Kritika kritiky (17)

19.1.2012 00:00 Vlasta Reittererová

Rok 2013 bude rokem dvojího výročí Richarda Wagnera. Bude se o něm jistě hodně psát, bude hodně přednášek, konferencí, bude se rekapitulovat wagnerovský výzkum a wagnerovská recepce, jak se tak říká tomu, co všechno se s osobností a dílem v průběhu času dělo. Wagner byl a je stále vděčné téma debat, provokoval ve své době a provokuje dodnes. Wagneriáni a antiwagneriáni už po sobě neplivou, ale stále jsou takoví, kteří by za Wagnerem – řečeno s básníkem – „šli světa kraj“, a takoví, kteří si k němu cestu nenašli, a ani ji nehledají. A to je dobře, protože pole umění je tak široké a každý si v něm může najít to své. Prahu bylo kdysi možno označit z jedno z významných měst Wagnerova vlivu, ne kvůli ve své době určujícímu, ale z dnešního pohledu malicherném sporu o Smetanovo wagnerovství. Bylo tu Nové německé divadlo a jeho ředitel Angelo Neumann, který měl od Wagnera výhradní právo na uvádění jeho oper po celé Evropě (s výjimkou Parsifala). Wagner byl osou Neumannova repertoáru a o každé inscenaci se také podrobně psalo.

Videňský rodák Felix Adler (1876–1927) se usadil roku 1906 v Praze a stal se hudebním recenzentem německého deníku Bohemia. Roku 1920 pak založil časopis Der Auftakt, který sice vedl pouze rok, ale jeho nástupce Erich Steinhard dovedl tento list na úroveň odborného tiskového orgánu, který je dnes jedinečným zdrojem informací o meziválečném hudebním životě. Adler podporoval nové hudební směry – názorným příkladem je jeho kritika pražské premiéry Schönbergova melodramu Pierrot lunaire, která je ve skutečnosti kritikou neobjektivnosti a nevychovanosti pražského publika. Adlerův záběr byl jednostranný, až na výjimky se vyhýbal posuzování italské opery a o české hudbě také nepsal, ale to ho spíše ctí; nepletl se do toho, k čemu neměl osobní vztah. Jeho kritiky jsou dodnes příkladem analytického přístupu – a navíc i z literárního hlediska zajímavým čtením. Krátce po svém příchodu do Prahy roku 1906 napsal pro Bohemii v souvislosti s propagací festivalu Májové hry, založeného Angelem Neumannem, fiktivní rozhovor dvou „wagneriánů“.

***
Čím je nám dnes Richard Wagner?
Dva názory

Laik: Tu otázku považuju zcela za zbytečnou a době nepřiměřenou. Wagnerovská akta jsou přece už dávno uzavřena! Každé dítě už pozná Siegfriedův signál. Bohudík, už žádní antiwagneriáni neexistují!

Estét: Ohó, tak tady se vám jeden představuje.

Laik: Cože, vy, ten náruživý, planoucí, ba fanatický obdivovatel? Co se to s vámi stalo? Nebo se z čisté radosti z opozice pouštíte do nové frašky?

Estét: Vůbec ne. Opakuji vám naprosto vážně: Jsem antiwagnerián, nebo – přesněji vyjádřeno – jsem proti wagneriánům. Ale prosil bych, aby se mezi mým antiwagneriánstvím a antiwagneriánstvím bodrých Mnichovanů kolem roku 1860, nebo antiwagneriánstvým Hanslickovým atd. činil menší rozdíl. Oni jimi byli, protože Wagnerovi nerozuměli. Já jsem antiwagneriánem… z porozumění. Oni jimi byli, protože k němu nemohli proniknout, a já proto, kulantně řečeno, protože se od něj nemohu odpoutat.

Laik: … ?

Estét: Copak nečtete, jak se už delší dobu každá jemnější duše snaží se Wagnera zbavit? Pomyslete na Friedricha Nietzscheho a na hudebníky, Bülowem počínaje až k Richardu Straussovi, který už přitom dávno stojí na vlastních nohách!

Laik: To ano, ale nemyslíte, že v případě Nietzscheho a Bülowa to byly osobní pohnutky, které u obou vedly k tomu, že se od Wagnera odvrátili?

Estét: Ne. Možná byly osobní pohnutky tou kapkou, kterou nádoba přetekla; ale Nietzsche a Bülow byli umělci příliš velké pravdivosti, než aby byli neupřímní vůči sobě samým. Jistě, jejich odklon nebyl úplný, roztržka takříkajíc vnější, nikoli vnitřní. Protože srdcem se žádný z nich od toho velkého kouzelníka z Bayreuthu neodtrhl a oba to nesmírně trápilo. Jejich antiwagneriánství bych skoro nazval martýriem, a proto tito velikáni zaslouží dvojnásobný obdiv a úctu. Myslíte, že Nietzsche dokázal někdy na Wagnera nemyslet? Myslíte si opravdu, že Bülow stavěl výše Brahmse než Richarda Wagnera? A podívejte se na Richarda Strausse! Roku 1892 svým Guntramem ten odklon dokonce jaksi slavnostně provedl, a přece napsal roku 1902 Ohně zmar, v němž, jak známo, Mistra velebí, aniž by ovšem přitom zapomněl také trochu – myslet sám na sebe.

Laik: Ale co publikum?

Estét: To už se přidává, ale pomalu. Nedá se od něj prostě očekávat, aby bylo dnes tam, kde byl Nietzsche před třiceti lety. Kulminačního bodu wagnerovské šílenství dosud nedosáhlo. Počet wagnerovských představeních v německých i neněmeckých divadlech ještě stoupne, dostanou se, dokud nebudou mít i v Paříži a v Buenos Aires kompletní wagnerovské cykly. Ale část publika už Wagnerovi z divadla utíká. Pomyslete na šířící se mozartovskou renesanci, na plnící se koncertní sály, cíl wagnerovských emigrantů. A nemají snad pravdu? Kdyby jim alespoň nová hudební generace přinesla něco nového, ale co většinou nabízí? Kondenzovaného Wagnera. Všichni čekáme na jakéhosi Parsifala, který nás vykoupí z wagnerovské bídy. Avšak ti „čistí bloudi“, kteří by nás chtěli a měli obdarovat novou operou, o tom ještě nevědí. Bloudí a tápou takřka bez konce a dokonce takový génius jako Peter Cornelius se stal nakonec obětí takových bludných cest.

Laik: Obáváte se tedy, že opera zanikne?

Estét: To ne; protože touha po ní nás ovládá – ty, co dávají, i ty, co přijímají, skladatele i publikum. I wagnerovské přeběhlíky. To je totiž to, co živí tu bezmocnou nenávist vůči Wagnerovi. Chceme být v umění aristokraty, hledáme cosi na bezpodstatnu, abstraktnu absolutní hudby, chceme se zbavit plebejského divadla, místa volby davu, který se chce jen bavit a vyhledává požitek –, ale nedokážeme to.

Laik: Libujete si v paradoxech! Není pravda, že Wagner je „umění davu“. Také my jsme se trápili, než jsme se k němu čestně probojovali. Léta jsme biflovali motivy Nibelungů, abychom pochopili Prsten, nudili jsme se při nespočetných představeních Tristana, než jsme mu konečně přišli na chuť.

Estét: Ale také dav mu přišel na chuť. Ani okamžik nepochybuji o pravosti všeobecného wagnerovského nadšení a jsem přesvědčen, že počet těch, kteří horují pro Wagnera jen proto, že je to v módě, je nepatrný. Doby, kdy člověk při nekonečném Wagnerově jednání usínal, aby pak na konci tím zuřivěji aplaudoval, jsou pryč. Úroveň obecného vkusu se díky Wagnerovi jistě zvedla. Tím, že bylo jeho umění pro lidi zpočátku tvrdý oříšek, se naučili být méně povrchní. Tento výsledek má velký význam a za to musíme být Wagnerovi vděčni. Umělecko-výchovná hodnota jeho díla a jeho autority nemá sobě rovna. Ovšem, zda naše publikum jeho prostřednictvím uzrálo, aby mohlo dosáhnout k výšinám nového čistého umění, to ukáže teprve čas.

Laik: Takže Wagner je takříkajíc jen mezistanice, žádná hranice?

Estét: Přesně tak. Avšak kam nás ta cesta povede, to bohužel nemůže nikdo říci, protože ve tmě budoucnosti žádné světélko nebliká. Jak že zní Parsifalovo napomenutí?
„V soucitu vědoucí, / přijde čistý bloud, / jeho příchodu vyčkej, / než nastoupí pouť.“