Labutí píseň Attily Egerháziho

Nové vedení Jihočeského divadla neobnovilo smlouvu s dosavadním šéfem baletu, význačným maďarským choreografem Attilou Egerházim. Sedm let byl v čele souboru (2009 – 2016), který převzal po dlouhodobém vedení Libuše Králové, která držela klasický baletní standard v repertoáru, ale soubor se již nikam dále nerozvíjel.

Attila Egerházi byl z hlediska dramaturgického výběru poměrně odvážný. Nastavit v regionálních městech určitou laťku a vrazit klín do diváckého smýšlení a vnímání současných tanečních stylů a praktik není vůbec snadné. Jít proti tradici zakódovaných pohádkových a takzvaných celovečerních titulů, divácky vždy přitažlivých (divákům skýtají určitou jistotu – především, co se týče vydání peněz na kulturu, a že uvidí něco, na co si mohou “sáhnout”, co znají z obecného povědomí) a otevřít dveře konfrontaci s více psychologickým zkoumáním lidské duše, jejích skrytých tajemství a často i obtížným sdělením emocí. I nastavit mysl na vlastní fyzické tělo. A s ním bezprostředně pohyb souvisí. Tanec je přirozenou součástí každého z nás. Mohou jím být naše každodenní pohyby nejen ty viditelné, ale i niterné, utajené a neviditelné. Skrze ně přeci vše sdělujeme, vyjadřujeme.

Tvůrčí etapa Attily Egerháziho v Českých Budějovicích končí.

Také on se snažil ve svém rukopise propojovat klasickou techniku s modernou a přirozeným sdělením. Rozhodně se mu podařilo postavit taneční soubor na vysoké technické úrovni s mnoha zahraničními tanečníky, kteří jistě obstojí i ve velké konkurenci. V repertoáru byly zdařilými inscenacemi Pták Ohnivák (Cena Divadelních novin za událost v sezoně za režii a choreografii 2010) a Kauza Kafka (Cena za autorské dílo soutěžní přehlídka – Brno 2014). Egerházi je mistrem komorních skic, menších kompozic. Na podzim 2015 připravil zajímavé a zdařilé představení Pas de trois, poslední uvedenou premiérou se teď staly Povídky. Krátké scénáře o vztazích i konfliktech si rozdali tři tvůrci.

Mladý choreograf z Norska Ole Kristian Tangen byl donedávna v angažmá ve známém souboru IT Danza v Barceloně pod vedením umělecké ředitelky Catherine Allardové. Tudíž je jasné, že jeho taneční slovník vychází ze zkušeností nabytých právě tam. Setkal se s významnými choreografy, takže je pod vlivem různorodých pohybových rukopisů. Nyní pracuje v Zero Visibility Corp s Inou Christel Johanessen.

Bouře a déšť nás přivedou mezi skupinky ztroskotanců. Mezi muže a ženy, kteří se dostali do nečekané životní situace. Být spolu může být jedinou nadějí. Nabízí se paralela s běženci, ale může se nám to stát všem kdekoliv a kdykoliv, že neuvidíme světýlko na konci tunelu. Scéna prázdná tmavá a ponurá. Jen rampou malých zavěšených, chvílemi blikajících světel, doprovází poněkud nejistě komponovaný scénosled. Temný nejasný prostor obklopuje skupinu opuštěných a končí bez pointy a bez naděje. Takže titul díla …a zmizeli je příznačný. Krásný byl výběr hudby Johna Adamse, Gulia Caciniho a Biosphere.

Interpretace povýšila poněkud nedotaženou kompozici. Nádherný byl výkon Cristiny Porres Mormeneo, ale i Sato Oikawy, Grazianna Bongiovanniho, Michaela D´Ambrosia mimo jiné.

Druhým pozvaným umělcem je známý a zkušený choreograf Jan Kodet. U nás není třeba Jana Kodeta zvlášť prezentovat, protože se po své taneční kariéře v Německu a Portugalsku již etabloval doma jako nekonvenční umělec se svými vyhraněnými názory. Jde do všeho s otevřenou myslí a málokdy šlápne vedle, i když samozřejmě musí zůstat v područí limitů. Myslím tím, že když je v angažmá Národního divadla jako baletní mistr nebo pracuje v rámci baletní dramaturgie nebo “hostovaček” všeho druhu, jdou jeho vize poněkud stranou. Je odvážný a zároveň opatrný. Škoda že nevede nějaký vlastní ansámbl, kde by se jeho originalita mohla více rozvinout.

Jeho koncepce Řekněte sýr!, dost dobře gradovaná, je komickou hříčkou pro pět tanečníků, křesla na kolečkách a lampy/svítilny. Jde o materiál a vybavení každého fotoateliéru a fotografa.

Snadné a záměrně naivní i přihlouplé téma. Všichni jsme to zažili a zažíváme, ale nejen u fotografa v ateliéru. Jan Kodet nijak nerozmělňuje příběhy. Snaží se jít po typech, které samozřejmě dotváří vtipné líčení a kostýmy Simony Rybákové. Hravě si vymýšlí s pohyblivými křesly rozmanité scénické prostory, s kterými jednotlivé části choreografie vymezuje, i dramaticky komické situace: v ateliéru, pod drobnohledem, u nás doma, scény o výměně názorů – přetahování se, hádanice a bitky, kdo z nás je lepší, upřednostňování, utlačování, běsy i neohrabané blbosti… To vše mne napadá.

Hudbu složil Adam Sojka, tanečník a muzikant z Brna. A bohužel mi připadá, že právě hudba byla nejslabším článkem celé kompozice. Je taková plytká a nemá “grády” a patřičnou sílu k argumentaci příběhu. Kdyby byla více žánrově specifikovaná, známá, možná že by diváky více táhla a strhla. Pak by dílčí vtipné momenty mohly mít více ostrosti, espritu. Vyzněly by lépe, mohly mít lepší gradaci, kdyby hudba šla s nimi.

Dělat a vytvářet humor je vždy to nejtěžší. Zvláště když slovo ani hudba nemohou pomoci. Možná že se reprízováním humor ještě okoření podle reakcí různých diváků.

Kresba v písku a jedinečnost okamžiku. Z posledního díla Egerháziho Kresba v písku (na hudební koláž autorů Murcof – Remembranza, Ame – Raj, Alva Noto, Ryuichi Sakamoto, Wolfgang Amadeus Mozart), vytvořeného pro jedenáct tanečníků, vyznívá smutek a nostalgie. Je to tedy samozřejmé, protože jistě končí nejen Attila Egerházi, ale se souborem Jihočeského divadla se rozloučí i někteří tanečníci, úzcí spolupracovníci, kteří po léta byli múzami při vytváření nových pohybových a tanečních kreseb.

Na scéně v zadním plánu jsou umístěna zrcadla, jako v tanečním sále. Jsou zakryta černou oponou. Tak to bývá. Linda Svidró Schneiderová, dlouholetá Egerháziho sólistka, zrcadla odkrývá. Kreslí na ně cosi, nějaké křivky, stopy a vzpomínky. Za oponou objeví staršího kolegu, tanečníka Bélu Kéri Nagyho.

Takový snový a zároveň reálný pár, který vzpomíná na minulé příběhy a společné zážitky své taneční kariéry. Zrcadla se zvednou do vyšší šikmé polohy, aby odrážela, co se na jevišti života a divadla odehrávalo a znovu se jistě i nadále bude odehrávat. Egerházi představuje skvělé dvojice tanečníků v lehce civilních a moc pěkných kostýmech. Jedna dvojice za druhou tančí skutečně skvěle. Pak samotného menšího muže, japonského tanečníka Kairi Hayashida, který chce dobýt srdce své vyvolené pugetem květin. S dívkou se míjí, uniká mu. Nemá asi štěstí.

Spolu s hudbou, kterou choreograf cítí a naplňuje úžasně, se rozvíjí partnersky i herecky sycené, virtuózně vypracované taneční vazby, které nemají konce.

V souboru je téměř většina cizinců vynikajících kvalit. Takže interpretace bohatého a košatého tanečního slovníku, je jedinečně sladěná, v tuto chvíli posílená i duchovním rozměrem odcházení… Ve vzduchu je cítit úžasná jedinečnost okamžiku. Ve stále gradujícím finále tančí všichni sólisté company. Zrcadla se vrací na své původní místo dolů. Objevují se oba starší tanečníci i baletní mistři. Oblouk je uzavřen a závěs na nezapomenutelném “příběhu zrcadla” se zatahuje a opona padá. V duetech excelovali Julie De Meulemeester a Graziano Bongiovanni, Cristina Porres Mormeneo, Sato Aikawa a Zdeněk Mládek (stálice souboru), Barbora Coufalová a Carlos Roncero Montes.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Ole Kristian Tangen, Jan Kodet, Attila Egerházi:
Povídky

…a zmizeli
Choreografie: Ole Kristian Tangen
Scéna a světelný design: Ole Kristian Tangen
Kostýmy: Petra Lebdušková
Asistent choreografa: Béla Kéri Nagy
Hudba: Biosphere, Giulio Caccini, John Adams
Balet Jihočeského divadla

Řekni sýr!
Choreografie: Jan Kodet
Scéna: Jan Kodet
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: Daniel Tesař
Asistent choreografa: Zdeněk Mládek
Hudba: Adam Sojka, Taku Izumi, Cathy Dennis, Christian Karlsson, Pontus Winnberg, Henrik Jonback
Balet Jihočeského divadla

Kresba v písku
Choreografie: Attila Egerházi
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Lebdušková
Světelný design: Attila Egerházi
Asistenti choreografa: Barbora Coufalová, Cristina Porres Mormeneo
Hudba: Murcof – Remembranza, Ame – Rej, Alava Noto, Ruichi Sakamoto, Wolfgang Amadeus Mozart
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 18. března 2016 Jihočeské divadlo České Budějovice

Tančí – Gabrielle Abadie, Barbora Coufalová, Julie De Meulemeester, Tereza Hloušková, Světlana Mládková, Sato Oikawa, Emma Peréz Sequeda, Cristina Porres Mormeneo, Linda Svidró Schneider, Graziano Davide Bongiovanni, Michael D´Ambrosio, Kairi Hayashida, Aleš Krátký, Zdeněk Mládek, Béla Kéri Nagy, Carlos Roncero Montes, István Varga

www.jihoceskedivadlo.cz