Lazebník sevillský v Ománu

Není třeba spekulovat o tom, zda státy nacházející se na Arabském poloostrově mají dispozice nastudovat toto nejhranější dílo Giacoma Rossiniho. Mají totiž finanční možnosti ukázat Lazebníka svým divákům prostřednictvím kvalitního hostujícího evropského operního souboru. Je třeba podotknout, že pouze jeden z arabských států, Omán,  má možnost nabídnout provedení v opravdovém velkém operním divadle, které zde bylo otevřeno před dvěma lety. Na jevištních prknech tohoto stánku se tak během roku střídá řada hostujících operních souborů, symfonických těles a dalších komorních souborů a umělců. Tentokráte se do skoro čtyřiceti stupni prohřátého hlavního ománského města Muscatu vydal operní soubor Teatra San Carlo z Neapole. Lazebníka sevillského, kterého sebou přivezli, hráli celkem třikrát a ještě přidali na závěr svého vystoupení samostatný koncertní večer z Verdiho oper na počest dvoustého výročí narození slavného skladatele. Luxusní, před dvěma lety postavená budova divadla (o architektuře budovy bude zveřejněn ilustrovaný článek) vzhledem k velikosti svého jeviště nemá nijaký problém v realizaci dekorací přivezených i těmi největšími operními scénami.

Legendární neapolský operní dům má v podstatě pozici třetí nejprestižnější operní scény po milánské Scale a divadle La Fenice v Benátkách. Nevím sice, podle jakého klíče si Ománci hostující soubory vybírají, ale tentokráte udělali jistě dobře. Místní publikum tvořící většinu (divadlo samozřejmě navštěvují i cizinci, kteří zde pracují) má daleko raději kusy s veselou tématikou. To Lazebník plně splňuje. Provedení v Ománu bylo takové oprášení neapolské inscenace staršího data, která bude na mateřské scéně v Neapoli opět uvedena v jedenácti reprízách v měsíci lednu příštího roku.Do honosné, slavnostně osvětlené divadelní budovy jsme plni očekávání vešli s partnerkou skrze bezpečnostní rám, také kabelka musela projít rentgenem jako na letišti. Bezpečnostní pracovnice v uniformě okamžitě zabavila malou plastovou lahvičku s minerálkou, ale fotoaparát mi kupodivu ponechali, přestože je pořizování snímků v hledišti i před začátkem představení přísně zakázáno. Avšak v ostatních prostorách divadla je fotografování možné. Pokračovali jsme pak přes řadu biletářů oblečených v tradičních bílých košilích až na zem, takzvaných disdashách, a s typickými kefíjami na hlavách. Cestou velkým, nesmírně zdobeným foyerem jsme pokračovali přes další uvaděčskou kontrolu, což již byla žena v černém oděvu a šátkem na hlavě, dovnitř do přízemí velikého sálu. Zde opět další uvaděči, již jenom muži, nás doprovodili na příslušná místa. Natěšeně jsme čekali v pozvolna se stmívajícím hledišti na první tóny Rossiniho hudby.

Stávající představení režijně nikterak nepřevyšuje standardní slušný průměr. Je dostatečně živé, viditelná je dobrá spolupráce režiséra Filippa Crivelliho (podle původní režie Mariana Bauduina) s pěvci, kteří působí přirozeně, nepřehrávají a jsou prosti jakýchkoli operních manýr. V kontrastu s trochu přezdobenou, ale celkem zajímavou scénou známého výtvarníka Emanuelle Luzzatiho (dobře koresponduje s rovněž přezdobeným interiérem hlediště divadla) jsou střídmější, ale vkusné kostýmy Santuzzy Cali. Hudebně představení řídil v Neapoli dobře etablovaný německý dirigent Sebastaian Lang-Lessing. Tento temperamentní muž má za sebou úspěšnou kariéru na jevištích a koncertních síních po celém světě a v současné době působí také ve vedení orchestrů v Sydney a Minneapolisu. Bylo radostné pozorovat jeho bytostný kontakt s hráči i se sólisty na jevišti. Za jeho vedení byla brilantně dávkována dynamika a orchestr nikdy nepřekrýval pěvce. Výkony všech sólistů (text bylo možné sledovat v italském originále, arabštině a angličtině) až na představitele Almavivova sluhy Fiorilla byly na dobré úrovni, celkově vyrovnané, ovšem nějaký zázračný hlas se neobjevil. Titulní roli mazaného Figara technicky bez problémů (obzvláště ve slavné vstupní árii) zvládal vysoký Simone Alberghini, ale trochu více bel canta v některých pasážích by mu neškodilo. Rosinu ztvárnila pěkně mladá Francouzka Géraldine Chauvet, ale temperamentem příliš nehýřila. Jejím partnerem v roli hraběte Almavivy byl Juan Francisco Gatell z argentinského Buenos Aires. Jeho kavatina pod Rosininým balkonem vyzněla parádně, kupodivu nebyl odměněn žádným aplausem. Později se ale ománské obecenstvo probudilo a častovalo umělce po každém vystoupení.Argentinský pěvec, podle životopisu uvedeného v programu, je specialista na Rossiniho. Účinkuje mimo jiné také na rossiniovském festivalu v Pessaru. Později už jeho výkon tak přesvědčivý nebyl. Do úlohy intrikána Basilia byl obsazen proslavený bas Roberto Scandiuzzi. Árii o pomluvě svým sonorním basem zpíval spolehlivě, ale přeci je možno poznat, že tento pěvec světového jména a interpret mnoha zvukových nahrávek, má již něco za sebou. Výborně si vedli mladí interpreti. Doktora Bartola po všech stránkách skutečně na vysoké úrovni předvedl mohutný Filippo Polinelli. Tohoto umělce (narozen 1984), pokud bude takto pokračovat, čeká velmi slibná kariéra. Neméně dobře si vedla Gladys Rossi v malé roli Bartolovy hospodyně Berty. Většinou ji zpívají pěvkyně za zenitem a tady to byla příjemná výjimka. Výtečně si pak vedla v následujícím dnu na operním koncertě. Převážně muslimské obecenstvo pak odměnilo umělce bouřlivým potleskem, na závěr i ve stoje.

Po představení pak byla v obrovském hlavním foyeru, jehož výška je přes tři patra, uspořádána autogramiáda sólistů představení. Kupodivu se diváků moc nedostavilo, ale popovídání s představiteli rolí bylo velice milé a otevřené. Závěrem je jen třeba pochválit ománskou stranu a popřát jí i poděkovat za pořádání a podporu takovýchto kulturních misí. Vše jen dokazuje, jak hudba a umění sbližuje národy – byť různých kultur.

Gioachino Rossini:
Lazebník sevillský
Dirigent Sebastaian Lang-Lessing
Režie: Filippo Crivelli
(původní koncepce Mariano Bauduin)
Scéna: Emanuele Luzzati
Kostýmy: Santuzza Calí
Orchestra and Chorus Teatro San Carlo Neapol
Psáno z představení 18. září 2013 Royal Opera House of Muscat

Conte Almaviva – Juan Francisco Gatell
Bartolo – Filippo Polinelli
Rosina – Géraldine Chauvet
Figaro – Simone Alberghini
Basilio – Roberto Scandiuzzi
Berta – Gladys Rossi 

www.rohmuscat.org.om
www.teatrosancarlo.it

Foto Pavel Horník, Filippo Crivelli