Kroužící Loïe Fuller, roztančená módní show a Pavel Knolle jako režisér v Týdnu s tancem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Zuzana Šimáková jako režisérka a choreografka pojala roztančenou přehlídku částečně jako koncert. Vystoupení skupiny The Gang s Kristínou Mihaľovou dalo performanci podobu – protože šlo o populární skladby z repertoáru od jazzu po popový mainstream, ale provedené na vysoké úrovni (Mihaľová má skvělý hlas), byla i tato roztančená přehlídka kaleidoskopem miniatur rozevlátých vztahů mezi více než deseti členy souboru. Šimáková sáhla po neoklasice jako po základním výrazovém prostředku. Špičky prodlužují již tak štíhlé nohy tanečnic a klasický slovník je dosti variabilní, aby se dal využít i v rytmu swingu i jivu. Klasický slovník je totiž natolik variabilní, že je využitelný v rytmu čehokoli… Některé části ale z pochopitelných důvodů připomínaly klasickou promenádu, protože ať už je zpracování jakékoli, na pozadí takové akce vždy leží základ, kterým je prezentace módy samotné.

V programu se s autorskou miniaturou objevil i šéf souboru Petr Zuska. Inspirovala jej série oděvů s potisky grafik Egona Schieleho a sám nijak nepřekvapil ani tím, že se vydal na jeviště, ani tím, že si zvolil oblek s dominující červenou barvou a pláštěm. Jeho zjev je stále příznačně démonický. Mikropříběh o mužích a ženách a jejich někdy trochu divokých vztazích, který uvedl písní, byl malým, ale uceleným kouskem, jenž se i na takto miniaturní ploše vymykal. Petru Zuskovi zkratka nesmírně sluší, jeho síla je v záblesku, v živelnosti jednoho okamžiku.

Vyjednávání mezi uměním a módou dopadlo výhodně pro obě strany. Pro tanečníky baletního souboru není nic nedůstojného na tom zúčastnit se podobného projektu, a snad se i baví. Pokud se jim právě látka z rafinovaného střihu nezamotá pod nohy…

Účinkovali Abigail Bushnell, Mária Dorková, Monika Hejduková, Kateřina Kodešová, Kristina Kornová, Magdalena Matějková, Anna Novotná, Cornelia Seibold, Marina Zhukovskaya, Jonáš Dolník, Jakub Rašek, Petr Strnad, Petr Zuska.
***

Pavel Knolle slaví padesátiny tvorbou nové inscenace

Vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle padesátiny, které oslavil v neděli, nezapírá. Svou fyzickou aktivitou je spíš tak trochu sám popírá – denně s tanečníky na sále zkouší repertoár Laterny magiky, na scéně ho ještě stále můžete vidět v inscenaci Cocktail 012 – The Best of ve slavném čísle Krkolomná jízda a v Kouzelném cirkusu dál pokračuje v pouti za krásnou Venuší coby Smutný klaun. Delší dobu se věnuje vytváření kostýmů do tanečních inscenací pro Laternu magiku i jiné soubory. V březnu bude mít premiéru experimentální projekt Laterny magiky Cube, který je zatím uváděn jako work in progress (další repríza 16. ledna). V týmu na sebe Pavel Knolle vzal úlohu režiséra, který tvůrčí proces udržuje v kolejích a dohlíží na to, aby inscenace dospěla k premiéře, a opět se postaral o vizuální stránku. Co nového inscenace přinese?

Pavel Knolle (foto Jakub Fulín)

Kromě režie jste se podepsal i pod kostýmy a scénu. To je tedy váš nápad, že tanečníci budou tancovat na nakloněné rovině?

Neřekl bych, že je to úplně můj nápad, sám jsem to jako interpret zažíval, pan profesor Josef Svoboda to používal často. Poprvé jsem na šikmě stál v Odysseovi, podruhé v Minotaurovi, kde byla ještě radikálnější, prostě to k tomu typu divadla patří. Jestliže chcete vyvolávat iluze, jestliže chcete, aby se podlaha pohybovala a diváci to viděli, musíte ji postavit jinak. A ani to není objev moderního divadla, je to starý trik.

Nedělá to tedy tanečníkům potíže?

Od začátku jsme věděli, že to tak bude, celá choreografie i projekce jsou tomu uzpůsobeny. Tanečníci s tím doufám nemají žádný velký problém. (smích) Z choreografického hlediska k tomu už kluci přistupovali s tím, že se budeme hýbat na šikmě a může to přinést jiný styl pohybu. Je jasné, že se líp kutálíte dolů než do kopce, takže s tím prostě pracujete…

Takže scéna je uzpůsobena tomu, aby byly dobře vidět projekce. Dají se nasimulovat na počítači předem tak, abyste viděli, jak to bude vypadat v reálu?

To bohužel ne, pro nás bylo jedno z velkých překvapení vidět poprvé projekci na scéně, protože tohle si člověk neumí vymodelovat na papíře ani na počítači. Pracujete se čtyřmi nebo více perspektivami: film promítáte na šikmu, díváte se na něj z druhé šikmy (hlediště), přitom předstíráte, že to je rovina, a projekci, na kterou se díváte zepředu, promítáte seshora, takže to se těžko simuluje… Displej počítače máte kolmo k sobě, takže se díváte z pohledu projektoru. Potom to obrátíte o devadesát stupňů a najednou zjistíte, že věci, které mají ubíhat v perspektivě k vám, ubíhají někam úplně jinam. To bylo fakt překvapení.

Pavel Knolle: Cube – Laterna magika (foto Benjamin Peguero)

Kdy jste se poprvé dostali na scénu, abyste si to mohli vyzkoušet?

Asi půl roku před prvním uvedením work in progress, tohle překvapení nás potkalo ve Státní opeře, kde jsme měli možnost chvíli zkoušet na jevišti. Samozřejmě potom s tím už dokážete pracovat dál, když jednou víte, na co si dát pozor. Každá perspektiva funguje úplně jinak, je to opravdu obří iluze. Kdybychom pouštěli projekci na normální plátno, tak by si diváci mysleli, že jsme se zbláznili. V projekci musíte film předimenzovat nebo deformovat v určitém úhlu, aby pak pro diváky vypadal reálně.

Našli jste při tvorbě Cube nějaký postup nebo něco, na čem by se dala vytvořit další celovečerní inscenace?

Je tam spousta věcí, které mají potenciál. Netvrdím, že je úplně nejlepší cesta postavit představení na tom, že je efektní nebo někoho překvapí a je příjemné se na to koukat. Cube je specifický, není to klasická inscenace. Chtělo by to mít nějaký příběh nebo téma, z vizuálních postupů, které jsme vyzkoušeli, se dá vybírat a všechny jsou vhodné pro další použití a rozvinutí. Myslím, že kdybychom si my tři sedli, tak každý vizuální princip z jednotlivých obrazů dokážeme použít tak, aby sloužil dalšímu představení. S iluzemi, které tu jsou, se dá hrát donekonečna. Už jenom v tom vyvážení spolupráce živých lidí, hudby a projekce je základ. Jestli se něco v tomhle představení povedlo, za čím si stojím, tak je to právě vyváženost. Žádná složka nehraje prim, ale všechny dohromady vytvářejí celek.

Však Laterna magika původně vznikla jako revuální program, ačkoli tehdy se v ní mísily i různé žánry, skeče, živá hudba a tak dále.

Proto také neberu jako prohru, že nám vznikl kaleidoskop, který se třeba někomu nelíbí, Laterna magika si na takových představeních udělala jméno. Byly to revuální programy, ve kterých se dala čísla i vyměňovat a ničemu to neublížilo, vytvářely se variabilní programy. Šlo o efektní práci s filmem a s interpretem, to je dědictví, se kterým pracujeme dál, i když vizuální postupy jsou jiné.

Je v Cube také něco interaktivního, odehrávajícího se v reálném čase?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama