Kouzelná flétna v Baden-Badenu: Společenstvo hrobníků a tři veselé vdovy
Vítejte doma, Berlínští filharmonici!, hlásají červenorůžové nápisy na praporech, plakátech a dalších poutačích po celém lázeňském městě, které svou výjimečnost avizuje už kuriózně zdvojeným jménem. Vysvětlení onoho srdečného přivítání je v bádensko-württemberském Baden-Badenu až ve druhém plánu. Není to bez půvabu; jakoby vám hostitel na návštěvě sdělil, že nejdůležitější je, abyste se u něj cítili příjemně, a pak teprve dali najevo, proč jste vlastně přišli…
Berlínští filharmonici to dali hostiteli najevo uspořádáním historicky prvního Velikonočního festivalu, vzniklého po odchodu orchestru ze stejnojmenného podniku v Salcburku. O okolnostech, za jakých k tomuto kroku došlo, jsem před rokem podrobně referoval zde. Ve stručnosti lze ale konstatovat, že šéfdirigenta Simona Rattlea spíše než hlučný finanční skandál salcburských pořadatelů iritovalo poněkud zkostnatělé festivalové schéma, nepřekročitelně stanovené Herbertem von Karajanem. Systém „jedno operní představení, tři symfonické koncerty, pak ještě jednou znovu a jede se domů“ Rattle přenechal Staatskapelle Dresden s Christianem Thielemannem v čele, a svou vlastní představou velikonočního festivalu se rozhodl poctít slavné lázně na úpatí pohoří Schwarzwald.
A proč právě Baden-Baden? Určitě ne kvůli termálním pramenům, rozkvetlým parkům nebo slavnému Casinu, v němž kdysi úspěšně prohrávali Napoleon III., Berlioz, Brahms, Turgeněv nebo Dostojevskij. Tím hlavním lákadlem bylo nepochybně exkluzívní zázemí v podobě tamního Festspielhausu, který je se svou kapacitou dva a půl tisíce sedadel největší operním a koncertním centrem v Německu.
Přechod ze stínu salcburského arcibiskupského hradu pod romantickou zříceninu Hohenbaden si členové Berlínské filharmonie zjevně užili. Internetové stránky se zaplnily videoblogy, moderovanými přímo hráči orchestru a svědčícími o velmi přátelské a uvolněné festivalové atmosféře. Program nabídl ve dnech 23.3. – 1.4. 2013 nejen orchestrální koncerty s velkými dirigenty a sólisty (Simon Rattle, Andris Nelsons, Maxim Vengerov, Krystian Zimerman, Magdalena Kožená, Kate Royal…), ale i celou řadu dopoledních a odpoledních koncertů komorních a množství akcí pro děti nebo mladé hudebníky.
Největší pozornost se samozřejmě soustředila na operní produkci. V Salcburku po sobě berlínští zanechali vzpomínku v podobě loňské značně rozpačité inscenace Bizetovy Carmen. A zatímco tamtéž začal drážďanský tým psát novou festivalovou kapitolu dvěma představeními Wagnerova Parsifala, v Baden-Badenu zazněl hudebně scénický epitaf jiného operního génia. Sir Simon Rattle nastudoval a proslulý režisér Robert Carsen zrežíroval Mozartovu Kouzelnou flétnu, která provozně i ekonomicky logičtěji zazněla na festivalu hned čtyřikrát. Poslední repríza na Velikonoční pondělí 1. dubna tyto zbrusu nové Osterfestspiele zakončila, a stalo se tak pod dohledem kamer, které v přímém přenosu zprostředkovaly událost i divákům u televizí a v kinech.
Neposoudím, jaký dojem si odnesli účastníci zmíněných přenosů, ale přímý zážitek z Fespielhausu byl vizuálně ohromující. Je to samozřejmě zásluha režiséra Roberta Carsena, jehož osobně považuji v první řadě za jevištního výtvarníka. Záměrně ho nenazývám scénografem (tím byl ostatně v tomto případě Carsenův stálý spolupracovník Michael Levine), protože jeho pojetí scénické vizuality je vždy kombinací působivé práce se scénou, sofistikovaně vymyšleného osvětlení (Carsen ve spolupráci s Peterem van Praetem) a s tím souvisejícím „aranžováním“ protagonistů ve vzniklém prostoru. Brilantní a stylově čistá forma má podle mého názoru u Carsena vždy tak trochu přednost nad obsahem. Pokud se kanadskému inscenátorovi podaří naplnit svůj jevištní svět i odpovídajícím režijním výkladem, jedná se obvykle o naprosto jedinečný zážitek. Neviděl jsem bohužel Carsenova vysoce hodnocená pojetí Janáčkových oper, ale dodnes považuji za nepřekonatelné jeho inscenace Verdiho Jerusalému ve Vídeňské státní opeře či Belliniho Kapulety a Monteky v pařížské Národní opeře ve druhé polovině devadesátých let. Trochu zdrženlivější jsem ale například v hodnocení jeho Straussovy Ženy beze stínu (opět ve Vídni). Sled opulentních jevištních zázraků jakoby přebil vlastní sdělení, a mám pocit, že sám Carsen tuto svou kreaci v podstatě zavrhl, když tytéž nápady a řešení znovu použil v pozdější stylově čistší Rusalce v Paříži. Z některých režisérových výkladů pak na mě překvapivě dýchl i dojem jisté triviálnosti a povrchnosti – částečně při sledování jeho vídeňské Manon Lescaut, téměř stoprocentně pak u jeho Trubadúra z festivalu v Bregenzu.
Carsenova Kouzelná flétna (v koprodukci s Opéra national de Paris) vznikla evidentně na míru novému festivalu, odkazuje ke slovu Velikonoce v názvu i k jeho kolektivnímu hlavnímu hrdinovi, tedy Berlínským filharmonikům. Jejich orchestřiště je totiž jen jednou z jam (či hrobů?), které na šťavnatě zeleném trávníku, tvořícím dominantu scény, postupně přibývají jako houby po dešti. Civilně oděný sbor nejprve soustředěně sedí na ochozu kolem orchestřiště a poslouchá Mozartovu předehru, pak ale popadne mladého muže ze svého středu – Tamina – a neurvale ho hodí do jedné z čerstvě vykopaných děr. Později naloží podobně i s Paminou: oba mladí lidé, bosí a oblečení v bílých jednoduchých šatech, mají tedy patrně být dvojicí, která nás ostatní reprezentuje. Naše hodnoty, přání a touhy končí v mnoha případech na dně hrobů všeho druhu… O tom, zda se je podaří Pamině a Taminovi vzkřísit, projít záludnými zkouškami osudu a na konci najít doslova „světlo na konci tunelu“, podle mého názoru Carsenova inscenace pojednává především. Veškeré snažení ústředního páru je koneckonců pod stálou kontrolou moudrého Sarastra a jeho družiny, zlověstně vyhlížející skupiny osob v kloboucích, dlouhých kabátech a s lopatami v rukou. Naši poutníci nalézají při své puti Sarastrovou říší – temnou jeskyní – i řadu rakví, na nichž se stále více usazuje zemina a prach. Jak vidno, většina nových začátků se nepodaří, o vzkříšeních nemluvě…
Navzdory uvedeným skutečnostem nepůsobí inscenace zdaleka tak morbidně, jak by se mohlo zdát, a to právě kvůli Carsenově jedinečné scénické nápaditosti. Za zmíněným trávníkem se nachází projekční plátno s promítaným motivem lesního zákoutí, v němž se Taminovi poprvé zjeví Pamina a poté i její velký „živý“ portrét. Zvednutím této plochy pak získává jeviště další rozměr, zakončený dalším projekčním plátnem; zprůsvitněním prvního a promítáním na obě pak vzniká přesvědčivý dojem, že les na scéně je skutečný. Působivá je i proměna v Sarastrovu podsvětní říši: ukazuje se, že na trávníku vykopané jámy jsou ve skutečnosti otvory, od kterých vedou do temné jeskyně vysoké žebříky. A kouzelník Carsen umí oba světy před zraky diváků i mistrně spojovat. Můžeme tak vidět chlípného Monostata, jenž se ve světě „nahoře“ chystá vrhnout na Paminu, hodí sako do jedné z jam a to okamžitě letí kolem žebříku do jeskyně „dole“.
Podobných nápadů je inscenace plná a ani na okamžik nenudí. Nabízí se otázka, zda mistrovsky zvárněný a dechberoucí svět Roberta Carsena neohromuje opět spíše svou vizualitou než silou ústřední myšlenky. Těžko říci – divákovi se zde žádné přímé výklady na stříbrném podnose neservírují, i ten můj prosím berte se značnou rezervou. Povrchně však baden-badenská Kouzelná flétna rozhodně nepůsobí; když na konci projdou Tamino s Paminou všemi zkouškami mezi řadou těl, přikrytých plachtami, jsou všichni domnělí nebožtíci – opět současně oblečení sboristé – vzkříšeni, aby se znovu shromáždili kolem orchestru. Vzkříšení se tedy podařilo: kromě života, lásky a přátelství také nové podoby velikonočního festivalu s Berlínskými filharmoniky…
Těm opravdu náleží slova nejvyššího uznání – pod taktovkou Simona Rattlea zní Mozartova partitura možná trochu zvukově plněji a romantičtěji, než bývá v současné době, posedlé hledáním autentického pojetí, zvykem, ale ze zvoleného pojetí orchestr nikdy nevybočí. Výsledkem je tak velmi stylová hudební krása, podpořená vzácnou souhrou a soustředěností všech hráčů. Zároveň je potěšující, že Rattle respektuje, že je Kouzelná flétna singspielem, takže nehledá ani nevytváří kompaktní hudební tvar, ale nechává plně vyznít četné činoherní vstupy.
Mezi sólisty lze nalézt jedno zvučné jméno vedle druhého, ale těžko se mezi nimi hledá někdo, kdo by zřetelně vyčníval nad ostatními. Svou roli zde určitě hrály i herecké schopnosti a exteriéry jednotlivých pěvců – obojí bylo důležité jak pro režisérovu koncepci, tak pro přesvědčivost představitelů před televizními kamerami.
Skutečně ušlechtilou a skvěle zpívající dvojicí Tamino – Pamina se tak stali Pavol Bršlík a Kate Royal, neobvykle mladým Sarastrem Dmitrij Ivašenko (za zmínku stojí, že právě on sklízel od festivalového publika největší potlesk na otevřené scéně), jemuž režisér určil nikoliv za sokyni, ale naopak za partnerku Královnu noci v podání výjimečné koloraturní sopranistky Any Durlovski. O komické vstupy se spolehlivě postaral trochu bezdomovecky laděný Papageno neboli charismatický Michael Nagy (u nás jsme ho mohli před několika lety slyšet v pražskojarním provedení Mahlerovy Symfonie tisíců v O2 Areně), protějškem mu byla Papagena, ztvárněná skvělou Regulou Mühlemann (nedávno jsem na ní upozorňoval ve spojitosti s inscenací Rossiniho Hraběte Oryho v Divadle na Vídeňce). Tamino, Pamina, Sarastro i Papageno mají též jakési ztrojené alter ego, nastupující v jejich charakteristických kostýmech vždy, kdy je třeba – a jsou to výborní Tři chlapci David Rother, Cedric Schmitt a Joshua Augustin ze sboru Aurelius Sängerknaben Calw. Jediný skutečně negativní charakter, jakýsi umouněný hrobník Monostatos, se v osobě tenoristy Jamese Elliota sice prosadil herecky, ale jeho hlas nad zvukem orchestru poněkud ztrácel.
Samostatnou kapitolu tvoři Tři dámy. Trochu afektovaná skupinka žen ve smutečních šatech nejprve zastřelí obřího hada, ohrožujícího Tamina, a pak dělá vše pro to, aby mladík přestal vnímat trojici jako trojici, ale aby si všiml, jak je která z nich půvabná a žádoucí. Protagonistky jsou ve svém snažení zábavné a navíc opravdu výrazné. Aby ne, když se jedná o skutečné hvězdy: Annick Massis, Magdalenu Koženou a s mocným altem asi hlasově nejvýraznější Nathalii Stutzmann. Sluší se dodat, že tento pozoruhodný dámský klub vznikl už v roce 2008, kdy se jeho členky sešly v Berlíně při koncertním provedení Ravelovy opery Dítě a kouzla, a tehdejší spolupráce je zřejmě inspirovala k dalšímu uměleckému setkání. Na zmíněném koncertě (a zároveň i nahrávce) se podílel i slavný pěvecký veterán José van Dam, který nechyběl ani v Baden-Badenu – svůj stále obdivuhodně mocný bas předvedl v roli Mluvčího. Ze Sarastrovy družiny pak nelze opomenout Druhého kněze, jehož ztvárnil renomovaný basbarytonista Jonathan Lemalu.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Osterfestspiele Baden-Baden 2013
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
Dirigent: Simon Rattle
Režie: Robert Carsen
Scéna: Michael Levine
Světelný design: Robert Carsen, Peter van Praet
Kostýmy: Petra Reinhardt
Dramaturgie: Ian Burton
Rundfunkchor Berlin
Berliner Philharmoniker
Premiéra 23. března 2013 Festspielhaus Baden-Baden
(psáno z reprízy 1.4.2013)
Königin der Nacht – Ana Durlovski
Sarastro – Dimitry Ivashchenko
Tamino – Pavol Breslik
Pamina – Kate Royal
Papageno – Michael Nagy
Papagena – Regula Mühlemann
Erste Dame – Annick Massis
Zweite Dame – Magdalena Kožená
Dritte Dame – Nathalie Stutzmann
Sprecher – José van Dam
Monostatos – James Elliott
Erster Geharnischter – Benjamin Hulett
Zweiter Geharnischter – David Jerusalem
Erster Priester – Andreas Schager
Zweiter Priester – Jonathan Lemalu
Drei Knaben – David Rother, Cedric Schmitt, Joshua Augustin (Aurelius Sängerknaben Calw)
Foto Andrea Kremper
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
