Královské manýry slavné houslistky

Zápisník Jindřicha Bálka (106)

Anne-Sophie Mutter se ráda pohybuje na hraně. Na hraně stylovosti i na hraně technických možností. Na mnoha nahrávkách působí jakousi zvukovou alchymií, schopností balancovat na hraně sotva slyšitelného pianissima a modelovat tón v každé frázi trochu barevně jinak. Ale postupem času všemi možnými houslistickými finesami stále víc plýtvá a hlavní otázka samozřejmě je, jestli tím slouží prováděné skladbě. V případě Dvořákova koncertu je odpověď dost jednoznačná, skladbě to neslouží, zato vytváří své dosti extravagantní provedení.

To z první věty udělá německé expresionistické drama, nepředvídatelně mění tempo a pasáže plné jakési introvertní romantické vášnivosti se střídají s divokými skoky v záměrně nehezkém tónu. Druhou větu pak nastoupí v onom nenapodobitelném tónu na hraně slyšitelného pianissima a s každou další frází přibývá na intelektuálně promyšleném střídání barev a mikroodstínů. Ve větě třetí pak nasadí extrémně rychlé tempo, hraje záměrně tvrdě a nezpěvně – a ještě více než ve větách předchozích obětuje zvolenému tempu intonační čistotu. I takové zcela protidvořákovské provedení má samozřejmě některé momenty, které jsou vtahující. Houslistka má pořád aristokraticky jemný tón i technickou suverenitu. Je znát i naprostá koncentrovanost.

Stále se tu najdou pasáže, u kterých si říkáte – tohle umí jen jeden člověk na světě. Střídají se ale tak rychle za sebou, že vzniká dojem, jako když se nějaká drahocenná nádoba schválně rozbije na mnoho střepů, ale schválně se vystupuje tak, že právě tohle poslepovat je umění. Přitom je na místě otázka, jestli už to není spíš nevkus, i když se k němu používají ty nejvzácnější komponenty. Za sebe bych dodal, že živé provedení zanechává smířlivější dojem, než tři roky stará nahrávka s Berlínskými filharmoniky, která mi ani při opakovaném poslechu prostě nedávala smysl.

Když tu byla Anne-Sophie v roce 2009 s Kurtem Masurem, byl na programu Mendelssohnův koncert, a tehdy bylo výstřednosti o něco méně. Mluvila také o své snaze opírat se o výrazné osobnosti starších dirigentů, kteří dovedou její hře dát jakýsi protipól a přirozený korektiv. Tady se naopak zdálo, že pojetí Mafreda Honecka, dá-li se o něčem takovém mluvit, se o tu její tempovou a výrazovou nevyzpytatelnost prostě rozbilo. Na berlínské nahrávce je to opět možná ještě o něco výraznější. A pokud bychom stavěli vedle sebe staré karajanovské snímky a tento, zanechává to jediný dojem: že se po čtvrtstoletí hudební svět prostě zbláznil. Možná toto provedení můžeme brát i jako výraz doby, ve které je vše dovoleno a zároveň na nic není dost času. Snad to ale nebude mladá generace pouze napodobovat. Uvidíme, jakou cestou se dá Janine Jansen, ale například Julie Fischer ve své nahrávce Dvořákova koncertu rozhodně jde více po hudbě, než po postmoderním intelektuálním experimentu.

Nutno dodat, že Honeckovo pojetí nepřesvědčilo ani v Beethovenovi. I při velmi svižných tempech se nedostavoval dojem z radostného muzicírování. Je sice dobře, že se příliš neexperimentovalo se změnami tempa, přesto zůstal dojem jisté jednotvárnosti. Navíc by si člověk přál, aby se dirigent odkojený vídeňským jemným zvukem o něco takového snažil i s orchestrem zvukově hrubším. Navíc orchestr byl na středečním koncertu v druhé polovině o něco méně koncentrovaný, jakoby si po první polovině oddechl. Celkově vzato je to prostě škoda.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava