Letní operní panorama Heleny Havlíkové (129)

Helena Havlíková, 07.08.2013 14:30

– Operní výlet za Traviatou
– Vznešená Římská slavnost
***

Operní výlet za Traviatou
Projekt Klasika pod hvězdami, ve kterém agentura ArtTriton Pavly Filipové uvádí v českých a moravských zámcích o prázdninových pátcích a sobotách operní představení, probíhá letos už počtvrté. Po Rusalce, Nabuccovi a Carmen v minulých letech mohli tentokrát lidé letošní titul vybrat sami v internetové anketě. Počet hlasujících je překvapující – podle Filipové kolem pěti tisíc, což svědčí o tom, že si Klasika pod hvězdami vytvořila zázemí své „cílové“ skupiny, pro kterou je operní výlet zakončený velkolepým ohňostrojem vítanou atrakcí. Nelitují cesty autem do míst, kam se večer veřejnou dopravou nedostanou, a někteří se na operní návštěvu i svátečně ustrojí skoro jako do Národního. ArtTritonu se tak daří naplňovat svůj záměr – přilákat na operu do atraktivního prostředí letních zámeckých parků široké publikum, které by jinak na tento žánr do kamenného divadla pravděpodobně nešlo. Pro tyto prázdniny vyhrála Verdiho Traviata s 35,7 % před Aidou (34,7 %) a Carmina Burana (29,6 %). V provedení ústeckého operního souboru zazněla minulou sobotu na Sychrově, na konci tohoto týdne se ještě bude hrát v Hradci nad Moravicí a Lednici, svou prázdninovou cestu zakončí v polovině srpna na Orlíku a v Ploskovicích.

Karavanu s Traviatou tvoří pět kamionů s vybavením, jehož základem je pódium podobné těm, které používají rockové produkce, vedle je umístěný stan pro orchestr, který je, stejně jako sólisté a sbor, ozvučen. To vše před tisícovkou skládacích židlí, které byly na Sychrově takřka všechny zaplněny.

Open air produkce mají svá specifika a rizika, z nichž ta ekonomická a povětrnostní dost tvrdě dopadla na nejednoho provozovatele tohoto nesnadného byznysu s nejistým výsledkem. Přesně je vystihovala nabídka hned u vstupu, kde bylo možné si zakoupit nejen programovou brožuru, ale i deku, pláštěnku, ba dokonce repelent. Nic z toho ovšem v sobotu na Sychrově nebylo třeba. Byla vlahá letní noc, komáři neštípali a bouřka se strhla až po půlnoci.

Je dobře, že ArtTriton nepodceňuje své diváky, jakkoli v publiku jistě nepřevládají znalci opery. Pod taktovkou Miloše Formáčka zněla Traviata na solidní hudební úrovni v tradičním režijním pojetí Martina Dubovice, které by v kamenném divadle působilo hodně staromódně; pro tragický milostný příběh pařížské kurtizány je však uprostřed zámeckého parku vhodné. Diváci se mohli kochat honosnými róbami dam s velkými výstřihy a fraky pánů z dílny Josefa Jelínka, který také jako autor scény vytvořil šesticí obřích paravánů jednoduše členěný prostor, kdy jednotlivá místa děje odlišovalo barevné svícení a několik základních kusů nábytku – lože a polstrované židle pro večírek u Violetty, proutěná křesílka ve venkovském sídle, hrací stolek na plese u Flory a postel pro nemocnou Violettu. Ozdobou představení byly především výkony Anny Klamo jako Violetty a Miroslava Dvorského v roli Alfréda. Anna Klamo potvrdila, že Thálie za Lakmé nebyla náhoda: podobně jako Jana Šrejma Kačírková patří k našim předním koloraturním sopranistkám, zvládá i dramatičtější výraz a dobře jí znějí také hlubší polohy. Její Violetta nebyla žádná tuberkulózní křehotinka, ale krásná energická žena, vědomá si své atraktivity a přitažlivosti, která bojuje o své štěstí a nakonec i život stejně naplno, jako propadla lásce k Alfrédovi a předtím pořádala bujaré večírky. Alfréd Miroslava Dvorského byl usedlý elegán, který svoji vášeň koncentroval do zpěvu s italským temperamentem. Za těmito výkony notně zaostával Sergej Nikitin, jehož otec Germont zpíval se silným ruským přízvukem a prostřednictvím mikroportů nepříjemně znějícím barytonem. Spokojenost publika, které bez známek nevole vstřebalo halasnou popovou hudbu linoucí se hlasitě z reproduktorů před představením, to ale nijak neoslabilo.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Vznešená Římská slavnost
Letní slavnosti staré hudby, které v sedmi koncertech 14. ročníku zavedly své publikum do různých koutů a souvislostí hudební historie Říma, završil koncert s názvem Římská slavnost. Zlatistý Španělský sál Pražského hradu měl navodit okázalost Kancléřského paláce, Palazzo della Cancelleria, sídla úřadu římského biskupa, v době, kdy zde od konce sedmnáctého století do čtyřicátých let století osmnáctého pořádal honosné a požitkářské zábavy, a to zdaleka ne jen hudební, Pietro Ottoboni, kardinál a sekretář římské inkvizice, jinak ovšem také štědrý mecenáš umění, a dokonce úspěšný libretista oper a oratorií. Závěrečný koncert Letních slavností s programem skladatelů, jejichž díla byla nebo mohla být právě v Kancléřském paláci za Ottoboniho téměř padesátiletého hýření uváděna, ovšem více než požitkářsky vyzněl uměřeně, důstojně, až vznešeně. Jednu jeho linii tvořily concerti grossi Arcangela Corelliho a Georga Friedricha Händela, v nichž český rezidenční festivalový orchestr Collegium Marianum vedený flétnistkou Janou Semerádovou ovšem teprve hledal svrchované muzikantské souznění s polským souborem Arte dei Suonatori, který se pod vedením houslisty Aureliusze Golińského specializuje na barokní hudbu. A střídání sólistů a orchestru, typické právě pro formu concerta grossa, tento efekt spíše jen naznačovalo.

Koncertem se pak prolínaly árie nejen Händelovy, ale i dalších mistrů té doby – Antonia Vivaldiho, Giovanniho Bononciniho a Alessandra Scarlattiho – v podání francouzské sopranistky Claire Lefilliâtre. Volba převážně árií pomalých temp s afekty smutku, pláče, vzdychání sice dala vyniknout temné barvě jejího hlasu a jedné z technik pěveckého umění belcanta – messa di voce, tedy plynulého zesilování a zeslabování dlouhého drženého tónu, nicméně velmi střídmě použitá ornamentika a chladný výraz dodaly koncertu snad až příliš ctihodnou ušlechtilost, kterou nerozproudilo ani dvojí uvedení jedné z nejslavnějších Händelových árií Lascia chi’o pianga nejen ve verzi z Rinalda, ale s textem Lascia la spina z jeho o čtyři roky staršího oratoria Triumf Času a Pravdy.

Celkově si Letní slavnosti staré hudby nadále udržují svá specifika, díky kterým si vytvořily oddané publikum – nápaditou dramaturgii, vytříbenou interpretaci a příhodná místa konání koncertů. A systematická, promyšlená a pečlivá příprava festivalu se zúročuje i zájmem diváků, hlediště byla i letos plná. Z čtyřsetleté hudební pokladnice „Věčného města“ na tomto festivalovém ročníku nejvíce rezonovala vrcholná renesanční vokální polyfonie, z níž díky provedení českého vokálního souboru Cappella Mariana pod vedením Vojtěcha Semráda vyzařovalo nejen spontánní potěšení z hudby, ale koncert poskytl i hluboký umělecký a duchovní zážitek.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Klasika pod hvězdami
Giuseppe Verdi:
La traviata
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Martin Dubovic
Výtvarník: Josef Jelínek
Sbormistr: Milan Kaňák
Choreografie: Vladimír Gončarov
Sbor a orchestr Severočeského divadla Ústí nad Labem
3. srpna 2013 Zámek Sychrov

Alfredo Germont – Miroslav Dvorský
Violetta Valéry – Anna Klamo
Giorgio Germont – Sergej Nikitine
Flora Bervoix – Barbora Kadlčíková
Annina – Lenka Jarolímková Schützová,
Baron Douphol – Martin Matoušek
Markýz D´Obigny – Petr Matuszek
Doktor Grenville – Pavel Švingr
Gaston – Tomáš Ch. Brázda
Joseph – Zdeněk Haas
Sluha – Karel Fieweger
Posluha – Andrej Styrkul
Taneční pár – Simona Christianová, Vladimír Gončarov

***

Letní slavnosti staré hudby 2013
Římská slavnost
Claire Lefilliâtre – soprán
Arte dei Suonatori
Aureliusz Goliński – housle, umělecký vedoucí
Collegium Marianum
Lenka Torgersen – koncertní mistr
Jana Semerádová – umělecká vedoucí
6. srpna 2013 Pražský hrad, Španělský sál

program:
Arcangello Corelli:
– Concerto grosso in B flat major, Op. 8 No. 5
– Concerto grosso in C minor, Op. 6, No. 3
Giovanni Bononcini:
– Voglio piangere (aria di Maddalena z oratoria Maddalena in casa del Fariseo)
Georg Fridrich Händel:
– Concerto grosso in G major, Op. 3 No. 3
– Lascia la spina, cogli la rosa (aria di Piacere, Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, HWV 46a)
– Chi ben ama non paventa (z Aminta e Fillide: Arrista il passo, HWV 83)
Alessandro Scarlatti:
– La tua destra, o sommo Dio (aria di Giuditta z oratoria La Giuditta)
Antonio Vivaldi:
– Vedrò con mio diletto (aria di Anastasio, Il Giustino, RV 717)