Kvalitní barokní pop. Marek Štryncl nastudoval v Košicích Händelovu Alcinu

  1. 1
  2. 2

Posluchačům je známý především jako umělecký vedoucí orchestru Musica Florea, který oživuje krásu barokní, ale také romantické hudby v jej původní podobě. Dirigent, pedagog, violoncellista, sbormistr a příležitostně i skladatel Marek Štryncl nyní hostuje na Slovensku ve Státním divadle Košice, kde hudebně nastudoval operu Georga Friedricha Händela Alcina. Premiéra vůbec prvního košického uvedení tohoto skvostu hudebního divadla vrcholného baroka se uskuteční právě dnes. Jak spolupráce Marka Štryncla v Košicích probíhá a s jakými výzvami se musí hudebníci potýkat, mají-li proniknout do nového způsobu hry? I o tom je následující rozhovor.

Marek Štryncl (foto archiv)
Marek Štryncl (foto archiv)

 

O inscenaci víme, že režijní pojetí a výprava budou současné, ale co týká hudebního nastudování, vy jste odborník na poučenou interpretaci v duchu dané historické éry, tedy v tomto případě baroka. Co si o tomto spojení myslíte?

Jsem přesvědčen, že existuje dobrý a špatný přístup v moderním zpracování například barokní opery. Pokud režijní pojetí a výprava respektuje libretistickou předlohu a vychází z původního hudebního výrazu a charakteru, pak i při moderním zpracování můžeme dané dílo stále nazývat barokní operou. Což bude případ režisérky Lindy Keprtové, která hudební autentické interpretaci rozumí. Často se setkávám s přístupem, který i dokonce záměrně nerespektuje tyto základy, a dochází k nekompatibilnímu zdvojování příběhu. Jeden je spjat s hudebním výrazem a druhý, který hudební původnost nebere v potaz a doslova si vymýšlí. Dnešní kritici si toho ani neráčí povšimnout, anebo v tom hledají kdovíjakou hloubku. Ale ono je to spíše komické. Nemám nic naproti tomu, aby se vytvořila nějaká moderní koláž. Pak by to však mělo být spíše dílo, které vytvořil ten či onen režisér za přispění (operní) hudby Georga Friedricha Händela, například. Ale barokní opera?

Snažíte se o autentickou interpretaci – co vlastně ona „autenticita“ obnáší?

Richard Wagner napsal, že hudebník nesmí nic ke skladbám přidávat ani odebírat. Že má být druhou rukou skladatele a respektovat jeho záměr. Ten jistě zahrnuje interpretační zvyklosti a výrazové prostředky, které do not nezapisoval a které jsou typické pro místo a dobu, v níž žil. Díky rozvoji historických věd se dozvídáme cosi překvapivého. Ve srovnání s dvacátým stoletím se ve staré hudbě setkáme s takovou interpretační pestrostí a popřípadě volností, která bere dech. Nejen že neměla opakující se fráze, častokrát jakoby rytmický zápis ani neplatil. Interpreti byli vybízeni k takzvanému tempu rubatu, ve kterém se různé rytmické figury naostřily nebo naopak „lajdácky“ rozostřily. A to i v protikladu současně doprovázejícím hlasům a partům. Dokládají to i nejstarší nahrávky z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Znamená to snad, že umělci od baroka po romantismus neuměli ještě hrát a zpívat rytmicky? Vůbec ne. Na prvním místě byl charakter – emocionální význam skladby či jednotlivé fráze. Tomuto charakteru se podřizovala rytmická, výrazová i intonační složka. Toto je podstatné pro takzvanou autentickou interpretaci dnes.

Jak velkou překážku tedy třeba představuje, že orchestr nemá k dispozici dobové nástroje? Nebyli přizváni hostující hudebníci?

Divadelní orchestr v Košicích samozřejmě nemá původní nástroje a kromě hráče na cembalo v něm hrají jen místní členové orchestru. Ale neměl by dát interpret každému skladateli to, co mu patří? Tedy nehrát tím samým způsobem hudbu Igora Stravinského a Georga Friedrich Händela? Je takřka povinnost interpreta se o to pokusit na jakýkoliv nástroj, který drží v ruce. To by měl případný kritik ocenit a ne nesmyslně lamentovat nad tím, že je to kvůli těmto nástrojům polovičaté. Pravda je, že bez dobových nástrojů bychom těžko odhalili krásu a půvab staré interpretace, kterou pak můžeme přenášet i na nástroje moderní.

Jsou hudebníci dostatečně otevření vašemu přístupu? Nepochybně je pro mnoho z nich tento způsob interpretace novinkou.

Několik málo jednotlivců se již s původní interpretací setkalo. Jinak je to pro většinu naprostá novinka. Ale živá, historicky poučená interpretace je jako mor, který se šíří a hlavně se instrumentalistům líbí. Jsou otevřeni doslova ke všemu. Nechal jsem orchestr vyvýšit těsně pod hranici jeviště, aby tak okusil muzikantský přístup, který byl typický pro provádění oper do devatenáctého století. Měl jsem jisté obavy, neboť narušení zaběhlých pořádků v těchto institucích může vyvolat negativní odezvu. Orchestr to přijal s nadšením. Takže konec dobrý…

A co představuje pro hudebníka či pro zpěváka největší problém, setká-li se s takovým způsobem interpretace poprvé – na co musí zapomenout a co se naopak naučit? Je toho vůbec každý schopen?

Každý zpěvák vstřebává starou interpretaci různým způsobem. Jeden s větším nadhledem, druhý pomaleji. Pro zajímavost: Leoplold Mozart píše o lidské přirozené touze ozdobit takřka cokoliv (účes, oblek…). V dobovém duchu zpěváci obohacují své árie ornamentikou, která má podtrhnout a zvýraznit emocionální náboj a význam slov, který stojí nejen za vznikem opery, ale baroka vůbec. Protože drtivá většina zpěváků se s ornamentikou setkala poprvé, předem jsem ji vypsal. Ale stále jim říkám, že v duchu doby mohou sami přijít s dalšími ozdobami z vlastní iniciativy. A mnozí tak činí. Takže vůbec nebude divné, že s ohledem na dvojité sólové obsazení bude každá repríza znít poměrně jinak. Rozhodně žádná uniformita, která se s barokem nemá ráda. Samozřejmě, že se jak zpěváci, tak i instrumentalisté musí vypořádat s manýrami, které pocházejí z dvacátého století, a přijmout za své nové výrazové prostředky. Ano, těžké, ale jiné cesty ke krásnému cíli není.

Čím je pro vás opera Alcina výjimečná?

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář