Kritika kritiky (27)

Naše dnešní divadelní starosti nevznikly z ničeho, jak se můžeme přesvědčit i z následujícího článku. Už když bylo roku 1883 definitivně otevřeno Národní divadlo v Praze, objevila se zároveň otázka, zda bude schopno splnit všechny tužby a přání, které s ním byly během dlouhých let spojeny; vždyť uplynulo 35 let od první ideje na jeho zbudování, patnáct let od položení základního kamene – to znamená, že na ně čekaly téměř dvě generace, a mezitím se hodně událo. Pět let po otevření českého Národního divadla, roku 1888, si otevřeli nové divadlo pražští Němci, přičemž jim zůstalo také historické Stavovské divadlo. To znamenalo nepoměr a logicky se objevila myšlenka na vybudování druhé budovy českého Národního divadla. K její realizaci nikdy nedošlo (ačkoli byla oživena ještě kolem roku 1930). Otázky, spojené s myšlenkou „druhého Národního“ ve fejetonu z roku 1896, se v lecčem shodují s tím, co není dořešeno dodnes.

Poznámka: Brožurou Františka Adolfa Šuberta je myšleno Třináct let Národního divadla (vyd. 1896), Ondřej Alois hrabě Ankwicz ze Skarbek-Poslawice byl arcibiskup ve Lvově a od roku 1834 v Praze. Roku 1836 korunoval Ferdinanda V. (posledním) českým králem. Zde je však míněn jiný jeho čin. Hrabě Skarbek zakoupil pozemek pro divadlo ve Lvově (dnešní Národní akademické ukrajinské divadlo).
***

Otázka druhého divadla
(značka -š, Národní listy, 26. listopadu 1896)

Otázka druhého divadla zase živěji zaměstnala mysle. Jak tedy: bude druhé divadlo, či nebude? A bude součástkou Národního nebo bude samostatné? A velké lidové-li, anebo malé, činoherní?

Trochu mnoho otázek najednou, není-li pravda? Velká zvědavost, malá vědomost. Není pochyby, kdyby dnes se vyskytl mecenáš, chtějící postaviti divadlo – vzácný pták, jaký se tak hned nevyskytne, nebojte se! – a kdyby si vyžádal radu znalců, není pochyby, jaké by dostalo se mu odpovědi.

„Velmožný pane! Jsi bohatý a mocný a přeješ si rozkvět divadla. Na žádné postranní důvody, zaplať bůh, nemáš zapotřebí ohlížeti se. Jen umělecké aby rozhodovaly. Dobrá! Rozvoji našeho umění divadelního dosud nejvíce vadilo, že všecky jeho druhy, opera, činohra, balet, stlačeny byly pod jednu střechu. Ó mocné kníže! Učiň, ať každý druh dostane svůj vzduch a může se volně vyvíjeti! Rozměry nynějšího domu hodí se dobře umění hudebnímu. Dej postaviti druhý dům, ten ať slouží umění slova, výhradně slova, ať jest potřebám umění toho přizpůsoben, ať jest menších rozměrů, útulnějšího zařízení…

Tak by mluvili znalci. Pro malou budovu by hlasovali. Kníže mecenáš by schválil návrh, pokynul by správci své pokladny a měli bychom druhé divadlo, malé, činoherní. Sláva!

Náš mecenáš jednal by tu jen dle starých, osvědčených vzorů. Uměnímilovná knížata minulých dob nastavěla plnou starou Evropu drobných malých divadélek. Nevelké jeviště, pro něco málo osob, jak toho tehdejší hry vyžadovaly, a malé hlediště. Lóže a sedadla. Jen tak co by se dvůr se svými hosty vešel. Někdy-li o svátcích pozváno také širší obecenstvo, nějaké to sto uctivých, svátečně ustrojených lidiček, neměli si téměř kam sednout. Tak povstalo divadlo v Palais Roayl v Paříži, tak vídeňský starý Burg a četná dvorská jeviště po Německu. Ani sám Molièrův dům, první scéna Francie, nemá o mnoho víc vzduchu. Pak přišla zpychlá buržoazie a opičila se po knížatech, stavěla si všeliká divadla městská, soukromá, stavovská a privilegovaná. Ta byla už poněkud volnější a prostornější, ale celkem lpěla ještě na svých vzorech. Lóže i sedadla uzavřená a těsné galérie. Tak přes dvě století táhla se perioda úzkého prostoru divadelního. Konečně třetí fáze rozvoje nadešla: divadla na spekulaci! Velkoměstský život to tak přinesl, moderní, vypočítavý. Dnes se jinak nestaví než na spekulaci. Ať pivovar nebo divadlo, ale podnik aby vynášel tolik a tolik procent, čím více tím lépe, buď společnost nebo akcie. Hlavní příznak: rozsáhlé hlediště, amfiteátr, širokánské galerie!

A tu máte naši situaci: padli jsme svým rozvojem uměleckým do této nešťastné třetí fáze. Potřebovali bychom malý dům, ale doba mecenášů a s nimi doba malých domů minula. Odtud ten zmatek názorů a návrhů. Mecenáš není! Nový pán vtrhl do divadla a diktuje podmínky: Jeho Veličenstvo – dav.

Z letošní brožury pana ředitele Šuberta [Třináctý rok Národního divadla, 1896] dovídáme se, jak to s otázkou druhého divadla vypadalo ve schůzi správního výboru družstva. Utvořily se dvě strany. Menšina s panem řiditelem Šubrtem prohlásila: „Druhé divadlo má sloužiti výhradně činohře. Aby jí mohlo platně sloužiti, musilo by arci býti pro činohru způsobilé, totiž mnohem menší…“Většina rozhodla jinak:
„Družstvo je ochotno převzíti nově postavené divadlo ve svou správu za roční nájemné, ale jen s podmínkou, bude-li divadlo velké – pro 2000 osob…“

Tu máte dvojí stanovisko: umělecké a podnikatelské. Odpovídá úplně době ta dvojakost. Družstvo není mecenáš, je podnikatel.

A podnikatelské stanovisko je jasné.

„Malé divadlo pro činohru, myslíte? A opera s baletem že v Národním, budou-li dobré časy, vydělají na ten schodek? Výborně! Ale což, uhodí-li časy zlé? Kdo pomůže pak…? Ne, ne! Hodně velký amfiteátr s malými cenami a příslušnou reklamičkou – rrr – bumu! bum! – je nejlepší pojistka proti zlým časům. Pojďme raději najisto!“

Vskutku dnes na celém světě dnes nenajde se podnikatel, který by chtěl stavěti nové divadlo s podmínkou, že pojme málo osob. Třeba pomýšleti na budoucnost!

Tak mluví vše, jako by v očekávání těch davů, které teprve mají přijíti. Je to dobový pocit, ta potřeba růsti do šířky. Když se stavělo Národní, nebylo v nás ještě té sebedůvěry poznání. Mnohým se zdály rozměry příliš velké. Jak to naplníme! Jak to naplníme! Když bylo otevřeno a hrnuly se vlaky a denně bylo nabito, litovali jsme sami: škoda, že není dům větší! A nebyli jsme podnikateli. Je to v psychologii doby.

„A činohra? A umění? Kde ty zůstanou?“

Eh, kdo pak bude myslit na umění! To ať samo si pomůže! Rozumování tu nic neplatí, tu by mohla pomoci jen láska, láska, která má činorodou sílu. Musil by se vyskytnouti muž, který by tak velice přilnul k nynějšímu stavu umění, že by byl ochoten obětovati něco, obětovati mnoho, aby bylo zachováno v těch podmínkách, které nynější jeho tvar umožňují: zkrátka, mecenáš. Nejaký podivín milionář nebo Ludvík II., který by měl sílu i rozmar postaviti se proti proudění časův! Dnešní činohra z malých divadel vznikla a jen v malých divadlech se udrží. Dům divadelní jest pro umění divadlové půdou, která určuje podmínky jeho života, která rodí jeho druhy. Změňte podmínky života a nový druh vyvstane. Malá divadla z minulého století za dobu svého trvání vyvolala zvláštní druhy dramat. Ta po starém koturnu přišla, jak víte, a ten ve velkém amfiteatru klasickém vznikl. Tak ten řetěz běží. Dnešní dramata důvěrná, dramata čtyř stěn, konverzační, s jemným dialogem, moderní a psychologická, všecko to svým kořenem tkví ve starých těsných prostorách budov, postavených v minulém století neb na počátku tohoto. Dnes ještě jednou nohou, a těžší nohou stojíme v éře těch malých divadelních domů. Ale jak dlouho ještě? Staré, těsné budovy divadelní dnes ještě zvedají své šedé stěny uprostřed širokých ulic moderních veleměst. Ale už se nad nimi začínají stahovat mraky všelikých projektů regulačních a spekulačních! Přijde doba…

To jen naivní poetové, jako ta muška z Ezopovy bajky se domýšlejí, že oni v tom kolotání světa postrkují rafije na hodinách časů a převratů! A zatím ty hodiny samy se regulují! Jak dlouho ještě a dnešní malé budovy divadelní budou nahraženy obrovskými amfiteátry moderní spekulace. Jeho Výsost nový mecenáš, tisícihlavý, vševládný a všemohoucí Majestát zaujme svůj dávno reklamovaný trůn a – nové podmínky nového umění budou položeny. A pak?

Adieu, stará činohro! Adieu drama s jemným dialogem! Ustup nebohý, překonaný žánre! Kliď se do kouta intimních, bezvýznamných jevišť! Bylos jen výplodem reakce a žádná reakce věčně netrvá! Nyní nová, velká reakce přišla! Z cesty, drobotino!…

Pěkné vyhlídky! Co říkáte té motačce časů, tomu kymácení světů, které už starému Komenskému tak podivným připadalo? Nelze je zastaviti! Ale což! Jiným národům je hej! Oni tu dnešní fázi vývoje svého umění aspoň z gruntu využili. Dvěstěletá perioda malých jevišť u nich aspoň nezůstala beze stopy!… Ale my! Jak u nás?…

My bychom tolik ještě měli zapotřebí, aby pro nás potrvala, aby se trochu ustálila v těch podmínkách starých, dosavadních! Našemu slovu tak by šlo ještě k duhu, aby mohlo zaznívati v prostoru užším, síliti a se prohlubovati, naší činohře tolik by šlo ještě k duhu malé divadlo, prostor užší…

A postavte dnes velký dům, a malé divadlo bude pak už navždy nemožno… Nemáte opravdovou hrůzu z těch věcí, které se začínají rýsovat na obzoru budoucnosti?

Naštěstí zbývá nám ještě útěcha v tísni!

Mecenáš sice žádný se nehlásí, ale také podnikatel je – prozatím jen malován na stěnu. Musíte si přáti, aby tak ještě nějaký čásek zůstalo. Tak dlouho aspoň, až se přece jenom nějaký ten – mecenášek najde. Neboť, že by už tak docela byl vyhynulý ten způsobný druh, nelze si přece mysliti. Když už zrovna žádné uměnímilovné kníže, žádný český hrabě Skarbek, proč by nemohla nějaká mravní osobnost, obec, země, proč by nemohl stát například – časem snad to přece na nějakého vlasteneckého ministra umění dotáhneme! – proč by nemohla ušlechtilejší vášeň ujati se stavby a postaviti hrázi pevnou na ochranu lepšího umění v budoucnosti?

Na pány podnikatele tuze nehartuste! Není to, zdá se, radno. Aspoň ne vám, kteří jste přáteli konzervativnosti v umění! Neboť podnikatelé jsou vesměs muži budoucnosti, přívrženci onoho umění, které se už chystá v lůně časův, vykonavateli přání a choutek onoho tisícihlavého barbarismu, který už netrpělivě čeká venku před branami, hrabe dlažbu a buší na vrata, aby, až se rozevrou, vtrhl jako lavina do města umění, obsadil tu všecky kouty a zahájil konečně svoji dávno ohlašovanou éru!

Tento vpád je neodvratný. Dříve nebo později nastane. A pak finis drama devatenáctého věku! Finis jemná činohro a psychologický rozbore! Přirostly vám k srdci ty žánry? Pak se mějte na pozoru! Pak nezbývá, než vynaložiti všechnu diplomatiku, aby ta budoucnosť nevyhnutelná nadešla až co nejdéle možná – později. Pak ale… Božínku, co pak?

Ano, pak přestává všecko volání po druhém divadle! Neboť jak té chvíle věci stojí, druhého divadla u nás buď ještě nebude, anebo – bude velké, davové, s ohromným jícnem hlubokým, který, otevře-li se, pohltí tu vaši milovanou, chvějící se „jemnou činohru“ jako kapr mouchu a – navždy ji pozře.

Připravila Vlasta Reittererová