Krvavý, bouřlivě přijatý Messiaen v mnichovské opeře

  1. 1
  2. 2

Na Svatém Františkovi z Assisi (Saint Francois d’Assise) pracoval avignonský rodák Olivier Messiaen (1908-1992) v rozmezí devíti let, mezi roky 1975 – 1983. O žánr opery se do té doby vlastně ani nezajímal; teprve intendant pařížské Opery Rolf Liebermann (sám také komponoval) pozornost skladatele, ale také varhaníka a profesora na pařížské konzervatoři Messiaena k jevišti i přes jeho počáteční zdráhání nakonec přece jen nasměroval. Čistého času čtyřhodinové dílo mělo v pařížském Palais Garnier svoji preméru v listopadu 1983 (v nastudování Seijiho Ozawy a s José van Damem v titulní roli – k dispozici je nahrávka), výjimečné je přitom zdaleka nejen svojí délkou. Už samotný podtitul Františkánské scény naznačuje, že spíše než o operu jde o jakousi – slovy samotného Messiaena – „podívanou“ na téma „Jak se z Františka stává svatý František“, tedy téma vnitřního světa jednoho z nejvýznamnějších a také nejznámějších svatých a pronikání Boží milosti do jeho života. „Chtěl jsem napsat náboženské dílo, ne běžnou operu s milostnou zápletkou. Ale nejsem hoden napsat pašije – ty by ostatně neměly být představovány na jevišti. Vybral jsem si proto svatého Františka jako osobnost Kristu nejbližší: člověka čistého, pokorného, chudého a stigmatizovaného.“


Dva tisíce dvě stě stran partitury velkého formátu podle vlastního libreta považoval i sám Messiaen za vyvrcholení svého díla, zasvěceného především právě křesťanské tématice. I Svatý František hned zaujme svojí typickou zvukovou originalitou, v níž se mísí kořeny hudby středověké s exotickými rytmy, výrazné pulzování melodie s náhlým zastavením hudebního toku, elektronické nástroje s nezvykle širokou škálou bicích, mnohovrstevnatost partitury až bachovského ladění s melodickou průzračností, racionální parametry kompozice s rozmáchlou inspirací barvami či ptačím zpěvem, pro Messiaena záležitostí tak typickou. Tak jako třeba Wagnerův Ring i Messiaenova jediná opera ukáže svoji krásu jedině – v nadsázce řečeno – těm trpělivým, kteří záhy při jejím sledování také jakoby zapomínají na čas.

I přes svoji nesmírnou náročnost na nastudování se Messiaenova opera na programu operních domů, ale i koncertních síní objevuje docela často: Z posledních let je především díky nahrávce známé její uvedení v Amsterdamu, zcela nedávno byla na programu v Madridu a teď, první červencový den, přišla na řadu premiéra inscenace Bavorské státní opery, která se posléze v rámci koprodukce přestěhuje do milánské La Scaly.



Nynější setkání dosavadního hudebního ředitele mnichovské opery s Messiaenovým Svatým Františkem není jeho setkáním prvním – k mání je třináct let stará nahrávka Kenta Nagana u firmy Deutsche Grammophon. Ohromné Naganovo zaujetí Messiaenovým dílem je zřejmé už jen v jeho samotném nasazení, které se hned tak nevidí: zvládnout jak stopadesátičlenný orchestr, rozmístěný vedle zcela zaplněného rozsázlého orchestřiště mnichovského Národního divadla i v jeho proscéniových lóžích a také na jevišti, tak i stejně početný sbor, zpívající na scéně, v zákulisí i v hledišti je úkol sám o sobě obrovitý. Nezbývá než hluboce smeknout před mnichovskou operou a jejími možnostmi, které již samy o sobě dokládají nezměrnou profesionalitu všech jejích složek, kdy při šesti operních premiérách v sezoně zvládnou vedle tak obtížného titulu, jakým je právě Messiaenova opera, uvést v témže měsíci ještě další premiéru další nové inscenace, kterou za pár dní bude Mozartův Mitridate, v rámci právě probíhajícího letního mnichovského operního festivalu.



Nemá smysl vyzdvihovat úctyhodné výkony jednotlivých sólistů v čele s rakouským basbarytonistou Paulem Gayem coby Františkem, který prakticky vůbec během i s dvěma přestávkami pět a půl hodiny trvající inscenace nesejde z jeviště; ovšem nezmínit ze sólistů alespoň ještě skvělou Christine Schäfer jako Anděla prostě nelze.

  1. 1
  2. 2

Související články


2 responses to “Krvavý, bouřlivě přijatý Messiaen v mnichovské opeře

  1. Já jsem to viděl (I. reprízu). Na statisty (kteří za nic nemohli) pár lidí bučelo, ale jinak veškeré publikum vydrželo do konce a závěrečné ovace byly velmi bouřlivé (na Mnichov nadprůměrně). Inu publikum v Mnichově je velmi na výši. Jinak to byly spíš takové živé obrazy. Krve i barev mohlo být na můj vkus méně, ale dílo je to monumentální a pro protagonisty vele obtížné a zajímavé.

Napsat komentář