Kroužící Loïe Fuller, roztančená módní show a Pavel Knolle jako režisér v Týdnu s tancem
Loïe Fuller ve filmu a 155. výročí narození
Když si filmový režisér vybere téma ze světa tance nebo baletu, je to vždy důvod k oslavě. A není-li to fikce, ale životopisný film, je podiv tím větší. Francouzská režisérka debutující v oblasti celovečerního filmu Stéphanie Di Giusto uvedla 6. listopadu do světových kin životopisný snímek Tanečnice o Loïe Fuller. O filmu už tady řeč byla, ale snímek se teprve od 19. ledna dostane do české distribuce. Od narození Loïe Fuller uplyne 15. ledna sto padesát pět let, a tak není od věci si tuto průkopnici taneční moderny připomenout.
Loïe Fuller, rodačka z Chicaga, si podobně jako její následovnice Isadora Duncan podmanila spíše evropské než domácí publikum. Patří k průkopnické generaci, umělecky aktivní na přelomu devatenáctého a dvacátého století před první světovou válkou, v době, kdy ještě o moderním tanci nemluvíme jako o uměleckém proudu, ale kdy vzniká podhoubí, z něhož vyroste.
Fuller pocházela z rodiny, která měla k umění blízko, její otec byl houslista, vytvořila si tedy mimo jiné vztah k vážné hudbě. Stala se dětskou herečkou, což tehdy nebylo nic výjimečného. Jako interpretka rostla v divadlech varietního typu, kde byly pořádány efektní show a podívané, melodramy, pantomimy. Loïe Fuller se v tomto prostředí stala tanečnicí vlastně náhodou. Do jednoho ze svých hereckých vystoupení si vymyslela tanec – a bylo to hned číslo, které ji proslavilo, onen ikonický serpentine dance. Hlavním efektem tance byl kostým a právě spíše pohyb kostýmu než samotného těla tanečnice, které se v něm ukrývalo. Nařasená lehká látka se vznášela kolem těla, jejími záhyby otáčely ruce, jak se tělo stáčelo ve víru rotace.
Efektní podívanou z prvního čísla Fuller rozváděla dál. Začala používat hůlky, aby dokázala ovládnout větší plochu látky. Tančil více kostým než tanečnice, piruety a spirálový pohyb rozehrávající látku byly tím podstatným. Nebylo potřeba rozvíjet pohybový slovník, přesto se v tanci Fuller objevuje podstatný základ pro moderní techniky – pracovala s horní polovinou těla, ovládala perfektně paže, ruce, hrudník.
Brzy se dostavil obrovský úspěch a nová „technika“ byla také zhusta napodobovaná. Loïe Fuller cestovala do Londýna a po Evropě. Nejvíce uchvátila Francii, kde roku 1892 tančila v proslulém kabaretu Folies-Bergère. Vzbudila obdiv a zájem mnoha umělců, je zachycena na obrazech mnoha výtvarníků včetně Augusta Rodina, Henriho Toulouse-Lautreca a dalších, s nimiž se spřátelila. Podnikla turné i do USA a na Světové výstavě v roce 1900 měla vlastní pavilón. Právě tehdy se nakrátko stala členkou její skupiny Isadora Duncan. Fuller pak podpořila její nezávislé koncerty ve Vídni a v Budapešti a pomohla jí zahájit samostatnou kariéru.
Loïe Fuller velmi pokrokově využívala moderní technologie k umocnění jevištního zážitku. Tančila například na podsvícené skleněné desce a barevná světla kolem ní vytvářela efekt plamenů. Začala využívat barevné světlo jako podstatnou část jevištní produkce, řada režisérů se její prací se světly inspirovala a dodnes je považována za důležitou osobnost v historii light designu. Světlo ji tak fascinovalo, že chtěla při tanečních vystoupeních využít radioaktivní záření, to se jí sice naštěstí technicky nepodařilo, ale navázala přátelství s manžely Curieovými. Její hudební vzdělání předurčovalo i výběr hudby – tančila na Richarda Wagnera (její choreografie na Jízdu valkýr byla ale kvůli těžké hudbě pro americké publikum nestravitelná), Franze Schuberta, Roberta Schumana, Christopha Willibalda Glucka, Edvarda Griega nebo Léo Delibese. Od svých začátků v kabaretu se stala umělkyní, která zanechala v historii tance a divadla výraznou stopu. Zemřela v šedesáti šesti letech 1. ledna 1928 v Paříži na zápal plic.
Takže vzhůru do kina – přesvědčit se, jak si s jejím životním příběhem poradili filmaři a nakolik popustili uzdu své fantazii. Doufejme, že zůstali věrni faktům.
***
Roztančená móda – krása a záludnost
Tančící háv Loïe Fuller se na jevišti pomyslně objevuje stále, také prostřednictvím spojení tance a módy. Páteční program Baletu Národního divadla Ballet & Fashion nebyl inscenací, kterou by příslušelo hodnotit stejným metrem jako divadelní představení, ale zaslouží bod za vkus a dobře odvedenou práci.
Rozpohybovat tanečně kostým, který původně k tanci určen nebyl, je vždy oříšek. V programu, který spojuje módu a tanec, se tanečníci museli popasovat s možnostmi a limity několika kolekcí Heleny Fejkové, z nichž některé představovaly luxusní avantgardní kousky, ale také modely s nádechem retra, které by si divák dokázal s potěšením představit na svém vlastním těle. Limity mnoha střihů jsou pochopitelné – úzké sukně dodávají sice ženskost siluetě, ale těžko v nich vykouzlíte jiný pohyb než bourré, a mnoho halenek nebo bolerek není uzpůsobeno pro to, aby jejich nositelky prováděly port de bras – možná je to i tip, kam by se mohla móda posunout v uvolnění, protože není přeci nic fyziologicky zdravějšího než dát tělu prostor k protažení do jakéhokoli úhlu. Nejen v tanci, ale především v životě.
Zuzana Šimáková jako režisérka a choreografka pojala roztančenou přehlídku částečně jako koncert. Vystoupení skupiny The Gang s Kristínou Mihaľovou dalo performanci podobu – protože šlo o populární skladby z repertoáru od jazzu po popový mainstream, ale provedené na vysoké úrovni (Mihaľová má skvělý hlas), byla i tato roztančená přehlídka kaleidoskopem miniatur rozevlátých vztahů mezi více než deseti členy souboru. Šimáková sáhla po neoklasice jako po základním výrazovém prostředku. Špičky prodlužují již tak štíhlé nohy tanečnic a klasický slovník je dosti variabilní, aby se dal využít i v rytmu swingu i jivu. Klasický slovník je totiž natolik variabilní, že je využitelný v rytmu čehokoli… Některé části ale z pochopitelných důvodů připomínaly klasickou promenádu, protože ať už je zpracování jakékoli, na pozadí takové akce vždy leží základ, kterým je prezentace módy samotné.
V programu se s autorskou miniaturou objevil i šéf souboru Petr Zuska. Inspirovala jej série oděvů s potisky grafik Egona Schieleho a sám nijak nepřekvapil ani tím, že se vydal na jeviště, ani tím, že si zvolil oblek s dominující červenou barvou a pláštěm. Jeho zjev je stále příznačně démonický. Mikropříběh o mužích a ženách a jejich někdy trochu divokých vztazích, který uvedl písní, byl malým, ale uceleným kouskem, jenž se i na takto miniaturní ploše vymykal. Petru Zuskovi zkratka nesmírně sluší, jeho síla je v záblesku, v živelnosti jednoho okamžiku.
Vyjednávání mezi uměním a módou dopadlo výhodně pro obě strany. Pro tanečníky baletního souboru není nic nedůstojného na tom zúčastnit se podobného projektu, a snad se i baví. Pokud se jim právě látka z rafinovaného střihu nezamotá pod nohy…
Účinkovali Abigail Bushnell, Mária Dorková, Monika Hejduková, Kateřina Kodešová, Kristina Kornová, Magdalena Matějková, Anna Novotná, Cornelia Seibold, Marina Zhukovskaya, Jonáš Dolník, Jakub Rašek, Petr Strnad, Petr Zuska.
***
Pavel Knolle slaví padesátiny tvorbou nové inscenace
Vedoucí uměleckého souboru Pavel Knolle padesátiny, které oslavil v neděli, nezapírá. Svou fyzickou aktivitou je spíš tak trochu sám popírá – denně s tanečníky na sále zkouší repertoár Laterny magiky, na scéně ho ještě stále můžete vidět v inscenaci Cocktail 012 – The Best of ve slavném čísle Krkolomná jízda a v Kouzelném cirkusu dál pokračuje v pouti za krásnou Venuší coby Smutný klaun. Delší dobu se věnuje vytváření kostýmů do tanečních inscenací pro Laternu magiku i jiné soubory. V březnu bude mít premiéru experimentální projekt Laterny magiky Cube, který je zatím uváděn jako work in progress (další repríza 16. ledna). V týmu na sebe Pavel Knolle vzal úlohu režiséra, který tvůrčí proces udržuje v kolejích a dohlíží na to, aby inscenace dospěla k premiéře, a opět se postaral o vizuální stránku. Co nového inscenace přinese?
Kromě režie jste se podepsal i pod kostýmy a scénu. To je tedy váš nápad, že tanečníci budou tancovat na nakloněné rovině?
Neřekl bych, že je to úplně můj nápad, sám jsem to jako interpret zažíval, pan profesor Josef Svoboda to používal často. Poprvé jsem na šikmě stál v Odysseovi, podruhé v Minotaurovi, kde byla ještě radikálnější, prostě to k tomu typu divadla patří. Jestliže chcete vyvolávat iluze, jestliže chcete, aby se podlaha pohybovala a diváci to viděli, musíte ji postavit jinak. A ani to není objev moderního divadla, je to starý trik.
Nedělá to tedy tanečníkům potíže?
Od začátku jsme věděli, že to tak bude, celá choreografie i projekce jsou tomu uzpůsobeny. Tanečníci s tím doufám nemají žádný velký problém. (smích) Z choreografického hlediska k tomu už kluci přistupovali s tím, že se budeme hýbat na šikmě a může to přinést jiný styl pohybu. Je jasné, že se líp kutálíte dolů než do kopce, takže s tím prostě pracujete…
Takže scéna je uzpůsobena tomu, aby byly dobře vidět projekce. Dají se nasimulovat na počítači předem tak, abyste viděli, jak to bude vypadat v reálu?
To bohužel ne, pro nás bylo jedno z velkých překvapení vidět poprvé projekci na scéně, protože tohle si člověk neumí vymodelovat na papíře ani na počítači. Pracujete se čtyřmi nebo více perspektivami: film promítáte na šikmu, díváte se na něj z druhé šikmy (hlediště), přitom předstíráte, že to je rovina, a projekci, na kterou se díváte zepředu, promítáte seshora, takže to se těžko simuluje… Displej počítače máte kolmo k sobě, takže se díváte z pohledu projektoru. Potom to obrátíte o devadesát stupňů a najednou zjistíte, že věci, které mají ubíhat v perspektivě k vám, ubíhají někam úplně jinam. To bylo fakt překvapení.
Kdy jste se poprvé dostali na scénu, abyste si to mohli vyzkoušet?
Asi půl roku před prvním uvedením work in progress, tohle překvapení nás potkalo ve Státní opeře, kde jsme měli možnost chvíli zkoušet na jevišti. Samozřejmě potom s tím už dokážete pracovat dál, když jednou víte, na co si dát pozor. Každá perspektiva funguje úplně jinak, je to opravdu obří iluze. Kdybychom pouštěli projekci na normální plátno, tak by si diváci mysleli, že jsme se zbláznili. V projekci musíte film předimenzovat nebo deformovat v určitém úhlu, aby pak pro diváky vypadal reálně.
Našli jste při tvorbě Cube nějaký postup nebo něco, na čem by se dala vytvořit další celovečerní inscenace?
Je tam spousta věcí, které mají potenciál. Netvrdím, že je úplně nejlepší cesta postavit představení na tom, že je efektní nebo někoho překvapí a je příjemné se na to koukat. Cube je specifický, není to klasická inscenace. Chtělo by to mít nějaký příběh nebo téma, z vizuálních postupů, které jsme vyzkoušeli, se dá vybírat a všechny jsou vhodné pro další použití a rozvinutí. Myslím, že kdybychom si my tři sedli, tak každý vizuální princip z jednotlivých obrazů dokážeme použít tak, aby sloužil dalšímu představení. S iluzemi, které tu jsou, se dá hrát donekonečna. Už jenom v tom vyvážení spolupráce živých lidí, hudby a projekce je základ. Jestli se něco v tomhle představení povedlo, za čím si stojím, tak je to právě vyváženost. Žádná složka nehraje prim, ale všechny dohromady vytvářejí celek.
Však Laterna magika původně vznikla jako revuální program, ačkoli tehdy se v ní mísily i různé žánry, skeče, živá hudba a tak dále.
Proto také neberu jako prohru, že nám vznikl kaleidoskop, který se třeba někomu nelíbí, Laterna magika si na takových představeních udělala jméno. Byly to revuální programy, ve kterých se dala čísla i vyměňovat a ničemu to neublížilo, vytvářely se variabilní programy. Šlo o efektní práci s filmem a s interpretem, to je dědictví, se kterým pracujeme dál, i když vizuální postupy jsou jiné.
Je v Cube také něco interaktivního, odehrávajícího se v reálném čase?
Je tam jedna scéna, kterou živě přenášíme, přidali jsme ji do druhé verze. Projekce je připravená, tanečník umí choreografii a orientuje se klasicky podle muziky a pohybu filmu, ale my to přenášíme v jiné perspektivě na jiné plátno jako součet dvou akcí. To je jediná část, kde se něco děje takhle živě.
Koncept interaktivity vás neláká?
Do projektu Cube jsme šli naopak s tím, že si chceme hrát s iluzí, že chceme diváky přesvědčit o tom, že to, na co se dívají, je živé a reaguje to vzájemně na sebe, zatímco vše je ve skutečnosti připravené. Cítíme, že v tom právě je kouzlo Laterny magiky… Které právě neprozřetelně prozrazujeme.
Pro mě jako pro diváka, když vidím něco živého v přímém přenosu a vím, že je to živě, taková akce nemá kouzlo iluze. Je to realita tak, jak je. Kdežto my chceme v Laterně magice vytvářet iluzi, hrát si s tím, že jsme někde jinde, než to vypadá, že jsme, že se prostor hýbe jinak, než se ve skutečnosti hýbe. Pro mě je veškeré divadlo o iluzích, o předstírání reality.
Veškeré divadlo, to mi připomíná – sledujete současnou taneční scénu?
Záleží na tom, co si člověk představí pod pojmem „současný tanec“, ale myslím, že ano. Zajímá mě v podstatě všecko, snažím se chodit a sledovat, co se děje. Snad mám přehled (smích). Pro mě je důležité vidět i představení, která se mi nelíbí, protože mi to ukazuje spoustu věcí, kterým se sám chci vyhnout. Nemyslím to nějak zle nebo posměšně, prostě sleduji estetiku, srozumitelnost a vztahuji to na to, co bych sám chtěl nebo nechtěl na jevišti dělat. Nemluvím jen o pohybu, ale i o výtvarném řešení, o hudbě…
Tak ať je těch pozitivních inspirací co nejvíc – všechno nejlepší k narozeninám!
Vizitka:
Pavel Knolle (8. ledna 1967) se narodil v Novém Boru a vystudoval pražskou Taneční konzervatoř, po studiích nastoupil angažmá v Laterně magice, kde působil jako sólista ve všech představeních. Na počátku devadesátých let spoluzakládal s choreografem Davidem Slobašpyckým baletní skupinu Pražský festivalový balet, se kterou se zúčastnil několika zahraničních turné (USA, Portugalsko, Čína, Turecko). Hostoval v divadle F. X. Šaldy v Liberci (Krysař, Romeo a Julie, choreografie Petr Šimek) a v Baletu Národního divadla v Praze (Mozart? Mozart!, choreografie Petr Zuska). Příležitostně se věnuje návrhům kostýmů a scén pro taneční a baletní inscenace (Laterna magika, Pražský komorní balet, Národní divadlo Brno, Divadlo F. X. Šaldy, Národní divadlo moravskoslezské, Severočeské divadlo Ústí nad Labem, Jihočeské divadlo a další). V roce 2002 byl nominován na Cenu Thálie za výkon v duetu Les Bras de Mer (choreografie Petr Zuska, v rámci inscenace Graffiti) a získal cenu Tanečního sdružení České republiky. Od roku 2010 se stal vedoucím uměleckého souboru Laterny magiky, nově přičleněného pod Národní divadlo.
(zdroj: narodni-divadlo.cz)
***
PF 2017 z Memphisu
Je tak obtížné zůstat stranou kauz, které rozhýbou vody médií a sociálních sítí, i když se pohybujete v tak subtilní oblasti, jakou je taneční a baletní umění. Protože si myslíme, že balet je umění univerzální, které nezná hranic prostoru ani času, určitě nikomu nebude vadit, když se rozloučíme novoroční fotografií, která virálně okupovala Instagram – PF baletního souboru Collage Dance Collective Memphis. Fotografii s pěticí baletek převzal na profil magazín Taji Mag, Black Beauty and Culture a za pár dní fotka nasbírala přes dvacet tisíc pozitivních ohlasů, reálný dosah je samozřejmě mnohem větší. Tanečnice na snímku Brandye Lee, Daphne Lee, Kimberly Ho-Tsai, Nikki Taylor a Luisa Cardoso mají rozdílné kořeny, nejen afroamerické, ale také z Francouzské Guyany a Brazílie. Soubor touto fotografií chce nejen popřát vše nejlepší do nového roku milovníkům baletu, ale také upozornit na to, že klasický balet již dávno není jen dominantou evropské tradice, ale že v tomto umění mají své místo talentovaní umělci bez ohledu na původ, barvu a rasu. Souhlasíte?
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
