Konečně potvora! S Danou Burešovou o Marině a Dvořákově Dimitrijovi v Bostonu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
16. září 2016 se v Bostonu konalo koncertní provedení Dvořákova Dimitrije, díla, které představuje skladatelův nejvýznamnější počin v oblasti velké opery, a jehož námětem jsou boje o moc na carském dvoře po smrti Borise Godunova. Kdybychom se přicházejících diváků zeptali na operní dílo Antonína Dvořáka, asi bychom dostali tyto odpovědi: „Rusalka? Oh, yes!“ a „Dymytriy? We don't know this opera…“ Troufám si tvrdit, že o čtyři hodiny později by titíž diváci řekli: „Dymytriy? Excellent!“ Dokazují to vynikající recenze v tisku (například Jeffrey Gantz v The Boston Globe napsal, že „pro operu v Bostonu to byl historický večer“) i nadšené ohlasy na sociálních sítích. Dimitrij se zkrátka trefil do černého. Lví podíl na úspěchu představení mají čeští umělci, kteří zpívali hlavní role. A to je dobrý důvod k tomu, abych požádala o rozhovor představitelku Mariny, sopranistku Danu Burešovou.
Dana Burešová při zkoušce (foto Kathy Wittman/Odyssey Opera)
Dana Burešová při zkoušce (foto Kathy Wittman/Odyssey Opera)

 

Dvořákova Dimitrije uvedla Odyssey Opera. O jakou operní společnost se jedná?

Odyssey Opera patří mezi novější operní společnosti. Ve skutečnosti má ale své kořeny v Opeře Boston, která před několika lety padla za oběť finanční krizi v USA. Odyssey Opera sestává z členů bývalé Opery Boston a pracuje pod vedením uměleckého šéfa a dirigenta Gila Rosea. Jeho pravou rukou je manažerka a korepetitorka Linda Osborn. Umělecké i provozní záležitosti zajišťuje nevelký tým sedmi lidí, přesto jejich projekty rozhodně nelze označit za malé. V případě Dimitrije to platí obzvlášť: toto Dvořákovo monumentální dílo vyžaduje velký orchestr i velký sbor.

Jak Odyssey Opera získává prostředky na své projekty?

Nehrají pouze operu a dostávají různé granty, hlavně od města Boston, a to na tituly, které jsou méně známé a méně hrané. Dimitrij byl, pokud vím, v Americe uveden před lety pouze dvakrát, a to nikoli v Bostonu, takže do této koncepce dobře zapadá. Odyssey Opera udělala všechno pro to, aby diváci opeře rozuměli. Edukativní stránka věci byla důležitá, jistě to odpovídalo i podmínkám grantu. Představení bylo opatřeno titulky, k dispozici byl výborně vypravený program či videa na webu opery.

V souvislosti s bostonským uvedením Dimitrije je kromě Gila Rose třeba zmínit i Timothyho Cheeka.

Timothy Cheek pracuje na michiganské univerzitě jako kouč pěvců a je velkým znalcem české hudby. Do Čech zajíždí pravidelně, několikrát byl členem poroty karlovarské pěvecké soutěže, na Pražské konzervatoři vedl interpretační kurz. Já jsem s ním spolupracovala na nahrávce písní Vítězslavy Kaprálové, kde mne doprovázel na klavír. Pro bostonské provedení Dimitrije doporučoval všechny tři české zpěváky: představitele titulní role Aleše Brisceina, Olgu Jelínkovou i mne.

Dimitrije Dvořák vícekrát přepracovával. Slyšíme v něm vlivy Wagnerovy, Meyerbeerovy, Čajkovského…

…a taky kousek, který zní jako od Mozarta, pasáž, která by zapadla do Tannhäusera, verdiovské postupy a mnohé další. Dvořák všechnu tuto hudbu znal a poučil se vším, co považoval za nejlepší.

Při vší úctě ke Dvořákovi, něco podobného udělali i pejsek a kočička a moc dobře to nedopadlo…

No, v případě Dimitrije to dopadlo dobře. Dvořák byl v té době jako autor sice ještě ne zcela vyhraněný, ale už byl osobitý. Tématu se dotkne, zpracuje ho však po svém, po dvořákovsku. Navíc se mu povedlo všechnu tu různorodost udržet pod kontrolou. Výsledek je soudržný, originální, grandiózní a působivý. Neznamená to ale, že zpívat v Dimitrijovi je procházka růžovým sadem.

Proč?

Dvořákův Dimitrij jsou „hodně těžké písničky“.

Co to konkrétně znamená?

Toto dílo vytvořil jako autor mladý, v oboru opery ještě málo zkušený. Na pěvecké party tehdy zřejmě pohlížel jako na instrumentální. Naprosto nerespektoval hlasové obory. Marina je dramatická koloratura. Dvořák ji například dovede dolů na c1 a pak ji pět taktů nechá viset nahoře na c3. Část Marininy árie je pěvecký part napsaný jako pro trumpetu. Jako celek je ta hudba nádherná, pro pěvce je však záludná. Zpěvák si pár taktů lebedí, ale o kousek dál následuje nějaký nenadálý zlom a skok. A aby toho nebylo málo, ještě to Dvořák v harmonii rozkošatí úplně jinak, než by se dalo předpokládat.

Dana Burešová jako Marina (foto Kathy Wittman/Odyssey Opera)
Dana Burešová jako Marina (foto Kathy Wittman/Odyssey Opera)

Je v Dimitrijovi vidět budoucí autor Rusalky?

Určitě v romantickém tahu a šíři. Ale partitura Rusalky je mnohem ukázněnější, co se pěveckých partů týká. Žádné podivnosti. Všechny noty působí tak, že patří tam, kam je Dvořák napsal. Ani jedna nevypadá jako nějaký zajímavý Mistrův omyl.

Zpívala jste hlavní roli už také v Dvořákově Armidě, opeře, která se vznešeností námětu Dimitrijovi podobá. Nepomohlo vám to nějak při studiu role Mariny?

Armida je mnohem zpěvnější opera než Dimitrij a role Armidy se Marině podobá snad jen v krkolomnosti jazyka, což je dáno dobou vzniku. Z hlediska nastudování je Marina těžší než Armida, i když rozsahem je to role menší. Zvládnout roli Mariny vyžaduje delší čas k tomu, aby role uzrála a uložila se do mysli. Takové „dozrávání“ role není něco, co udělám sama třeba tím, že se ji naučím s velkým předstihem. Potřebuju mít zažitou harmonii, aby tón, který zazpívám, přesně zapadl do harmonického celku. Zpěvák vytváří tón jinak než orchestrální hráč. Hudebník v orchestru zmáčkne klapku a tón je hotov. My zpěváci musíme mít tón napřed ukotvený v mysli a teprve s touto představou ho zasadit do harmonie. Takže když nemáme přesnou představu, tón přesně nesedí. Dimitrij je těžká opera s mnoha harmonicky obtížnými místy, a proto by bylo ideální co nejvíc zkoušet s orchestrem.

Kolik zkoušek jste měli v případě Dimitrije?

Méně, než jsme předpokládali, ale nedalo se nic dělat. Měli jsme tři zkoušky, přičemž během prvních dvou se opakovaly a vylaďovaly pouze jednotlivé scény, a to ještě ne všechny. Na celou operu byla jediná zkouška. Zpětně chápu, proč pan dirigent chtěl, abychom své party uměli nazpaměť.

Má koncertní provedení nějakou výhodu před scénickým?

Jednu určitě, v případě Dimitrije výhodu nad jiné důležitou: je možné dívat se do not.

Nevím, jestli jste si uvědomila, že Dimitrij je pro vás dvojnásobnou premiérou… Na repertoáru sice máte Rusalku, Mařenku, Jenůfu, Libuši, Micaelu, Jolantu, Taťánu a mnoho dalších – všechno to jsou postavy krásné a různorodé, ale žádná z nich nemá určitou vlastnost, která k opeře také patří: Marina je vaše první operní potvora.

Ano, to je pravda. Konečně potvora! A pěkně šťavnatá potvora: zlá, pyšná, panovačná, manipulativní. Napřed zničí Xenii i Dimitrije a pak i sebe. Má sice i své lepší chvilky – v závěru opery prozře, vyzná se z lásky k Dimitrijovi a svých činů lituje – ale to jí nepomůže.

Jak se dělá taková potvora, navíc při koncertním provedení?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (3) “Konečně potvora! S Danou Burešovou o Marině a Dvořákově Dimitrijovi v Bostonu

  1. Označit Dvořákova Dimitrije jako rané dílo svého autora je do nebe volající nesmysl! Antonín Dvořák tuto svou nedoceněnou operu napsal ve svých 41 letech, nebyl to tedy žádný začínající skladatel, na svém seznamu skladeb měl již pět oper (Krále a uhlíře dokonce zkomponoval dvakrát)! Operu psal k otevření nově budovaného Národního divadla, stejně jako Bedřich Smetana svou Libuši. Dimitrij byl také v Národním divadle uveden krátce po jeho otevření 20. listopadu 1883 (po Libuši 18. 11. to byla druhá opera v ND!). Že Národní divadlo tuto operu již padesát let ignoruje je smutnou vizitkou všech, kteří operu ND vedli a vedou. A paní Burešová správně říká, že opera je to interpretačně nesmírně náročná, což jistě brání jejímu častějšímu uvádění. Vedle Mariny musí mít divadlo i vynikající pěvce pro Dimitrije, Marfu, Xenii i Šujského! V paní Burešové, která nyní skvěle zpívá Smetanovu Libuši, by mělo Národní divadlo sopranistku pro tyto dramatické partie v českých operách (kdyby v ND patnáct let neignorovali Smetanova Dalibora, byla by ideální představitelkou Milady – po pěvecké, herecké i vizuální stránce). Dvořák není jen Jakobín, Čert a Káča a Rusalka, minimálně Šelma sedlák, Dimitrij a Armida by se měly uvádět. Je ale pravdou, že zejména poslední dvě jmenované opery kladou velké nároky na obsazení hlavních rolí (ale i na dirigenty a režiséry).

  2. Dvořákův Dimitrij je nádherné, zralé dílo, bylo i na našich krajských scénách uváděno. V Plzni v Liškově éře byl Dimitrij uveden v 60. letech, pro titulní roli měla Plzeň dva výborné interprety v interním úvazku. Zdeňka Jankovského a dramatického Jaroslava Hlubka. To vidím až pohledem zpět, tehdy se to bralo nějak za samozřejmost… Dnes by ale byl problém podobné interprety najít, stejně tak pro zmíněného Dalibora. Nepřehnalo se u nás divadlo hostů, skoro již bez angažovaných interních pěvců, až příliš? V Linci zavedli Operní studio, hlásilo se 500 lidí z celého světa, vzali šest, je mezi nimi i Slovenka a Maďarka. Ví se tom v Česku? Dělá se něco pro růst mladých talentů? Zmiňuje to recenze z Lince na sci – fi operu Solaris, kde je zapojeno ono Operní studio mladých talentů. Něco je třeba začít dělat. Proč Linec má ansámbl stálých sólistů, plus Operní studio mladých, plus deset premiér ročně? Při tomto systému cestovatelů u nás, jen abychom mohli vůbec uvést Dimitrije a Dalibora, i kdyby se ba i vůle k uvedení u šéfů oper našla…..

Napsat komentář