Kráska a zvíře. Bergova „Lulu“ ve Vídni a leccos kolem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

„Věčně ženské nás pozvedá výš“, jak říká Goethe ve Faustovi – nebo strhává a ničí všechny kolem sebe, jak si myslel Frank Wedekind, jehož Lulu nakonec přináší zkázu i sama sobě. Z Wedekindových dramat (či dramatu ve dvou dílech) Duch země a Pandořina skříňka vytvořil Alban Berg libreto své druhé opery, kterou se mu nepodařilo dokončit. Wiener Festwochen uvedly v rámci dní, věnovaných Bergovu výročí, tři představení Lulu (11., 14. a 18. června) v obnovené inscenaci, kterou roku 2009 uvedla Opéra de Lyon.


Již jsem psala o námitkách vídeňských kritiků vůči dramaturgii Wiener Festwochen (najdete zde), kde byl tentokrát podíl opery „odbyt“ dvěma představeními, která ani nebyla nová, s ironickou poznámkou, že naštěstí Berg napsal právě jen dvě opery. V nejnovějším čísle časopisu Die Bühne se jeho šéfredaktor Peter Blaha v editorialu macešského postoje Wiener Festwochen vůči opeře opět dotýká. Prezident festivalu Rudolf Scholten (někdejší ministr školství, vědy a umění, dnes člen představenstva banky AG a vykonavatel dalších funkcí ve finanční oblasti) se nechal slyšet, že po skončení funkčního období Luca Bondyho jako intendanta Wiener Festwochen pomýšlí na to, operu z festivalu vůbec vyřadit. Jistě má Scholten osobně blíž k literatuře (založil festival „Literatura v mlze“, jehož hosty byl hned v prvním roce Salman Rushdie) a filmu (je předsedou dozorčí rady rakouského Filmového institutu), ovšem jeho argument, že opery je ve Vídni dost, zejména od té doby, co se vrátila také do Divadla na Vídeňce, pobouřil. Věc má ovšem další souvislosti, jak říká Blaha: „Také činoherní nabídka je po celý rok nejen velká, ale ve světovém měřítku dokonce mimořádná. Takto viděno nepotřebujeme na Wiener Festwochen ani činohru. Moudrému muži jako je Scholten, který jako ministr školství byl pro kulturu požehnáním, to určitě neušlo. Jeho výrok je třeba vidět jinak, totiž na pozadí kritiky, podle níž se hudebnímu šéfovi Festwochen Stéphanu Lissnerovi vytýká, že z hudebního divadla na festivalu udělal okrajovou záležitost. Musí se však vylévat s vaničkou i dítě?“

Blaha poukazuje na minulost festivalu, kdy – přestože byla i tehdy operní nabídka ve Vídni velká – dokázal mimo jiné uvést Friedrichem Cerhou dokončenou verzi Bergovy Lulu v rakouské premiéře. A na skutečnost, že paradoxně měla opera na Wiener Festwochen lepší postavení v době, kdy ještě neměla žádného hudebního šéfa. Nejspíš by mohl použít ještě jedno přísloví: Mnoho psů, zajícova smrt. Na budoucnost musíme počkat, na letošních Festwochen tedy byly pouze dvě Bergovy opery, obě však stálo za to vidět, a to přesto, že se nejednalo o nové inscenace, spíše naopak.


Alban Berg byl zaujat Wedekindovou hrou už od roku 1905, kdy se zúčastnil ve Vídni premiéry Pandořiny skříňky; odehrála se za účasti autora a byla zahájena přednáškou Karla Krause. Dokonce existuje náčrtek hlediště s označením přesného místa, kde Berg tehdy seděl. Dvacet let poté, po kompozici Wozzecka, hledal nový operní námět. Váhal tehdy mezi dramatem Gerharta Hauptmanna A Pippa tančí! , kterého se vzdal pro neshody s Hauptmannovým vydavatelem, Anskiho Dybukem a Wedekindem, ač jej od tohoto námětu jeho mentor Arnold Schönberg odrazoval.

Obdivuhodný je už Bergův libretistický výkon, z Wedekindovy předlohy jsou vypuštěny téměř čtyři pětiny textu. Libreto bylo dokončeno roku 1929 a nastoupilo pět let klopotné práce na zhudebnění, která byla přerušena objednávko na Houslový koncert pro houslistu Louise Krasnera. Jak známo, Bergovi se do koncertu příliš nechtělo, když se však v dubnu 1935 dozvěděl o smrt Manon Gropiusové, dcery Almy Mahler a jejího druhého manžela Waltera Gropia, vznikla skladba, věnovaná „památce anděla“ Manon, poslední dokončené skladatelovo dílo, považované také za jeho vlastní rekviem. Přerušení práce na Lulu bylo pro operu osudné. Po skladatelově smrti v prosinci 1935 zbylo operní torzo, z nějž uvedl v listopadu 1934 Erich Kleiber v Berlíně úryvky. To už v Německu vládl Hitler a jeho „kulturní“ ideologové. Československo bylo ještě svobodnou zemí (i když – jak ukázal „případ Wozzeck“, česká premiéra Bergovy první opery roku 1926, podhoubí fašismu už tu bylo) a Suita z Lulu byla zařazena na podzim 1935 na koncert v Praze konaného festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. Orchestr Nového německého divadla řídil Georg Széll, zpívala Julie Nessy-Bächer, profesorka pražské konzervatoře ve hře na harfu a jako zpěvačka spolehlivá interpretka soudobé tvorby v německých i českých koncertech. Již nemocný Alban Berg koncert z Prahy slyšel v rozhlasovém přenosu, a jak víme z jeho dopisu, velmi mu záleželo na tom, aby byl dobře slyšet vibrafon (slovo třikrát podtrhl).
Po Bergově smrti požádala jeho vdova Helene Berg Arnolda Schönberga, který už žil v Americe, o dokončení opery. Ten však odmítl, údajně kvůli antisemitské nadávce v libretu (skutečně je tam řeč o „židovské svini“). To však bylo spíš nedorozumění, Schönberg odmítl zejména s ohledem na vlastní (i existenční) situaci v emigraci. Na úkol si netroufl ani nikdo další ze schönbergovského okruhu. Světová premiéra Lulu 2. června 1937 v Curychu se tedy uskutečnila v Bergem zanechané fragmentární podobě (dirigentem byl Robert Denzler, režii měl ředitel curyšského divadla Karl Schmidt-Bloß). Další etapu v historii opery znamenala změna názoru Heleny Berg, která nejprve na dokončení opery naléhala, po druhé světové válce však od záměru ustoupila a ve své závěti z roku 1969 nakonec stanovila, že třetí dějství opery, jejíž rukopis byl uložen v archivu nakladatelství Universal Edition, nesmí nikdo vidět. Důvody pro změnu názoru byly soukromého rázu a mnozí se je pokoušeli odhalit.


Existuje teorie, že Helene Berg, rozená Nahowski, byla nemanželskou dcerou císaře Františka Josefa I. Lulu, žena-hádanka, jež ničí muže kolem sebe (z naivity? z rozkoše? nedopatřením? záměrně? z vrozené zhýralosti a sadismu? z touhy po krvi nebo „jen“ po sexu?…) a nakonec dospěje k sebezničení, o jejímž původu se mnoho konkrétního v opeře nedozvídáme, je sama paní Helene, a její otec-neotec Schigolch je císař. Lulu je princip ženství v mnoha podobách, v opeře se o ní mluví také jako o Nelly, Mignon či Evě. Může v ní být tedy také skryta jako múza mnoha umělců proslulá Alma Mahler, Bergova pražská láska Hana Fuchs (sestra spisovatele Franze Werfela) i první žena Arnolda Schönberga Mathilde, která měla milostný poměr s malířem Richardem Gerstlem; ten pak je samozřejmě zpodoben v postavě malíře, páchajícího kvůli Lulu v prvním dějství sebevraždu. Hraběnka Geschwitz je Bergova lesbická sestra Smaragda, ve jméně novináře dr. Schöna je skryt Bergův učitel Schönberg, a Berg sám je jeho syn Alwa, jehož jméno se nápadně podobá jménu Alban. Leccos vypadá věrohodně, kdyby jména postav a jejich charaktery nebyly převzaty už z Wedekindova dramatu. Že se s nimi Berg mohl ztotožnit a vnímal jakousi paralelu ke svému vlastnímu životu však není vyloučeno; velká díla nesou autobiografické rysy vždy a autobiografie jako součást Bergových skladeb potvrzují i jeho další díla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


2 responses to “Kráska a zvíře. Bergova „Lulu“ ve Vídni a leccos kolem

  1. Zase dalsi vynikajici clanek z Vidne a na moje oblibene tema: Franz Josef I a Lulu.

    Nemohu si odpustit male doplneni z kanadskeho pohledu. V Boulezove Lulu v roce 1979 ztvranila hlavni roli Lulu Kanadanka Teresa Stratas. Je stale mezi nami, i kdyz zije v ustrani v Toronte. nedavno oslavila 72. narozeniny.

    Dekuji, VT

  2. Bergova Lulu je vždycky zážitek. Hraje se málo, ale je to strhující drama plné vášně a sexuálního napětí. Myslím, že takovýhle kousek by si zasloužilo i naše publikum, které končí u Traviat a jiných odrhovaček… Protože to je plnokrevné hudební drama se vším všudy.

Napsat komentář