Krvavý, bouřlivě přijatý Messiaen v mnichovské opeře

Na Svatém Františkovi z Assisi (Saint Francois d’Assise) pracoval avignonský rodák Olivier Messiaen (1908-1992) v rozmezí devíti let, mezi roky 1975 – 1983. O žánr opery se do té doby vlastně ani nezajímal; teprve intendant pařížské Opery Rolf Liebermann (sám také komponoval) pozornost skladatele, ale také varhaníka a profesora na pařížské konzervatoři Messiaena k jevišti i přes jeho počáteční zdráhání nakonec přece jen nasměroval. Čistého času čtyřhodinové dílo mělo v pařížském Palais Garnier svoji preméru v listopadu 1983 (v nastudování Seijiho Ozawy a s José van Damem v titulní roli – k dispozici je nahrávka), výjimečné je přitom zdaleka nejen svojí délkou. Už samotný podtitul Františkánské scény naznačuje, že spíše než o operu jde o jakousi – slovy samotného Messiaena – „podívanou“ na téma „Jak se z Františka stává svatý František“, tedy téma vnitřního světa jednoho z nejvýznamnějších a také nejznámějších svatých a pronikání Boží milosti do jeho života. „Chtěl jsem napsat náboženské dílo, ne běžnou operu s milostnou zápletkou. Ale nejsem hoden napsat pašije – ty by ostatně neměly být představovány na jevišti. Vybral jsem si proto svatého Františka jako osobnost Kristu nejbližší: člověka čistého, pokorného, chudého a stigmatizovaného.“


Dva tisíce dvě stě stran partitury velkého formátu podle vlastního libreta považoval i sám Messiaen za vyvrcholení svého díla, zasvěceného především právě křesťanské tématice. I Svatý František hned zaujme svojí typickou zvukovou originalitou, v níž se mísí kořeny hudby středověké s exotickými rytmy, výrazné pulzování melodie s náhlým zastavením hudebního toku, elektronické nástroje s nezvykle širokou škálou bicích, mnohovrstevnatost partitury až bachovského ladění s melodickou průzračností, racionální parametry kompozice s rozmáchlou inspirací barvami či ptačím zpěvem, pro Messiaena záležitostí tak typickou. Tak jako třeba Wagnerův Ring i Messiaenova jediná opera ukáže svoji krásu jedině – v nadsázce řečeno – těm trpělivým, kteří záhy při jejím sledování také jakoby zapomínají na čas.

I přes svoji nesmírnou náročnost na nastudování se Messiaenova opera na programu operních domů, ale i koncertních síní objevuje docela často: Z posledních let je především díky nahrávce známé její uvedení v Amsterdamu, zcela nedávno byla na programu v Madridu a teď, první červencový den, přišla na řadu premiéra inscenace Bavorské státní opery, která se posléze v rámci koprodukce přestěhuje do milánské La Scaly.



Nynější setkání dosavadního hudebního ředitele mnichovské opery s Messiaenovým Svatým Františkem není jeho setkáním prvním – k mání je třináct let stará nahrávka Kenta Nagana u firmy Deutsche Grammophon. Ohromné Naganovo zaujetí Messiaenovým dílem je zřejmé už jen v jeho samotném nasazení, které se hned tak nevidí: zvládnout jak stopadesátičlenný orchestr, rozmístěný vedle zcela zaplněného rozsázlého orchestřiště mnichovského Národního divadla i v jeho proscéniových lóžích a také na jevišti, tak i stejně početný sbor, zpívající na scéně, v zákulisí i v hledišti je úkol sám o sobě obrovitý. Nezbývá než hluboce smeknout před mnichovskou operou a jejími možnostmi, které již samy o sobě dokládají nezměrnou profesionalitu všech jejích složek, kdy při šesti operních premiérách v sezoně zvládnou vedle tak obtížného titulu, jakým je právě Messiaenova opera, uvést v témže měsíci ještě další premiéru další nové inscenace, kterou za pár dní bude Mozartův Mitridate, v rámci právě probíhajícího letního mnichovského operního festivalu.



Nemá smysl vyzdvihovat úctyhodné výkony jednotlivých sólistů v čele s rakouským basbarytonistou Paulem Gayem coby Františkem, který prakticky vůbec během i s dvěma přestávkami pět a půl hodiny trvající inscenace nesejde z jeviště; ovšem nezmínit ze sólistů alespoň ještě skvělou Christine Schäfer jako Anděla prostě nelze.


O fascinující režijní rámec se postaral zanedlouho třiasedmdesátiletý přední rakouský výtvarník Hermann Nitsch (čeští operní fanoušci možná vzpomenou na jeho působivou vídeňskou režii Massenetovy méně hrané opery Herodiade), známého představitele „divadla orgií a mystérií“, předního tvůrce takzvaného vídeňského akcionalismu, který se inspiroval především Siegmundem Freudem a ve své tvorbě se snažil o odhalení potlačovaných lidských pudů, úzkostí a agrese (však také happeningy především v polovině šedesátých let minulého století působily značný mediální rozruch, sám Nitsch měl kvůli tomu četné problémy s úřady i soudy). Také v mnichovské inscenaci teče „krev“ po nahých ukřižovaných tělech proudem, ve videoprojekcích se změť lidských rukou horečně přehrabuje ve zvířecích vnitřnostech, po jevišti jsou v finále rozlévány a míseny stovky kbelíků barev. Jistě, zdaleka ne každý takové odvážné provokující režijní pojetí akceptuje, však se také hlasy v recenzích i přímo ve vyprodaném hledišti v závěru první reprízy s nadšeným voláním bravo i pohoršeným bučením překřikovaly jak o závod. Buď jak buď, jisté je jedno: Na (podle mne skvělého) Messiaenova Svatého Františka z Assisi v mnichovském provedení nikdo ze zúčastněných hned tak nezapomene, pokud někdy vůbec. Už jen proto je na místě hluboká poklona.

Olivier Messiaen:
Saint Francois d’Assise
Dirigent: Kent Nagano
Režie, scéna a kostýmy: Hermann Nitsch
Režijní spolupráce: Natascha Ursuliak
Scénická spolupráce: Frank Gassner
Kostýmní spolupráce: Hanna Hollmann
Světla: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
(koprodukce s milánskou La Scalou)
Münchner Opernfestpiele 2011
Premiéra 1.července 2011 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 5.7.2011)

L’Ange – Christine Schäfer
Saint François – Paul Gay
Le Lépreux – John Daszak
Frère Léon – Nikolay Borchev
Frère Massée – Kenneth Roberson
Frère Élie – Ulrich Ress
Frère Bernard – Christoph Stephinger
Frère Sylvestre – Rüdiger Trebes
Frère Rufin – Peter Mazalán

Související články


Reakcí (2) “Krvavý, bouřlivě přijatý Messiaen v mnichovské opeře

  1. Já jsem to viděl (I. reprízu). Na statisty (kteří za nic nemohli) pár lidí bučelo, ale jinak veškeré publikum vydrželo do konce a závěrečné ovace byly velmi bouřlivé (na Mnichov nadprůměrně). Inu publikum v Mnichově je velmi na výši. Jinak to byly spíš takové živé obrazy. Krve i barev mohlo být na můj vkus méně, ale dílo je to monumentální a pro protagonisty vele obtížné a zajímavé.

Napsat komentář