau ohne Schatten
Dirigent: Michael Boder
Režie: Kasper Holten
Scéna, kostýmy, projekce: Steffen Aarfing
Světla: Jesper Kongshaug
Videodesign: Steffen Aarfing, Signe Krogh
The Royal Danish Orchestra
The Royal Danish Opera Chorus
Childrens Choir from Sankt Annæ High School
Obnovená premiéra 3. února 2012 Det Kongelige Teater Kodaň
(psáno z reprízy 10.3.2012)

The emperor  – Johnny van Hal
The emperess  – Ann Petersen
Emperess  – Marion Ammann
Barak – Johan Reuter
Barak’s wife  – Linda Watson
The nurse – Susanne Resmark
The one-eyed man  -Andreas Landin
The one-armed man – Sten Byriel
The hunchback – Thomas Peter Koppel
The guardian of the threshold  – Anna Rydberg
The apparition of a youth – Gert Henning-Jensen
Voice of a falcon  – Ylva Kihlberg
A voice from above – Johanne Bock

www.kglteater.dk

Foto z inscenace Miklos Szabo
Foto divadla autor