Krása i v tom nejtemnějším tónu. Bělohlávkův Mahler při zahájení sezony filharmoniků

Citovost, vyrovnanost a tak potřebná schopnost ironie. To byly poznávací znaky Písně o zemi Gustava Mahlera, kterou nám ukázali filharmonici, Bernarda Fink, Pavel Černoch a Jiří Bělohlávek na prahu nové 121. koncertní sezony České filharmonie.

Hned na začátek nutno podotknout, že v minulé sezoně slyšel autor recenze První a Druhou symfonii Gustava Mahlera v nastudování Jiřího Bělohlávka a vždy to byl velký úspěch jak u něj, tak u publika. Píseň o zemi, i když může být pro některé posluchače méně přitažlivá než například efektní První symfonie nebo monumentalistická Osmá, je právě tím mahlerovským vrcholem a často obrovsky složitým dílem jak pro posluchače, tak pro samotné hráče a pěvce.

Její velikost je ukryta v nesmírně citovém a vážném obsahu. Ten se však zásadně netýká nejdůležitějších otázek lidského bytí, tak jako tomu bylo v předchozích symfoniích. Gustav Mahler se zde noří do svého nitra jako nikdy předtím a otevírá svoji duši v poslední životní etapě. Je to nemocný, rezignující Mahler, plný smutku ze smrti dcery a strachu z budoucnosti. Mahler, jenž přestává hledat odpovědi světa a pomalu začíná vyprávět o pocitu vyrovnání a smíření, který vrcholí v následné Deváté symfonii. K otevření stavu duše mu pomohla sbírka čínské poezie z cyklu Čínská flétna, kterou částečně přebásnil a zasadil do šesti vět Písně o zemi.

Mahlera je potřeba často vnímat s jistou ironií sobě vlastní. V jeho hudbě není vše dáno tak, jak se na první pohled zdá. Zjednodušeně, i ta nejlíbeznější a nejkrásnější část jeho symfonie může vyjadřovat negativní pocity a naopak hudba strachu může být vnímaná jako hudba naděje a vyrovnanosti. A to je případ Písně o zemi.

Zahajovací koncert 121. sezony České filharmonie – Rudolfinum Praha 2016 (foto Petra Hajská)
Zahajovací koncert 121. sezony České filharmonie – Rudolfinum Praha 2016 (foto Petra Hajská)

Česká interpretace Mahlera jako by tomuto ironickému vyjádření jeho hudby nesmírně pomáhala a tento pocit často i u těch nejlepších orchestrů světa chybí. Možná je to typickým českým humorem nebo schopností dívat se na věci satiricky. Už Neumannovy nahrávky vykazují tuto nádhernou vlastnost interpretace Mahlera a Česká filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem jako by tomuto pocitu ještě více pomohla, hlavně ve čtvrté a páté části, kde je sice přítomna radost, avšak v hloubi příběhu je smutek. I přes radostný zvuk bylo možno slyšet tyto ironické parafráze.

Bělohlávek dokáže (i přes vážnost tématu) přidat Mahlerově hudbě jemnější a hlavně uvolněnou tvář. Jako by dokázal Mahlera vysvobodit z okovů životního osudu, které Mahlera tak často svíraly. Jemnost přednesu orchestru byla krásná u poslední části Abschied (Rozloučení). Ta je vlastně pomyslným centrem Písně a také nekrásnějším vyjádřením Mahlerova pocitu. Hra byla sice překrásně jemná, ovšem hloubku neztratila.

Bernarda Fink je nesmírně zdatnou interpretkou Mahlera. Její oduševnělý přístup k hudbě v kombinaci s nesmírně zralým altovým hlasem dokáže podat příběh s ohromnou hloubkou a pokorou. A tento pocit lze spatřit i na pódiu. Niterné vybarvení Rozloučení, souhra s orchestrem i šéfdirigentem přidala na kvalitě. I přes některé kritické hlasy je její vyjádření Písně o zemi stále krásným zážitkem a vysoce kvalitním hudebním vyjádřením. Dalším sólistou byl Pavel Černoch. Absolvent brněnské Janáčkovy akademie múzických umění je v poslední době vyhledávaným představitelem tenorových rolí. Plný a velmi hravý hlas ukázal v části Von der Jugend (O mládí) nebo Der Trunkene im Frühling (Opilý na jaře). První část ale byla více než rozpačitá. Jako by Černoch potřeboval ještě více času „rozezpívat se“ a tím vniknout do příběhu Písně, někdy nebyl schopen se před orchestrem prosadit. Jeho hlas je však pro Píseň velmi krásný a lahodný, a tak bude jistě skvělé poslechnout si jeho zpěv v Písni o zemi za několik let.

V závěru nezbývá než popřát České filharmonii a Jiřímu Bělohlávkovi hodně štěstí v nové sezoně. Ať ukazují krásno i v tom nejtemnějším tónu stejně, jako tomu bylo v Písni o zemi Gustava Mahlera.

 

Hodnocení autora recenze: 90%

Zahajovací koncert 121. sezony České filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Joshua Bell (housle)
Bernarda Fink (mezzosoprán)
Pavel Černoch (tenor)
Česká filharmonie
29. a 30. září 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 30. 9. 2016)

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Houslový koncert D dur op. 35
přídavek:
Sergej Rachmaninov: Vokalíza, op. 34
= přestávka =

Gustav Mahler: Píseň o zemi

www.ceskafilharmonie.cz

Vystoupení Joshuy Bella s Českou filharmonií při zahajovacím koncertě jsme recenzovali zde

Hodnocení

Vaše hodnocení - Zahajovací koncert 121. sezony České filharmonie (Praha 29./30.9.2016)

[Total: 34    Average: 4.4/5]

Související články


Reakcí (6) “Krása i v tom nejtemnějším tónu. Bělohlávkův Mahler při zahájení sezony filharmoniků

  1. Pavel Cernoch ma prekrasny hlas a zpival bezchybne, cehoz si je plne vedom a snad diky tomu se chvilemi na podiu ponekud predvadel, coz interpretaci neceho tak nevyslovne niterneho a intimniho jako jsou Pisne o zemi, neprospiva.
    Bernarda Fink naproti tomu prozivala onen mahlerovsky svetabol od chvile, kdy vkrocila na podiu, a pote kazdy ton i slovo zpivala s nesmirnou uctou a prozitkem. Clovek ji diky tomu odpustil drobne nepresnosti.
    Zkratka, ti dva by se od sebe mohli ucit.
    Byl to prekrasny koncert a CF se vstup do nove sezony povedl.

  2. Byl to krásný koncert, ta jistá sebestřednost výborně zpívajícího Pavla Černocha na podiu Rudolfina odpovídá charakteru tenorového partu – dle mého názoru. Paní Bernardu Fink se nesmírně cením pro její citlivé inteligentní provedení pěveckých partů, ale její hlas v Písně o zemi bohužel už občas zněl staře a nevýrazně.

  3. Standing ovations na skoro každém koncertu ČF, na kterém jsem v poslední době byl, ale i jiných, to už je vážně přehnané a leze mi to na nervy. Většinou zůstávám sedět a se mnou pár dalších nestádních diváků… Standing ovations má být přece po opravdu něčem výjimečném a ojedinělém a nemá to být jakýmsi pravidlem. Jakkoli tento zahajovací koncert byl skvělý a moc se mi líbil, nebyl z těch úplně výjimečných, kdy by mělo obecenstvo povstat. I já rád zatleskám vestoje a chápu, že je to individuální, že na to není žádné „měřítko“, ale mám pocit, že je to nešvar českých diváků posledních let…

  4. Upřímně řečeno, jsem jedním z těch, co vstávají rádi. Tedy; pokaždé, když se mi výkon líbí. Žádnou škálu: výkon zaslouží potlesk – výkon zaslouží potlesk a bravo – výkon zaslouží standing ovations… nemám.
    Nemalou roli na tom hraje i to, že po +/-hodine sezení se většinou nemůžu dočkat, až si protahnu zada :)

Napsat komentář