Kritika kritiky (32)

Roku 1867 byl založen jeden z nejslavnějších evropských symfonických orchestrů, Berlínští filharmonikové. U jeho vzniku stál někdejší člen kapely Johanna Strausse Johann Bilse; dnešní příkrá propast mezi „lehkým“ a „vážným“ uměním tehdy ještě neexistovala – rodák ze slezské Legnice Johann Bilse (1816–1902) byl žákem proslulého Josefa Böhma ve Vídni a praxe u krále valčíků mu rozhodně neuškodila, spíše naopak. Bilse založil na svém dalším působišti v Berlíně vlastní úspěšný orchestr, od nějž se roku 1882 odštěpila skupina jeho věrných a založila Berlínský filharmonický orchestr (cítíme jakousi analogii ke vzniku České filharmonie, která povstala ze stávky v orchestru Národního divadla). Následující postřeh z hostování Berlínských ve Vídni roku 1895 napsal rodák ze severočeského Falknova Heinrich Rietsch (1860–1927) pro časopis Die Zeit. Právě roku 1895 se Rietsch habilitoval na vídeňské univerzitě a působil pak na univerzitě v Praze, kde založil samostatnou katedru hudební vědy.Po vzniku Československa až do své smrti ji vedl na Německé univerzitě (jeho protějškem se stal na české Karlově univerzitě Zdeněk Nejedlý). Rietsch přináší v následující kritice srovnání tří dirigentských osobností, a na závěr jednu velmi užitečnou moudrost.
***

Berlínští filharmonikové
Těsně před zavřením bran sezony byl vídeňský hudební svět, už poněkud znavený neobyčejně bohatou zimní nabídkou, ještě jednou probuzen k živému zájmu třemi koncerty Berlínských filharmoniků. Když se na začátku roku o hostování začalo uvažovat, zaznamenali jsme jakési rozpaky, že má každý večer řídit jiný dirigent, jen ne současný šéf orchestru (Arthur Nikisch). Teprve po odřeknutí Siegfrieda Wagnera a Edvarda Griega přišli k dirigentskému pultu Richard Strauss a Felix Weingartner a spolu s váženým, Vídeňanům dobře známým Felixem Mottlem vytvořili zdatný vůdčí triumvirát mladé německé generace. Pokud při ohlášení těch prvních jmen bohužel hrál roli správný výpočet, že přitáhnou větší účast, menší obec hudebníků a přátel hudby si jistě přála, aby mohli slyšet Berlíňany s jejich vlastním dirigentem, tím spíš, že Siegfrieda Wagnera budeme moci přivítat příštího roku v čele našich Vídeňských filharmoniků.

Každý ze tří dirigentů měl ctižádost řídit jednu Beethovenovu symfonii; s jednou předehrou a jedním koncertem pro tři po sobě následující večery tedy trochu mnoho Beethovena. Zato Mozart byl zastoupen jen jedinou písní, Haydn, Schubert nebo Schumann se neobjevili vůbec. Richard Strauss zvolil Beethovenovu Symfonii A dur. Zdálo se, že ji nedirigoval s touž láskou a nadšením jako předehru k Mistrům pěvcům, v níž v rozložení energie a hybnosti představoval přímo vzor, a jako Lisztův Mefistův valčík, jehož záměrně vyumělkovaná řeč vyžaduje technicko-virtuózní výkon. V Beethovenovi byla nejlépe interpretována poslední věta; zpočátku zdrženlivé tempo umožnilo dokonce slyšet žesti obvykle překryté figury houslí, ba i poslední osminy vpadajících dřevěných dechových nástrojů se daly jasně vnímat. Také lehké zrychlení tempa v závěrečné gradaci s uvedením hlavního motivu působilo tím živěji a průrazněji.Vnějškový úspěch druhého večera byl mnohem větší. Orchestr, který prvního večera byl asi trochu unavený – předchozího dne hrál v Praze (a sice se čtvrtým dirigentem, panem Muckem z berlínské Dvorní opery, který byl dříve v Praze kapelníkem) a cestoval přes noc – se nacházel v plné pohotovosti svého technického umění, což jsme mohli pozorovat při Brahmsově Druhé symfonii, Berliozově Římském karnevalu a především při předehře Leonora č. 3. Pan Felix Weingartner má jako dirigent před panem Richardem Straussem především přednost v lepší přizpůsobivosti formě. Ostatně bylo by těžké, po jednom večeru s konečnou platností posuzovat dirigentské vlastnosti; každopádně se zdá, že Weingarter je víc doma v klasických dílech a jsou mu bližší. Že podlehl naléhání části publika a jednu větu Brahmse opakoval, však od něj nebylo pěkné. Přítomný mistr tak nebyl oceněn tím správným, protože neuměleckým způsobem. Byla pak na místě velká obava, aby se něco podobného nežádalo po skončení Lisztovy Uherské fantazie také po klavíristovi. Jestliže, jako při této příležitosti, ještě zapůsobí po glissandu ve forte následující glissando v pianu, pak doba čisté virtuozity ještě nepominula. Může to být útěchou těm mnoha, kteří o takovou palmu usilují.Eugen d’Albert a Therese Careña, ona v prvním, on ve třetím koncertu, nás potěšili uměleckými výkony, které jsme od nich již slyšeli. Po technické stránce nebyl d’Albret (Beethovenův Pátý klavírní koncert) tentokrát tak pečlivý jako jeho umělecká a životní družka (Griegův koncert). Doprovázeni byli oba orchestrem, který se dokázal přizpůsobit všem nuancím.

Ze samostatných orchestrálních skladeb konečně dirigoval Felix Mottl Eroiku, předehru k Parsifalu a Smrt z lásky z Tristana a Isoldy. Mottl má ze všech tří nejklidnější, dokonce elegantní dirigentské držení. Berlíňané jsou však pravděpodobně ještě od Bülowa zvyklí na ráznější, důraznější řízení, některá nepřesná nasazení a například nestejné smyčce a dechy v souhře šestnáctin v předehře k Parsifalu zřejmě plynuly z nedostatku vzájemné důvěry. V Tristanovi, svém bayreuthském triumfu, byl Mottl velkolepý, velmi dobré bylo také jeho pojetí Beethovenovy symfonie, zvláště variací poslední věty. Paní Mottl-Standhartner zpívala Mozartovu píseň, potom jednoho Pseudomozarta (Princi můj maličký, spi) a dvě písně z Berliozových Nuits d’été v originálním jazyce, zvláště poslední (L‘ile inconne) nejpůvabněji.Ještě několik slov o sestavě orchestru. Smyčce nejsou příliš silně obsazeny, tón houslí zní poněkud suše, basy jsou ale nápadně jasné v tvorbě tónu (péče o ně však bude asi ještě dědictví Bülowovo); lesní rohy nemají příliš plný tón, o to bohatší jsou dřevěné dechy, u flétny dokonce někdy rušil jasně slyšitelný alikvot. Bicí nástroje, zvláště tympány a triangl, byly použity s blahodárnou zdrženlivostí. Slyšeli jsme otázku, jak se tento orchestru dá srovnat s Vídeňskými filharmoniky. Mohl bych odpovědět, že jakékoli srovnání je pouze latentní, neboť by muselo vzít v potaz také vysvětlení našich hudebních poměrů, a proto budiž ponecháno pro jinou příležitost. Mohu jen podotknout, že každé srovnání v uměleckých záležitostech se nutně omezuje pouze na vnějškovost. Protože o všem individuálním a jedinečném v umění je třeba mít na paměti slova, jimiž se vyjádřil Christoph Martin Wieland: „I skuteční znalci si sami zkazí požitek – který by z tisíce věcí, jež jsou samy o sobě dobré, mohli mít –, srovnáváním s věcmi jiného druhu; srovnání jsou většinou nespravedlivá a vždy zůstanou naším vlastním úsudkem.“
(Die Zeit, 6. 4. 1895)

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv