Lazebník sevillský v Drážďanech osm let po premiéře

  1. 1
  2. 2
Možná, že je trochu zvláštní psát o představení, které mělo premiéru před osmi lety a dosáhlo úctyhodných pětaosmdesáti repríz, což ale není u této nejpopulárnější Rossiniho opery tak překvapivé. Ale možná právě proto: Co je pro diváky na tomto nesporně známém a oblíbeném titulu právě v produkci Semperovy opery tak přitažlivé?
Semperoper Drážďany (foto Pavel Horník)
Semperoper Drážďany (foto Pavel Horník)

Osobně jsem drážďanského Lazebníka doposud nenavštívil a ani jsem o něm neměl žádné podrobnější informace. Na premiéře zpívala třeba význačná curyšská sólistka Vesselina Kasarova (jednalo se totiž o koprodukci s curyšskou operou). Samozřejmě jsem si stáhnul z webu divadla fotografie, ale ty byly pouze detailní, a proto zásadnější informaci o scénografii a pojetí nedávaly. Ukázaly však, že v inscenaci účinkovali takoví pěvci jako Roberto Scandiuzzi, Fabio Capitanucci, Kenneth Tarver nebo i místní člen souboru Christoph Pohl. Hudebně tehdy inscenaci nastudoval Riccardo Frizza. Tady jsou záběry z premiérového uvedení:

Volil jsem teď mezi dvěma nedělními představeními, odpoledním a večerním. Z pěveckého obsazení byla pro mne jména hlavních současných představitelů neznámá. Podle životopisů to byli vesměs interpreti mladé generace, za kterými ale je úctyhodná mezinárodní kariéra. Zvítězila nakonec odpolední repríza, hlavně z důvodu včasného návratu do Prahy. Odpolední uvedení bylo inzerováno jako Familienvorstellung, tedy představení pro rodiny. A ty, dosti často i s dětmi, v hledišti opravdu byly. Prostorný sál Semperovy opery ale nebyl úplně plný, možná kvůli tropickému slunnému počasí, klimatizace obzvláště v přízemí pracovala až moc silně. Horkou Sevillu tak hned na začátku po zdvižení opony připomněl tylový závěs, nahrazující revuálku. Do něho byl všitý obrovský stříbrný krumplovaný vějíř. Ach, ta španělská Andalusie…

Tento roztomilý pohled si mohli diváci vychutnat i během svižné předehry, vynikajícím způsobem zahrané členy drážďanské Staatskapelle. Byl také požitek sledovat jejího kapelníka, charismatického italského dirigenta Massima Zanettiho. Jeho gestikulace a mimika jej jako pupeční šňůra svazovala s jednotlivými hráči a vlévala do nich jeho nesmírnou energii. Výsledkem pak bylo takové vyznění ouvertury, že by se mohlo rovnou použít na CD nahrávku. A tak to pokračovalo i nadále. Revuálka šla nahoru a objevil se realisticky vyvedený dům doktora Bartola. V potemnělé scenerii se pod balkonem domu začaly pohybovat postavičky muzikantů, vedené pěkně zpívajícím Fiorellem (Bernhard Hansky z Jugens Ensemble). Ten je ukáznil a postavil do latě, když přijel na koloběžce inkognito hrabě Almaviva – Lindoro, aby zazpíval dostaveníčko schovance doktora Bartola Rosině. Poslechli jsme si tak v krásné kantiléně a pěkně zabarveným zvučným hlasem podané „Ecco, ridente in cielo….“ mladým tureckým pěvcem Mertem Sungu z Istanbulu. Po neúspěšné podbalkonové akci již přijíždí na motorce se sajdkárou lazebník Figaro, aby zazpíval jednu z nejznámějších, ale také nejobtížnějších barytonových árií. S ním přišel opravdový šok, který způsobil Řek Aris Argiris. Tento statný černovlasý muž a majitel velkého hlasu s neuvěřitelně lehce podanými výškami zpíval tak jednoduše, jako by mluvil. Sice by nebyla na škodu ta italská zakulacenost někdy trochu ostřejších tónů, ale nemůžeme chtít vše.

Díky otáčivému jevišti jsme se poté přenesli do Bartolova domu. Zde nejdříve pár slov k dekoraci Luigiho Perega, který navrhl i kostýmy. Velká jevištní točna je rozdělena na čtyři segmenty. Ten nejširší je venkovní prostor před domem, další tři menší jsou různé interiéry. Vstupní vestibul se schodištěm, ordinace doktora Bartola a hudební salón. Podle situací v ději se pak scéna různě otáčí (leč neodpustím si kritickou poznámku k příliš slyšitelné točně) a někdy je situována tak, že vidíme z každé místnosti polovičku. Výborně to třeba působí ve scéně kdy Figaro holí Bartola v jeho ordinaci a ve vedlejším hudebním salonu u cembala probíhá „hudební“ lekce Rosiny se zástupcem nemocného Basilia, převlečeným Lindorem – Almavivou.

Na začátku druhého dějství se v plné parádě představí Rosina v neméně známé árii „Una voce poco fa…“ v podání mladé a hezké Italky Teresy Iervolino. Má tmavý, dostatečně nosný, sametový hlas, blížící se spíše k altu. Koloratury jí celkem vyšly, ovšem nejvyšší polohy byly podány spíše silou. Uvědomil jsem si, jak je u nás prakticky vždy tato velmi obtížná role zpívána v sopránové verzi a podle toho obsazována. Na scénách na západ od nás jsem ale slyšel vždy jen mezzosopranistky.

Představení mělo spád, přestože režie současného uměleckého intendanta Salcburského festivalu Grischy Asagaroffa byla vcelku konvenční. Hodně pomohl vrozený komediální talent některých aktérů a samozřejmě různé dějové zápletky. Uvedu třeba scénu, kdy do Bartolova domu přijdou stráže (v našem případě kohorta dvaceti mužů sboru, skvěle zpívajících pod vedením sbormistra Cornelia Volkeho). Doktor se raduje z jejich pomoci proti opilému důstojníkovi, který se k němu chce nakvartýrovat. Ale ne dlouho, protože onen napitý ptáček Lindoro alias Almaviva se veliteli stráže prokáže svojí hraběcí totožností a vše je v pořádku. V drážďanské inscenaci ale ukáže strážnímu důstojníkovi naditou peněženku, ten pak rozdává bankovky jednotlivým vojákům.

Vrátím se ještě k dalším představitelům. Překvapilo mne obsazení role doktora Bartola mladě vypadajícím italským barytonistou Enrico Marabellim. Hlasově tak vyzněla vychloubačná doktorova árie „A un dottor della mia sorte….“ trochu jinak než v podání buffo basu. Do úlohy chamtivého Basilia byl obsazen dlouholetý rakouský člen drážďanského souboru Michael Eder, ten zvládl známou árii o pomluvě svým sonorním basem spolehlivě (zajímavé je, že dříve zpíval často Bartola). Hospodyni Bertu ztvárnila Menna Cazel, anglická členka Junges Ensemble Semperovy opery (což je jakási oficiální přípravka mladých umělců, kterým je poskytována všemožná umělecká péče, aby později mohli oficiálně účinkovat na velkém jevišti Semperovy opery, samozřejmě nejdříve v malých rolích). A úplně v závěru uvedu Petera Küchlera jako roztomilého sluhu Ambrogia.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Rossini: Il barbiere di Siviglia (Semperoper Drážďany)

[Total: 3    Average: 2.7/5]

Související články


Napsat komentář