Kvazi-extáze. Hraje hudba ve mně a prsty musí poslouchat

  1. 1
  2. 2

U klavíru Alfred Holeček (2)
Texty Ivana Medka (88)

Ivan MedekAlfred Holeček (1907–1989) byl klavírista vzácný tím, že se – už v dobách svých konzervatorních studií – rozhodl zcela vědomě napřít úsilí směrem doprovazečským. Zvlášť v dnešní době, kdy mladé hudebníky vychováváme hlavně k sólovým (a soutěžním) výkonům, to může být inspirativní. Dokonce velice inspirativní. I proto, že úroveň, jaké Alfred Holeček v tomto oboru dosáhl, byla mimořádná a jeho spolupráce s velkými uměleckými osobnostmi bohatá. Janem Kubelíkem počínaje a Davidem Oistrachem konče.

Alfred Holeček byl také průvodcem pro mnohé začínající umělce. A to nejen průvodcem/doprovazečem, ale průvodcem na cestách do ciziny – na soutěže a turné. I o tom byla řeč v rozhovoru, který s Alfredem Holečkem v roce 1967, kdy klavírista slavil šedesátiny, vedl Ivan Medek. A také ještě o první spolupráci s Janem Kubelíkem a o trémě.
***

Ivan Medek: Neměl jste trochu trému, když jste poprvé doprovázel Kubelíka?

Alfred Holeček: Já míval vždy velkou trému a mívám ji vlastně doteď. Ale řekl bych, že ji dovedu zvládat, jednak uklidňovacími cviky dechovými a jednak se prostě mentálně snažím soustředit na to, že musím být připraven technicky a muzikálně tak dobře, abych tyto nervové zábrany překonal.

Ivan Medek: Víte, to mě překvapuje. Protože já vím sice, že například Alfred Cortot říkal, že trému nemají jenom špatní kumštýři, ale přesto, když člověk čte kritiky o vašich koncertech, na kterých spoluúčinkujete, všude vlastně čteme jenom: „jako obvykle suverénní“, „jako obvykle pohotový“, „jako obvykle brilantní“, „jako obvykle vyvážený“. A člověk má pocit, že to vlastně pro vás vůbec nic není: přijít, sednout si a zahrát doprovod k sebetěžší věci. Totiž doprovod. Zahrát třeba Kreutzerovu sonátu nebo Beethovenovu Sonátu c moll, kde, upřímně řečeno, je part klavíru podstatně těžší než ten houslový… Anebo Césara Francka, Brahmse a tak dále. Takže ta skutečnost, že ve vás dodnes zůstal určitý neklid před koncertním vystoupením, je pro mě osobně nesmírně sympatická vlastnost.

Alfred Holeček: Ten neklid se nesmí zračit ven, nesmí být zábranou výkonu. Neklid zůstává uvnitř a mentálně se snažím ho potlačovat. A potom, většinou se mi to povede, že se dostanu do takové „kvazi-extáze“, ale zdravé extáze a zapomínám na to, že jsem já… A prostě hraje hudba. Hraje hudba ve mně a prsty musí poslouchat.

Alfred Holeček s ruským houslistou Davidem Oistrachem před koncertem v Divadle Zdeňka Nejedlého v Ostravě (zdroj zusbreznice.cz)
Alfred Holeček s ruským houslistou Davidem Oistrachem před koncertem v Divadle Zdeňka Nejedlého v Ostravě (zdroj zusbreznice.cz)

Ivan Medek: Vy jste byl mnohokrát, zejména při doprovázení zpěváků, postaven před problém hrát z listu. Protože se – a nejenom u zpěváků, i u instrumentalistů – třeba přídavky rozhodují v poslední chvíli, často se nezkouší nebo není možnost je zkoušet anebo koneckonců přijede zahraniční umělec, začne zkoušet něco, co si přiveze s sebou, noty tady ani nemůžete získat, a musíte hrát z listu. Nebo třeba musíte transponovat. To jste vědomě studoval?

Alfred Holeček: Myslím, že každý, kdo hraje dobře z listu, musí mít určité nadání už jako zárodek toho dobrého výkonu. Ale dá se to vycvičit soustavnou hrou z listu. Vzpomínám na jeden takový šokující moment, kdy přijela belgická sopranistka Suzanne Danco do Prahy a zrovna v té době byl přítomen také Charles Munch. A první zkouška v Rudolfinu, v místnosti pro účinkující, vypadala takto: vlevo stál Munch, napravo Ančerl a uprostřed Suzanne Danco. A položili mně na pult noty Schönberga Visuté zahrady, které jsem v životě nehrál. A nebylo možno předem se připravit, protože v Praze ty noty nebyly, musel jsem hrát z listu. A tehdy mě Munch tak pochválil, že jsem na to hrdý dodnes.

Ivan Medek: To se nedivím. Já si vůbec nedovedu představit, co to musí být za pocit hrát z listu, když za vámi někdo stojí, nejenom třeba, že vás poslouchá, ale třeba řekne, že vám bude obracet noty. My máme shodou okolností snímek z toho koncertu v roce 1957, kde s vámi Suzanne Danco zpívala Schönbergovy Visuté zahrady.

(hudba – Arnold Schönberg: Visuté zahrady)

Ivan Medek: Doprovázel jste spoustu zahraničních umělců. Ale kromě toho se sám pamatuji na to, s jakým obrovským zájmem se snažili získat vás mladí začínající umělci u nás. Takže v určitém období – a myslím, že to platí v podstatě dodnes – bylo vaše jméno na plakátech mladého umělce, který se třeba uváděl v Praze, určitou zárukou pro obecenstvo i pro toho kumštýře. Ten mladý houslista nebo cellista nebo zpěvák šel na pódium mnohem klidněji. A navíc měl pocit, že když bude mít na plakátu napsáno „U klavíru Alfred Holeček“, tak si lidé řeknou: „No, to už někdo musí být!“ – Jaká je vaše zkušenost s těmi úplně mladými, začínajícími?

Alfred Holeček: U nástupu mladé generace: to byl Miloš Sádlo, Alexandr Plocek, Spytihněv Šorm, Bohuš Heran a jiní. Rád jsem s nimi pracoval a rád jsem účinkoval na jejich prvních koncertech. Ta spolupráce byla radostná a trvá vlastně dodnes.

Ivan Medek: Dneska jsou to ovšem vaši vrstevníci…

Alfred Holeček: O něco mladší, tak o pět, o sedm let mladší.

Ivan Medek: No tak to už na sebe prozrazujete něco navíc, ale kromě toho teď přece spolupracujete pořád s mladými. Zase s tou novou mladou generací.

Alfred Holeček: Ano. A velmi rád.

Miroslav Vilímec, Anita Kubelíková, Alfréd Holeček, Vladislav Vilímec (zdroj miroslavvilimec.cz)
Miroslav Vilímec, Anita Kubelíková, Alfred Holeček, Vladislav Vilímec (zdroj miroslavvilimec.cz)

Ivan Medek: A nejenom tady, ale jezdíte s nimi například na zahraniční cesty, na zájezdy anebo je doprovázíte na soutěže.

Alfred Holeček: Ano, to je velmi důležité. Protože mladý umělec, když jede na mezinárodní soutěž, za prvé – musí být připraven dobře už doma. Potom, když přijede do cizího prostředí – musí mít oporu, a ta opora je ten pianista, o kterém ví, že se na něj může spolehnout. A že mu přinese takový výkon, na který je zvyklý.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář