Lednové vzkazy Pražských symfoniků ze země vycházejícího slunce (2)

Jedenácté turné Pražských symfoniků po Japonsku se z výchozího severního bodu v Sapporu posouvá jihozápadním směrem na centrální ostrov Honšú. Druhý koncert následoval v Ósace, přesněji řečeno v sousední Nishinomiye, která je součástí ósacké aglomerace přiléhající ke stejnojmennému zálivu. Třetí pak v Niigatě na opačné straně ostrova.
Typický japonský propagační leták ke koncertu: sešitový formát s fotografickou koláží dirigenta, sólisty a orchestru. Ještě jsem neviděl žádný, kde by chyběly Hradčany. A je to tak v pořádku, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je ambasadorem svého města. (foto archiv autora)
Typický japonský propagační leták ke koncertu: sešitový formát s fotografickou koláží dirigenta, sólisty a orchestru. Ještě jsem neviděl žádný, kde by chyběly Hradčany. A je to tak v pořádku, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK je ambasadorem svého města.


Ze Sappora do Ósaky, Tokia a Niigaty
Nocujeme v hotelu v centru Ósaky a přejezd autobusem do Nishinomiyi nám trvá akorát půl hodiny. Vlastně vůbec neopouštíme hustě zabydlenou městskou zónu. Je to příjemné město se soukromou univerzitou, kterou tu v devatenáctém století založili američtí misionáři. Nevím, zda američtí misionáři propagovali i baseball, ale Nishinomiya je také domovem vyhlášeného basebalového týmu Hanshin Tigers. Ve zdejším Hyogo Performing Arts Center hrajeme stejný program jako v Sapporu, tedy Smetanovu Vltavu, Houslový koncert Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Dvořákovu Novosvětskou. Na tvářích našich hudebníků vidím, že jsme přece jen v Japonsku už pár dnů, potíže s osmihodinovým časovým posunem odeznívají a vše se usazuje, jak má. Také sólista, houslista Tatsuki Narita, jako by si tento koncert užil mnohem víc než ten první. Ještě jedno příjemné kouzlo tento sál má: Muzikanti na pódiu se vzájemně dobře slyší a to zlepšuje jejich souhru a pocit z hraní. Taková jsou kouzla akustiky a taková jsou dobrodružství, která se posluchačům odehrávají před očima, aniž by je měli šanci zaregistrovat – k nim do sálu už se totiž nese jen celistvý zvuk orchestru.

Opouštíme pacifické pobřeží a protínáme centrální ostrov Honšú na stranu směřující k Číně a Korejskému poloostrovu. Za třetím koncertem turné putujeme do Niigaty, největšího japonského města na západním pobřeží. Je to strategické přístavní město, za druhé světové války Američany vytipované jako jeden ze čtyř možných cílů pro shození atomové bomby. Naštěstí k tomu nedošlo. Hrajeme tady poprvé program bez jediné české skladby. Až na přídavek. Místo Vltavy dáváme Sibeliovu Finlandii, místo Novosvětské Beethovenovu Sedmou symfonii. Houslový koncert zůstává, tentokrát však s Mariko Senju, kterou orchestr zná již z dřívější spolupráce. Je druhá z celkem čtyř japonských sólistů, kteří během turné s orchestrem vystoupí.

Letadlem, šinkanzenem, autobusem
Japonsko je větší země, než se nám optikou evropského pohledu nad globusem zdá. Větší jsou i vzdálenosti, které překonáváme mezi jednotlivými štacemi. Japonská infrastruktura je ovšem dokonalá.

Ze Sappora do Ósaky sedáme nejprve opět do letadla. Venku hrozilo sněžení. Nakonec i kvůli hrozivé předpovědi jsme z hotelu vyráželi na letiště dříve, abychom se náhodou nezpozdili. Za dvě hodiny vylézáme z letadla o tisíc kilometrů jihozápadněji do příjemného počasí připomínajícího náš letošní podzim. Po sněhu nikde ani památky, čepice mizí do kufrů.

Z Ósaky do Tokia o den později se přesouváme proslulým japonským šinkanzenem. Pendolina Českých drah mám rád, ale tohle je přece jen jiná liga. Těch přibližně 500 kilometrů nám trvalo přesně 2 hodiny a 23 minut. Zpoždění žádné.

Ještě jiný příběh byl náš vlakový přesun z Tokia do Niigaty. Japonsko je hornatá země s krásnými přírodními scenériemi. My jsme tu ovšem kvůli koncertům a pohybujeme se takřka výhradně po trasách mezi velkými městy. Do Niigaty napříč Honšú jsme ale museli přetnout Japonské Alpy. Během prvních 30 minut, rozumějte 100 kilometrů, jsme se vymanili z tokijské aglomerace, pak se krajina zvlnila, pak jsme vjeli do tunelu, a když jsme se z něj vynořili, bylo to za okny expresu, jako kdyby běžel propagační film – strmé hory, hluboká údolí, sněžení, vyhlášená lyžařská oblast Yuzawa. Musíte se ovšem rozkoukat rychle, následuje další mnohaminutový průjezd tunelem pod masivem hor. Nepřijeli jsme tentokrát úplně načas, zpoždění činilo asi 10 sekund.

Aerodynamický tvar japonských expresů je uhrančivý, vnímáte na jedné straně nezbytnou ladnost, protože při vysokých rychlostech hraje roli každý milimetr, na druhé straně cítíte pod tím tvarem sílu a rychlost. Museli byste mít možnost stát na nástupišti, právě když přijíždí.
Aerodynamický tvar japonských expresů je uhrančivý, vnímáte na jedné straně nezbytnou ladnost, protože při vysokých rychlostech hraje roli každý milimetr, na druhé straně cítíte pod tím tvarem sílu a rychlost. Museli byste mít možnost stát na nástupišti, právě když přijíždí.

Uběhl týden a máme za sebou první třetinu turné. Koncertní sály jsou plné a japonské publikum jako vždy vřelé a vděčné. Japonsko je pro našince exotická země s odlišnou kulturou, klasická hudba ovšem Japoncům imponuje. To, v kombinaci s jejich pohostinností a zdvořilostí, vytváří z této země místo, kam se musíte vždy rádi vracet.

Orchestr se při svých turné vracívá na dobře známá místa. Poznáte to i v zákulisí, kde jsou celé stěny popsány vzkazy od těch, kteří už tu byli před vámi. V roce 2008 tu s Pražskými symfoniky koncertoval dirigent Jiří Kout.
Orchestr se při svých turné vracívá na dobře známá místa. Poznáte to i v zákulisí, kde jsou celé stěny popsány vzkazy od těch, kdo už tu byli před vámi. V roce 2008 tu s Pražskými symfoniky koncertoval dirigent Jiří Kout.

 

Exkluzivně z Ósaky, Niigaty a Tokia pro Operu Plus
Daniel Sobotka

Foto archiv autora

Související články


Napsat komentář