Ledová krása Sněhové královny

  1. 1
  2. 2

Premiéra baletu Sněhová královna, který od 3. března přibyl na repertoár Baletu Národního divadla, byla dlouho očekávaná. Výpravný balet, v němž před devíti lety zazářila v Londýně Daria Klimentová, přenesl jeho autor, choreograf Michael Corder do Prahy (předpremiérový rozhovor s ním přinesla Opera Plus zde). Inscenace má dva inspirační zdroje: balet Sergeje Prokofjeva Kamenný kvítek a pohádkový příběh Hanse Christiana Andersena Sněhová královna.

Spojení obou funguje lépe v britském než českém prostředí, neboť to, co je pro britské publikum neobvyklé a exotické, tomu českému připomíná spíš vlastní nepříliš vzdálenou historii. Motivace choreografa je zřejmá: vytvořit líbivý balet s marketingovým potenciálem, ale s využitím hudby jednoho z nejvýznamnějších autorů dvacátého století. Balet Kamenný kvítek pochází z roku 1954 a na rozdíl od dřívějších Prokofjevových děl není v západních zemích populární. Jeho vznik spadá do raných let studené války, která nebyla právě příznivá pro uvádění děl soudobých ruských autorů. České publikum jej však vidělo již v roce 1957 v podání ostravského souboru a balet se mimo jiné dočkal také dvou nastudování v Národním divadle. Nepotřebuje se tedy s touto hudební látkou nenásilně seznamovat. Kamenný kvítek jako tradiční lidová pohádka nabízí příběh o dobru, zlu a o zásahu nadpřirozené moci do lidského života, jaké nacházíme již ve starých řeckých mýtech. Svévolné zásahy vyšších sil do běhu každodenního života, ať už kladné nebo záporné, jsou samou podstatou většiny lidových zkazek. Není tedy překvapivé, že podobné motivy ožily i v Andersenově autorské tvorbě. Příběh o Sněhové královně má s pohádkou o Paní Měděné hory leccos společného a v Corderově libretu jsou spojeny úplně.

Zatímco hrdinové Andersenovy pohádky Gerda a Kaj jsou ještě děti, v Kamenném kvítku vystupují postavy dospělých snoubenců Danila a Kateřiny. Michael Corder se drží tohoto řešení, s nímž se na jevišti pracuje lépe, a jeho Gerda a Kaj jsou také téměř dospělí, mohou tedy prožívat milostný příběh po vzoru romantických baletů. Podobnost jde však dále – výtvarník scény a kostýmů Mark Bailey se nechal ovlivnit ruským duchem i po vizuální stránce: v řešení kostýmů i kulis. Na scéně na nás vykoukne dřevěné stavení jako vystřižené z ruské pohádky, děvčata a chlapci nosí oděv inspirovaný lidovým krojem a i sám choreograf se pokouší o citace folklóru. V obou případech však zůstává u volné inspirace, vše klouže jaksi po povrchu a nevzbuzuje důvěru, že by autoři ruskou lidovou kulturu nějak výrazněji studovali, ať už jde o taneční formy nebo třeba kroj. Duch slovanské země ale z inscenace čiší natolik, že dánská jména hlavních hrdinů působí až nepatřičně.

S. Prokofjev: Sněhová královna - Magdaléna Matějková (Gerda), Ondřej Vinklát (Káj) - ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)
S. Prokofjev: Sněhová královna – Magdaléna Matějková (Gerda), Ondřej Vinklát (Káj) – ND Praha 2016 (foto Hana Smejkalová)

Z Andersenovy pohádky se v baletu setkáme s motivem zrcadla, okořeněným o zápletku, kterou na první pohled z jednání postav nevyčteme. Proč Sněhová královna nutí Kaje, aby skládal její rozbité zrcadlo? Scéna sama ostatně působí spíše tak, že se ho snaží množstvím střepů znovu zranit (ačkoli je již dávno v její moci). Takové okamžiky zrazují každého autora, který chce být choreografem, režisérem, libretistou a dramaturgem současně, protože jsou to právě ony, jež ukazují, jak moc potřebuje balet nezávislého režiséra či dramaturga, který choreografem není, ale může se na inscenaci dívat zvenčí. Britské balety jsou tradičně dlouhé a Sněhová královna není výjimkou.

Inscenace trvá přes dvě a půl hodiny včetně dvou přestávek. Obsahuje však scény, které nikam neposouvají děj a přes technickou náročnost choreografie jsou příliš dlouhé. Scénou, v níž Gerda spí ve sněhu a zdá se jí sen o Kajovi, inscenace odkazuje k dědictví romantického baletu, který snovými scénami nešetří, nebo i k dílům dvacátého století, ale na rozdíl od nich nemá v tomto opusu žádný význam pro děj. Je velký rozdíl například mezi vskutku dramaticky vystavěným duetem Oněgina a Taťány v Neumeierově baletu a tímto snovým setkáním, které by bylo možné z baletu snadno škrtnout a divák by to nepocítil. Dívka kromě svého milého ve snu potkává dva tanečníky, jejichž kostým nápadně připomíná Ducha růže a my stěží uvěříme, že je to náhoda. Působí to ale jako zbytečný odkaz. Scéna z paláce Sněhové královny začne také po několika číslech být neúnosně dlouhá, stejně tak duet Gerdy a zachráněného Kaje. Nejdynamičtější částí je scéna z cikánského tábora (pomiňme otázku, kde se na dalekém severu vzali kočovníci, když v Andersenově pohádce potkáváme jen loupežnickou dívku.) Výjev je konečně prodchnut živelnou radostí z pohybu a dynamikou.

S. Prokofjev: Sněhová královna - Giovanni Rotolo (Cikánský chlapec) - ND Praha 2016 (foto Dasa Wharton)
S. Prokofjev: Sněhová královna – Giovanni Rotolo (Cikánský chlapec) – ND Praha 2016 (foto Dasa Wharton)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Prokofjev: Sněhová královna (ND Praha)

[Total: 40    Average: 4/5]

Související články


Reakcí (2) “Ledová krása Sněhové královny

  1. S recenzí souhlasím: krásný, výpravný balet s velmi pěkně „sestavenou“ hudbou, který však trpí několika dlouhými a zbytečnými scénami, mohl by být kratší a rozdělený jen na dvě poloviny s jednou přestávkou (pro děti, které jinak budou z tohoto pohádkového baletu nadšené, je to opravdu příliš dlouhé představení). Výkony tanečníků na II. premiéře, zejména Nikoly Márové, byly vynikající a s velkým nadšením diváků se setkal hlavně výstup Gerdy se sobem ve 3. dějství, to byla opravdu nápaditá a vtipná choreografie tanečníka představujícího soba.

Napsat komentář