Kritika kritiky (22)

Následující text je pohled na aktuální problém očima minulosti. Vztahuje se k debatám o zestátnění Národního divadla na konci dvacátých let minulého století. Není k němu třeba komentář, názor a srovnání (včetně posouzení pozdějších myšlenkových kotrmelců a omylů některých dotazovaných) nechť si udělá každý sám. Národní divadlo v Praze bylo zestátněno roku 1929, v Brně 1931.
***

O budoucnost Národního divadla

Otázka, co bude s Národním divadlem, zajímá nejširší veřejnost, zejména pak veřejnost uměleckou již dlouhou dobu. Zájem o dokonalé umění na naší prvé scéně je přirozený, poněvadž jde o umělecký ústav velké tradice a významu a kromě toho o instituci, která byla, je a v budoucnosti musí být reprezentací českého tvůrčího umění jak u nás, tak i před mezinárodním fórem. Dosavadní způsob správy Národního divadla zavdával mnohé příčiny k úvahám, jak zlepšit umělecký stav této jedinečné instituce. Hlasy umělců volaly vždy po autonomii ryze umělecké. V přítomné době dochází k novým jednáním a úvahám o reformě v Národním divadle, jelikož dosavadní podnikatel, zemský výbor království českého, je před likvidací. Nedávný projev ministra školství a národní osvěty dra. Milana Hodži upozornil, že na rozhodčích místech dojde v nejbližší době k důležitým zásahům do administrativy Národního divadla, dokonce snad i k významnému převodu Národního divadla do rukou státních.

Dotázali jsme se význačných uměleckých činitelů na jejich názory o této věci. Přinášíme jejich odpovědi na otázky, které jsme jim předložili:

Naše otázky zněly:

1. Považujete zestátnění Národního divadla za účelné a nutné?
2. Jak si představujete organizaci zestátněného Národního divadla?
3. Nemáte obav ze zbyrokratizování ND a jak myslíte, že by se tomuto byrokratismu dalo čelit?

M. O. [Mirko Očadlík]

Karel Čapek: Nezáleží na tom, kdo má divadlo v provozu, zda stát, země, společnost či soukromník. Divadlo potřebuje jednak plné autonomie umělecké správy, jednak nemenší autonomie správy hospodářské; ty dvě ať rozhodují – v jakém titulu se pak divadlo provozuje je relativně lhostejno.Otakar Fischer: Divadlo je nutno zestátnit. Nechť podléhá ministerstvu osvěty, kde by bylo spravováno orgány divadelně odbornými, takže by jeden či druhý z odpovědných činitelů (ředitel či intendant) byl divadelním odborníkem, protože dnes je kuriózní situace, že i ředitel i intendant jsou vybíráni z úředníků administrativních, resp. reprezentantů politických stran. Kromě toho musí být zaručena největší pravomoc a autonomie uměleckých šéfů jak opery, tak i činohry. Shoduji se s názorem Hilbertovým, publikovaným ve Venkově, že také cenzura se musí provádět divadelními odborníky a nikoliv – jako za Rakouska – úřady policejními. Otázka poradního sboru a artistické správy budiž ponechána podrobnému rozvážení konkrétnímu. Myslím, že je stejná byrokracie, je-li nad divadlem země nebo stát, a že nebezpečí zbyrokratizování nebude menší, budou-li v čele ústavu alespoň zčásti činitelé umělecky odpovědní, nežli dnes, kdy intendant je odpověden instancím, které nesledují v prvé řadě účely umělecké a kulturní, a kdy ředitel nemá rovněž umělecké odpovědnosti. Diskuse o postátnění divadla se vedly již na mnoha schůzích a vesměs se vyslovoval požadavek, aby divadlo národa se stalo divadlem republiky.Josef Bohuslav Foerster: Vládu v divadle je nutno redukovat do minimálního počtu odborně vzdělaných lidí. Umělecká autonomie je ovšem nezbytná,má-li divadlo umělecky prosperovati. Divadlo zestátněné lze pak podříditi ministerstvu osvěty. Při autonomii umělecké není nutno obávati se zbyrokratizování, jež ostatně význam uměleckých činitelů vždy musí vyvážit. Alois Hába: Není pochyby, že Národní divadlo musí býti zestátněno. V tom případě by bylo podřízeno ministerstvu školství zásadně. Vedení ústavu musí býti v rukou uměleckého poradního sboru, jemuž předsedají patřiční umělecké šéfové. Tento poradní sbor ať také určuje rozpočet a ať o něm jedná jako rovnoprávný činitel, poněvadž sám nejlépe musí vědět, jakých nákladů řádný umělecký provoz vyžaduje. Úhradu pak nechť opatřuje ministerstvo školství. Ministerstvo by bylo úřadem jako intendance a staralo by se o provoz a úřední formality. Obsazování se musí díti tak, že by šéf a umělecký výbor navrhoval umělecké síly k potvrzení, jako je to při jmenování univerzitních profesorů. Umělecký výbor se šéfem by pak nesl uměleckou odpovědnost. Výbor by byl navržen šéfem opery a klubem hudebních skladatelů v hudebních otázkách, a korporacemi dramatickými v otázkách činoherních. Umělecká autonomie v ústavu musí být zachována a chráněna proti všem politickým vlivům a směrům. Na základě této konstelace by nebylo obav ze zbyrokratizování. Nechť o věcech uměleckých rozhodují umělci, tak jako v politice rozhodují politikové!Jindřich Honzl: Zestátnění divadla nemá vždycky stejný význam. Myslím, že zásady a směrnice, kterými se řídí kulturní ústavy mají vždycky ráz té státní organizace, o kterou se v tom kterém případě jedná. Na neštěstí nemám důvěry, že by správa Nár. divadla byla svobodnější, než např. vedení naší školy, které je nyní velmi ohroženo. Další nesnáz je i to, že ND je jediným státním ústavem v Praze, takže nemůže vytvářet ani jednotnou kulturní tradici, ani nemůže mít tolik svobody umělecké, aby sloužilo uměleckému vývoji i bez překážek. Individuality, které je budou ovládat, budou třeba vynikající, ale přece nebudou jediné, jež by zasloužly státní podpory všech vrstev československého státu. I v případě poslední otázky myslím, že je na umělcích, aby si vydobyli tolik svobody proti politickým vlivům, kolik je nejvíce možno. Nevěřím, že by se byrokrat dal uměním potlačovat, ale je jisto, že umělec jebyrokratem potlačován vždy.Karel Boleslav Jirák: O zestátnění Národního divadla se biji žurnalisticky i v různých organizacích již řadu let. Pokládám je za jediné východisko z dnešního stavu, který je už dávno neudržitelný a který v dohledné době dojde svého přirozeného ukončení – zrušením zemského výboru. Stát by se musil postarat o Národní divadlo asi podobně, jako se stará např. o univerzity. Jako těm zaručuje svobodu učení, tak i divadlu by musel zajistit svobodu uměleckého vývoje. To je hlavní předpoklad, vše ostatní je věcí technickou, která se už vyřeší. Rozhodně by se nesměl opakovat případ s projektem „Smetanovy opery“, jíž měl býti kdysi kýmsi z tehdejší vlády oktrojován hned také šéfdirigent. Proti tomu jsme hned protestovali. Snad proto projekt tehdy zase zapadl, neboť otázka osobní v něm byla důležitější než potřeba věcná. To byl odstrašující případ postupu, jaký nemá být. Ale ten se bohdá snad už opakovat nebude. Nebojí-li se malá rakouská republika vydržovat dvě veliká státní divadla ve Vídni, nesmí se toho báti ani náš stát. U nás jsme ovšem lehce náchylní ke zbyrokratizování všeho, čeho se dotkneme, ale bude-li dána šéfům opery a činohry umělecká svoboda, kterou žádám, nebylo by snad obav. Ostatně vzdělaná byrokracie byla by snad vždycky lepší, nežli vláda většinového politického klíče, která se za nynějšího stavu velmi často pletla i do otázek čistě uměleckých.Jaroslav Kvapil: Zestátnění Národního divadla je dalekosáhlým úkolem, k němuž se jednou vývojem našich národních poměrů dospěti musí a záleží teď na tom, aby se realizace tohoto dalekosáhlého plánu provedla tak, že by budoucnosti ND prospěla národně i umělecky a přitom nebyla pouze novým zatížením nezbytných státních nákladů kulturních. Tím odpovídám hned na druhou otázku, jaké organizace tato nová správa ND potřebuje. O věci lze se vyjádřit ovšem jen všeobecně, ale tolik je zřejmo, že na dobré a účelné organizaci od samého počátku závisí úspěch a neúspěch tohoto zestátnění vůbec. Ale arciť organizace ta závisí opět sama na osobách, které jí budou pověřeny; více, než kdekoliv jinde je volba vhodných, zkušených, nezávislých a se svůj úkol jsoucích [?!] osobností zárukou, že se organizace divadelní správy nejen dobře zosnuje, ale také bude dobře provádět. A v tom jest také odpověď na otázku třetí: vhodné osobnosti dovedou ochrániti státní správu divadelní ode všeho zbyrokratizování, a osobnosti nevhodně zvolené mohly by zavésti Národní divadlo tam, kde by se někdy zbyrokratizování jeho správy zdálo posledním útočištěm.Zdeněk Nejedlý: Jsem naopak přesvědčen, že nám bude jednou počítáno přímo za hřích a hanbu, že po převratu samostatný stát převzal všecko možné, jen právě ne ústav, který byl takřka po celé století snem, pýchou a nadějí národa, ano více, přímo symbolem jeho samostatnosti již v dobách politické nesvobody. A ta hanba je tím větší, že Německo i Rakousko, ač u nich divadlo ani zdaleka nebylo tím, čím nám Národní divadlo, svá divadla ihned převzaly jako státní divadla a vybavily je, ač trpěly nouzí jako my nikdy, tak bohatě, jak se o tom Národnímu divadlu nikdy ani nemohlo zdát. Jako největší instituce umělecká může být ND spravováno jen odpovědnými umělci a tedy ryze autonomně, asi po způsobu univerzity, kde stát sice povoluje ústavu určité prostředky, přes něž nesmí ústav jíti, ale kde ve věci je univerzita úplně svéprávná, odpovědná jen svému odbornému svědomí. – Bude-li dosažena záruka sub 2, odpadá všechno nebezpečí byrokratismu, protože byrokrati pak nebudou mít v ND co dělat. A cesta k tomu je, vymanit se z tradic absolutistického monarchismu, jenž pokládal divadla za majetek vládnoucích a proto tam měl své intendanty a takové podobné lidi, jejichž úkolem bylo, zastávat choutky těchto mocných proti umělcům a umění. Staneme-li se tedy opravdu republikány a přestaneme-li být jen republikánsky natřenými monarchisty, budeme ihned věděti, jak nutno vésti ND. Příkladem mohou v tom býti divadla v SSSR, která tak kvetou k úžasu celé Evropy, právě proto, že tam divadlo slouží jen umění a že tam žádný politik, ani byrokrat, ať zemský nebo státní, nemá vůbec možnost do věci divadla mluvit.Vítězslav Novák: Nežli odpovím na první otázku, chcí říci především všeobecně toto: Hlavní věcí je, aby naše opera byla nestranná ke všem směrům, a aby v jejím vedení byla záruka, že všem významným českým dílům se na Národním divadle dostane láskyplného provedení a pěstování. Organizace ústavu musela by zamezit jakýkoli jednostranný kult jednoho směru a potlačování druhého. To znamená v praxi asi zřízení objektivního poradního orgánu, která by měl rozhodující slovo o tvoření repertoáru. V zestátnění vidím menší nebezpečí nežli jaké je za dnešního stavu věci, poněvadž politický vliv je dnes rozhodně patrnější, nežli by byl při správě ministerstva školství a národní osvěty. Doposud právě hudba těšila se ze všech umění nejmenší přízni naší státní správy, naopak projevuje se vůči ní z nejvýznamnějších míst lhostejnost až urážlivá, ačkoliv se náš stát právě českou hudbou při každé příležitosti za hranicemi chlubí. V tomto poměru by tedy musila nastat náprava. Bude-li provedena organizace zestátnění s rozhodujícím vlivem umělců, neobávám se zbyrokratizování divadla, naopak, viděl bych v tom rozhodný pokrok proti dnešnímu stavu. Připomínám ovšem, že poradní sbor, který mám na mysli, musil by míti větší pravomoc, nežli měl poradní sbor dosavadní, jenž byl spíše jen institucí formální. Miroslav Rutte: Národní divadlo má být zestátněno. Je nutno izolovat je od politických vlivů. Správa zemského výboru je pro klidný umělecký vývoj nebezpečná. Družstva jsou nespolehlivá. Je lépe tedy nalézti formu stabilní, jíž je zestátnění ND. Nesmí se ovšem ponechati úředníkům. Podléhalo by ministerstvu školství, které by ovšem vykonávalo vrchní dozor. Vedení by bylo svěřeno kuratoriu, složenému ze zástupců zúčastněných ministerstev (školství, financí a vnitra). Tím by byly také odstraněny politické vlivy cenzury, když by v kuratoriu byl zástupce příslušného úřadu. Druhá polovina kuratoria musí býti složena z uměleckých činitelů, kteří by nutně musili vyvažovati eventuelní byrokratický vliv. Toto kuratorium by mělo plnou moc i plnou odpovědnost.František Xaver Šalda: Nezáleží na tom, v jakém provozu je Národní divadlo. Je pouze zapotřebí za každou cenu udržet svobodu uměleckého podnikání, z něhož také vyplývá odpovědnost pro vedoucí činitele. Soudím, že jediným prostředkem k získání umělecké neodvislosti je svěření divadla odborníkovi uměleckému, otázky administrativní v každém případě musí být jemu podřazeny. Tak odpadne i každý byrokratismus a umělecký rozkvět bude zaručen.Václav Tille: Pokud jest Národní divadlo ústavem reprezentujícím vrcholné umění národa, nemůže být nikdy výdělečné a jeho schodky, způsobené uměleckým posláním musí být placeny státní správou. Nezáleží na tom, spadá-li pod kompetenci zemského výboru, neb některého z ministerstev, Ale záleží na tom, aby ten, kdo je povede, měl plnou důvěru, plnou moc a především plnou odpovědnost za jeho vedení, a to nikoliv od případu k případu k zvláštním instancím, nýbrž v určitých obdobích veřejným věcným a uměleckým zúčtováním.

Jindřich Vodák: Pokud je divadlo pozemštěno dnešním způsobem, není otázka postátnění ND naléhavá, neboť pozemštění se úplně vyrovná postátnění a má to i své zvláštní výhody. Jednou podstatnou výhodou je to, že ND za nynějšího stavu podléhá přímo zástupcům politických stran a u těch se osvědčilo, že se umějí velmi úspěšně starati o hmotné zajištění ND. Pro případ, že by otázka postátnění skutečně naléhala, závisí odpověď k Vaší otázce 2. a 3. na mnoha okolnostech, jejichž probrání a posouzení by vyžadovalo obšírnějšího výkladu.Boleslav Vomáčka: Zestátnění Národního divadla nejen v Praze, ale v Brně a Bratislavě považuji za účelné, neboť znamená to hospodářskou stabilizaci těchto důležitých kulturních ústavů a administrativní zjednodušení v duchu zamýšlené reorganizace veřejné správy. Organizaci státního divadla v hlavních rysech představuji si tak, že umělecké vedení bude odděleno od administrativní správy a bude nadáno potřebnou samostatností. Umělecký ředitel musí míti porozumění pro administrativní a finanční věci, avšak finanční prosperita nesmí býti hlavním vodítkem ani pro umělecké, ani pro administrativní vedení, nýbrž jen ryzí zájem o kulturní prosperitu podniku. Byrokratizace ve zlém slova smyslu se u státního divadla nebojím, pokud v čele umělecké správy bude ryzí a kvalitfikovaná umělecká individualita a v čele administrativy vynikající a vzdělaný organizátor a finančník, který prosperitu podniku hledá v dokonalosti uměleckého provozu. Byrokratizaci lze čeliti jen přísným výběrem nejlepších uměleckých i úředních sil bez ohledu na vedlejší okolnosti, nechť jsou rázu politického, osobního apod. Nejvyšší umělecká dokonalost je tu jediným cílem a zabezpečením státních divadle a jen k tomu dlužno hledati cesty a prostředky.

(Národní osvobození, 25. prosince 1927)