Krakonoš na operní scéně v Geře

aneb Pokus o znovuvzkříšení zapomenutého díla Hanse Sommera

Krakonoš, bájný ochránce hor, je postavou lidové slovesnosti, o kterou se dělí tři jazykové kultury – německá (Rübezahl), česká (Krakonoš) a polská (Liczyrzepa). Tento bájný duch hor se objevuje v ústní literární tradici již v patnáctém století a prvé vyobrazení pochází z roku 1561 na mapě Martina Helwiga. Krakonoš je tradičně spojován s Krkonošemi a legenda značně variuje dle místních tradic. Podle četných českých a německých vyprávění se buď objevuje jako obr s nadlidskou silou, nebo je naopak schopen přijmout podobu kteréhokoliv člověka, popřípadě se důsledně za člověka přestrojuje, a tak kryje svou podobu mohutného horala.

V jiných kulturách nalézáme obdobné bájné postavy jako Wild Hunt nebo sám Wotan v plášti z mraků, původně byl především poněkud náladovým pánem počasí na horách. Charakter se rozvinul v ochránce hor před zlými lidmi, hledači pokladů, pytláky a zloději. Zcela původní charakter postavy byl ovšem negativní, byl to démon, trestající opovážlivce překračující hranice hor. Především v české slovesnosti se ale Krakonoš postupně stal postavou, která odměňuje dobré lidi, ale také žertuje s pocestnými a připravuje jim směšné léčky. Pokud má špatnou náladu, zhoršuje počasí na horách. V německé tradici je jednou z variant pak poněkud zlovolný trpaslík nebo král gnomů, který se dramaticky až tragicky střetává se světem lidí.

Postava Krakonoše vstoupila opakovaně na operní jeviště především v období romantismu, pro svůj charakter to byl ideální hrdina na pomezí světa nadpřirozena a světa lidí, navíc schopný proměn, což zaručovalo možné zápletky. Horská krajina a horské legendy ostatně byly velmi oblíbenými tématy veškeré německé romantické tvorby – jak výtvarné, tak i literární. Zřejmě první operou na toto téma byla dvouaktová opera Rübezahl ossia Il vero amore (Rýbrcoul aneb Opravdová láska; premiéra Drážďany 1789) německého skladatele Josepha Schustera na libreto Caterina Mazzoly, častého spolupracovníka Schustera a také přepracovatele Metastaziova textu La clemenza di Tito pro Wolfganga Amadea Mozarta. Časově následuje Rübezahl (1801) českého skladatele Vincence Tučka, pohybujícího se ale převážně v německém prostředí Vratislavi, Vídně a Pešti. Postava Krakonoše imponovala i největšímu představiteli romantické opery Carlu Mariu von Weberovi, který operu s tímto názvem komponoval v letech 1804-1805. Kompozici nedokončil a většina partitury zůstala nezvěstná (dostupné jsou pouze zlomky), ale sám skladatel přepracoval předehru k plánované opeře Rübezahl na koncertní předehru Der Beherrscher der Geister (Vládce duchů, opus 27, 1811).

Romantická opera z roku 1811 Der Berggeist oder Schicksal und Treue (Duch hor aneb Osud a věrnost) Franze Danziho (premiéra Karlsruhe 1813) byla nahrána v roce 2013 kompletně na labelu Carus. V ní se zápletka odehrává kolem Krakonošem unesené sedlácké dcery Anny, která má nahradit Krakonošovu družku Erli, již vládce hor potrestal stoletým spánkem. I další opera Rübezahl je spojena s česko-německým prostředím. Na německý text ji napsal Wilhelm Würfel, rodák z českých Plaňan, ale většinou profesně svázaný s hudebním životem Vídně. Opera měla premiéru v Praze roku 1824 a následujícího roku byla uvedena v Theater an der Wien. Šlo o oblíbený dobový repertoárový přírůstek, který byl dokonce roku 1831 uveden v Praze v českém překladu jako jeden z prvých titulů v našem jazyce. Opera zůstávala na repertoáru až do padesátých let devatenáctého století, jedna z prvých českých primadon Kateřina Podhorská se v hlavní ženské roli v této opeře také loučila v roce 1849 s jevištěm.

Další z důležitých skladatelských osobností německého romantismu Louis Spohr zkomponoval svého Ducha hor (Der Berggeist; Kassel 1825), v němž se dramaticky střetává svět lidí (kníže Domoslav a jeho dcera Anna a její ženich Oskar) se světem nadpřirozena (Duch hor, dvojník pozemšťanky a trolové). V libretu je zřejmá difúze několika dalšími motivy z lidové literární tradice (podkladem libreta je Döringova a Musäusova sbírka Volksmärchen der Deutschen s oddílem legend o Rübezahlovi). To je ostatně pro řadu libret německé provenience typické, především využití motivů z báje o Hansi Heilingovi, která také prochází oběma jazykovými tradicemi. Samotný Hans Heiling je ostatně titulním hrdinou známé romantické opery Heinricha Marschnera. V témže roce se na scénu dostává i opera Der Bergkönig Petera Josepha von Lindpaintnera. Z roku 1840 (premiéra v Altenburgu) pochází i opera Rübezahl Christiana Gottlieba Müllera, který je dnes znám především jako profesor Richarda Wagnera. Další Rübezahl se objevuje v roce 1848 díky skladateli Carlovi Mandovi Mangoldovi. Příští opera s názvem Der Rübezahl (premiéra Berlín 1849) německého skladatele Augusta Conradiho byla ovšem komická, stejně jako opereta totožného názvu Francise Edwarda Bacheho (1853). Tradičně v soupise oper inspirovaných touto postavou je uváděno dílo Rübezahl Friedricha von Flotowa (Frankfurt nad Mohanem 1853), ale v skutečnosti v této převlekové zápletce z poloviny osmnáctého století ze Slezska skutečný Krakonoš nevystupuje. Hrabě Ulrich se ale za Krakonoše převlékne, aby mohl opít pruské vojáky, a opera také končí oslavným zpěvem na Krakonoše. I Gustav Mahler se zabýval v raném věku (1879-1883) kompozicí opery Rübezahl. Hudba je ztracena, ale libreto se zachovalo.

Významným příspěvkem k dějinám této látky v operních zpracováních je opera o třech jednáních Krakonoš Josefa Richarda Rozkošného s premiérou roku 1889. I v ní dochází k propojení s legendou o Hansi Heilingovi, Krakonoš vězní venkovskou dívku Květuši, kterou miluje. Dívka je ovšem zamilována do Bronislava. Podaří se jí lstí uprchnout z říše duchů a na konci příběhu Krakonoš vzdává svou snahu v konfrontaci se skutečnou láskou. Opera neměla žádný úspěch, v Národním divadle dosáhla jen dvou představení, i když v hlavní roli vystupoval slavný barytonista Bohumil Benoni. Na konci století se námětem zabýval i ve své poslední opeře Rübezahl, der Herr der Berge (Krakonoš, pán hor; 1899, neprovedeno) rakouský skladatel s českými kořeny Ignaz Brüll, přední tvůrce nenáročných lidových oper. Fascinace charakterem Krakonoše končí na dlouhou dobu právě neúspěšnou operou Alfreda Stelznera (1902) a mnohem úspěšnějším zhudebněním Hanse Sommera (1904). Na operní jeviště se Krakonoš vrátil až v operním pasticciu Jana Klusáka Bertram a Mescalinda aneb Potrestaná věrnost též Očarované housle Einsteinovy čili Krakonošův dar. Tato operní recese zazněla na scéně Divadla Kolowrat v nastudování Národního divadla roku 2002.

V mnohem pragmatičtějším dvacátém století se Krakonoš jako námět objevuje jen ojediněle – například v programní novoromantické symfonické básni Rübezahl Willyho Czernika (1940). Jen omezeně se Krakonoš dostal do baletu. Je hlavním hrdinou výpravné pantomimy Der Berggeist Fridriecha Horschelta na hudbu Philippa Jakoba Riotteho (1824, pak v novém nastudování 1829 se slavnou tanečnicí Fanny Elssler). Dalším zpracovatelem tohoto námětu v baletu byl americký skladatel Arthur H. Bird v německy nazvaném baletu Rübezahl (1887). Skladatel byl jako žák Ferenze Liszta svázán s německým hudebním prostředím.

Frantasticko-romantická opera ve čtyřech dějstvích Rübezahl und der Sackpfeifer von Neisse (Krakonoš a dudák z Nisy) skladatele Hanse Sommera je typickým pozdním plodem hledání skladatelů v éře powagnerovské německé opery.

Řada skladatelů se stále ještě přikláněla k nápodobám mytologicko-historických námětů wagnerovského typu nebo ke komické opeře na základě prověřených činoherních předloh (takzvané Spieloper). Nemalá část skladatelů, včetně syna Richarda Wagnera – Siegfrieda, volila náměty z pohádek nebo bájí. Hans Sommer (1837-1922), který se vedle skladatelské činnosti věnoval i vědeckému bádání v oblasti matematiky a optiky a také formuloval několik postupů při zhotovování čoček a objektivů, zkomponoval vedle řady skladeb jiných oborů i deset oper, ve kterých dochází ke střídání skladatelských postupů od singspielu k číslové opeře až k plně prokomponovanému jevištnímu dílu.

Námětově se skladatel inspiroval klasickými látkami německého romantismu (například Lorelei, 1891), tradičními literárními látkami německé oblasti (Münchhausen, 1897; Augustin, 1899) až k inspiraci germánskými mýty nebo došel dokonce až k originální loutkové opeře Riquet mit dem Schopf (1907) podle pohádky Charlese Perraulta. Jeho opera vychází z tradičního vyprávění o Krakonošovi, který se lidem často zjevuje v přestrojení. Krakonoš se zjevuje lidem v podobě dudáka Ruprechta Zagela. V libretu slezského spisovatele a dramaturga Eberharda Königa (1871-1949) se spojuje nejen motiv vládce hor, ale také boj s tyranem Bukem, který utiskuje město Neisse (tedy Nisa, které leží na řece téhož jména). Nechybí milostná zápletka, která spojuje malíře Wida s Bukovou schovankou Gertrud. Opera ale není jen variací na pohádkový námět, ale také je operou o vzniku uměleckého díla. Téma tvorby je traktováno právě v postavě malíře. Nechybí ani motivy lidové magie s prokletím, které nepřináší žádaný klid. Poslední akt obsahuje i takřka hororovou scénu, kdy mrtví na pokyn Krakonoše vstávají z hrobů, aby ukončili tyranovu vládu. Opera končí happy endem.

Právě neznámá opera Hanse Sommera Krakonoš a dudák od Nisy v těchto dnech ožila na operním jevišti v německé Geře (scéna je součástí Bühnen der Stadt Gera a zahrnuje kromě scény v Geře ještě scénu Landestheater Altenburg).

Uvedení tohoto díla je skutečnou dramaturgickou novinkou i pro německého diváka. Jak bylo již výše naznačeno, Hans Sommer svou tvorbou stál mezi dvěma hudebními giganty – Richardem Wagnerem a Richardem Straussem, s oběma skladateli se osobně znal a zcela pochopitelně tato skutečnost jeho díla silně ovlivnila. Zajímavostí je, že když v roce 1945 psal Richard Strauss dirigentovi Karlovi Böhmovi seznam oper, které by se podle jeho názoru měly objevit na nově uspořádaných scénách po skončení druhé světové války – na tomto seznamu vedle děl mistrů jako Mozart nebo Wagner, Strauss uvedl i tuto operu Hanse Sommera (Strauss do seznamu také poněkud neskromně připsal i pár svých operních děl). Jedná se o dílo pozdě romantické, a pokud jde o hudební podobnost s jinými skladateli, má určitě blíže k Richardu Wagnerovi než k Richardu Straussovi. Ve zmíněné opeře slyšíte názvuky Zlata Rýna, Parsifala z pera Richarda Wagnera či Guntrama a Ohně zmaru od Richarda Strausse. Podobnost s hudebně-dramatickým dílem Richarda Wagnera je možno vysledovat i v krajní vypjatosti hlavních pěveckých partů opery a zvolených hlasových oborů: Wido – hrdinný tenor, Buko – dramatický basbaryton, Gertrud – mladodramatický soprán. Ve všech těchto partech skladatel klade nesmírné nároky na pěvecké obsazení hlavních postav. Už i tím je dílo jakoby předurčeno především pro německé scény, kde se zpěváci těchto hlasových oborů rozhodně vyskytují častěji než například u nás.

Dílo „střední wagnerovské délky“, to jest asi dvě hodiny čtyřicet pět minut, s velkou pečlivostí nastudoval hudební ředitel divadla Laurent Wagner a orchestr hrál velmi dobře, s vysokou plasticitou. Přestože opera nese ve svém názvu jméno Krakonoše, hlavní postavou příběhu je vlastně malíř Wido (vynikající Hans-Georg Priese) jako umělec, který je svými přáteli podněcován, aby vedl vzpouru proti tyranu Bukovi, který je ovšem pěstounem Widovy milé Gertrudy.

Anne Preuss (Gertrud) vybavila svou postavu krásným plným sopránem, který může být za pár sezon třeba ozdobou předních wagnerovských jevišť. Kromě Gertrudy zpívá Anne Preuss s velkým úspěchem na jevišti Landestheater Altenburg například Janáčkovu Jenůfu. Jejího nevlastního otce, tyrana Buka (který představuje v opeře zosobněné zlo, které je ovšem v závěru po právu potrestáno) vytvořil velmi dobrý německý basbaryton Johannes Beck. Postavu Krakonoše, který se lidem ukazuje zejména v podobě veselého dudáka Ruprechta Zahla, příjemným hlasem a projevem obdařil mladý basista Magnus Piontek. I ty nejmenší role na jevišti byly hrány a zpívány nesmírně zaujatě, s plným nasazením, a to celkově vedlo k vysoké úrovni celého představení ve všech jeho složkách.

Režie inscenace byla svěřena německému režisérovi Kay Kuntzemu, jehož způsob režie nepředstavuje žádný zásadní průlom do způsobu inscenování romantických oper, ale dílo též nepřekrucuje a nijakým způsobem neznásilňuje. Na trochu těžkopádné scéně (Duncan Hayler) se v první části opery děj odehrává na malířské (Widově) paletě, ale pohyb po silně nakloněné jevištní ploše občas působí potíže většině účinkujících.

Kontrastně vůči malířské paletě pak působí panské sídlo tyrana Buka, které budí dojem bunkru, vybudovaného ze železobetonu a oceli, chránící velmi militantně režijně pojatou postavu Buka. Scénograficky a režijně nejzajímavější bylo pro mne čtvrté dějství opery, lokalizované na hřbitov (kde v závěru opery vstávají z hrobů bývalé oběti Bukovy zvůle).  V tomto aktu režisér mohl daleko více pracovat s fantazií a iluzí diváka, silně přitom využívaje jevištní efekty podpořená kvalitní světelnou režií. Zmínit lze ještě kostýmy (též Duncan Hayler) jdoucí ruku v ruce s režijní koncepcí a scénografií, snad až na kostým pro Anne Preuss, nelichotivě halící její plnější postavu.

 

Hodnocení autora recenze:
za dramaturgický počin: 100%
za hudební a režijní ztvárnění díla: 80%

Poznámka autora: Pro případné zájemce alespoň zvukového záznamu opery upozorňuji, že rozhlasová stanice MDR Figaro bude záznam opery vysílat 30. dubna 2016 od 20.05 hod.

 

Hans Sommer:
Rübezahl und der Sackpfeifer von Neisse
Hudební nastudování: Laurent Wagner
Režie: Kay Kuntze
Scéna, kostýmy: Duncan Hayler
Sbormistr: Holger Krause
Dramaturgie: Felix Eckerle
Orchester und chor Bühnen der Stadt Gera
Premiéra 18. března 2016 Grosses Haus Gera
(psáno z reprízy 20. března 2016)

Rübezahl – Magnus Piontek
Buko – Johannes Beck
Gertrud – Anne Preuss
Wido – Hans-Georg Priese
Brigitte – Merja Mäkelä
Bernhard Kraft – Jueun Jeon
Stäblein/ Ein Diener Bukos – Alexander Voigt
Totengräber/ Kettner/ Nachtwächter – Kai Wefer
JoachimAndreas Veit
Wachthabender – Xiangnan Yao
Theobald – Adrian Pinquart

www.tpthueringen.de