Liberecká Pastorkyňa blízká Janáčkovi

  1. 1
  2. 2
  3. 3
V základech festivalu hudebního divadla Opera, který se v příštím roce opět bude v Praze konat, tentokrát v podzimním termínu, spočívá opavská inscenace Janáčkovy Její pastorkyně z roku 1992, jejíž hudební nastudování, vedené dirigentem Oldřichem Bohuňovským, získalo jednu z historicky prvních festivalových Libušek, vytvořených tehdy keramičkou Danielou Holubkovou. Nikdy nezapomenu na nadšenou reakci festivalové komise, jejímiž členy tehdy byli Ilja Hurník, Ivo Žídek a další. Všichni jsme byli překonáni silou emočně bohaté interpretace skladatelovy opery. Technicky sebedokonalejší tlumočení této hudby, která téměř nemá v opeře konkurenci, totiž na takový úkol v žádném případě nestačí. Janáčkova umírající jednadvacetiletá dcera Olga byla první posluchačkou zhudebněného Jenůfčina příběhu. Druhé a zároveň poslední milované dítě, které manželům Janáčkovým zemřelo. Není tragičtější inspirace nad tuto. Pastorkyňa vyžaduje od těch, kteří ji inscenují, neskutečné soustředění, sílu ducha a nekonečnou touhu nezkreslit to nejpravdivější, hluboké a emočně nesmírně vypjaté dílo ani sebenepatrnější špetkou povrchnosti. Jsme o generaci starší, než jsme byli v těch zmíněných devadesátých letech odplynulého století, základní interpretační předpoklady pro inscenování Pastorkyně se však nezměnily ani v nejmenším.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2016 (foto Petr Našic)

Liberecký operní soubor inscenuje Její pastorkyňu tady a teď, v jeho čele je dirigent Martin Doubravský, režíruje Linda Keprtová, výtvarnicí scény a kostýmů je Marie Blažková, choreografkou Ladislava Košíková, sbormistrem Tvrtko Karlovič.

Proč si dirigent Martin Doubravský vybral verzi Její pastorkyně z roku 1908? Sám o tom řekl, že proto, že skladatel v roce 1908 autorizoval klavírní výtah s některými změnami. V této „brněnské verzi“ zůstalo vše podstatné z první podoby opery z roku 1904, celkové vyznění orchestrálních i pěveckých partií, jejich frázování a stavby a celkové tempové a dynamické řešení tu je takové, jak je Janáček schválil. Chybí tu dramaticky zpomalující zpěv Kostelničky, v němž vzpomíná na svého zemřelého muže, Števova otce, jemuž se on podobá jako vejce vejci.

Leoš Janáček od počátku usiloval o inscenování Její pastorkyně v Národním divadle, ale teprve roku 1916 byl šéf operního souboru Národního divadla Karel Kovařovic ochoten Pastorkyňu konečně uvést, ovšem za podmínky, že Janáček odsouhlasí jeho úpravy. Nedá se vyloučit, že byl skladatel v podstatě nucen souhlasit, pokud si přál, aby byla jeho opera inscenována v Praze. Snad, možná, že díky Kovařovicovým romantizujícím úpravám začala cesta této opery za hranice, ale je stejně tak dobře možné, že kdyby jí Kovařovic nebyl vtiskl svou harmonizaci Janáčkových „sršatostí“, byla by Pastorkyňa z Prahy nastoupila svou velkolepou cestu po světě také – zkrátka jenom proto, že se premiéra odehrála v hlavním městě, o jehož kulturní zázemí se cizina zajímala. V každém případě je verze z roku 1908, kterou Martin Doubravský zvolil, pravdivější, syrovější, tempově závažnější, citově rozháranější a dramatičtější než ta „Kovařovicova“, k níž se přidaly další retuše Talichovy, Vogelovy, Kleiberovy.

Martin Doubravský sleduje Leoše Janáčka takt za taktem, nenechá zaniknout jediný orchestrální hlas, který je důležitou součástí Janáčkovy citově nabité dramatické i lyrické hudby, a přitom nezapomíná na stavbu inscenace, na to, co se odehrává na jevišti. Jeho hudební nastudování je plné kontrastů tempových i dynamických, Doubravský neodolá možnosti jít až do fortissima, jít, jak sám říká, chvílemi až na hranu slyšitelnosti pěveckých partů, nechat vyznít v souladu s nimi velkým vrcholům hudebního nastudování. Jeho pojetí mu umožňují velké hlasy pěvců v postavách Jenůfky, Kostelničky, Lacy.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Soňa Godarská (Barena), Jiří Kubík (Stárek), Jitka Zerhauová (Stařenka Buryjovka), Lívia Obručník Vénosová (Jenůfa), sbor DFXŠ – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2016 (foto Petr Našic)

Linda Keprtová se setkala s Janáčkovou Pastorkyňou už za svých studií v Komorní opeře JAMU v Brně, a to dokonce s první verzí opery z roku 1904, kterou uvedl Janáčkův festival 2008, a některé principy této inscenace zachovala i tentokrát (scénografie Marie Blažkové) – například Jenůfčin pokojíček je ve druhém jednání nedílnou součástí scénografie, sbor je chápán jako kompaktní dav a také stylizace jeho pohybu zůstala zachována. Už před rozevřením opony proscéniu překvapivě dominuje mycí stůl s umyvadlem. Mytí rukou je součástí scénického dění a postupně se stává obsedantním jednáním Kostelničky, která se od chvíle, kdy se zbavila dítěte, propadá do hluboké deprese. Svůj obličej schovává chvílemi za brýlemi, postava se schýlí, pohyby ztrácejí na jistotě. Ve druhém a třetím dějství vplývá její kostým do současné podoby, její krátce střižené vlasy mají dnešní fazónu. Tím kontrastněji působí kroj Rychtářky, která je Kostelniččiným opravdovým protipólem. Třetí jednání zastihuje jednotlivé postavy v jejich osamocenosti. Jenůfka se podvoluje svatbě s Lacou, ale Števa jí zdaleka ještě není cizí, byť ji tolik zklamal.

Leoš Janáček: Její pastorkyňa – Lívia Obručník Vénosová (Jenůfa) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2016 (foto Petr Našic)

Kostelnička se potácí po jevišti a při životě ji drží jen touha provdat Jenůfku za člověka, který ji miluje a postará se o ni. Krutý zlom ve chvíli, kdy chce dvojici požehnat, nalezení dítěte pod ledem potoka, ji paradoxně vrací znovu k životu. Jenůfa přichází o další opěrný bod, o matku, která byla pro ni člověkem nejbližším, jemuž naprosto důvěřovala, a teď se stala tím, kdo jí nejvíc ublížil. Přesto je schopná si uvědomit, že by její pěstounka byla bez jejího odpuštění naprosto ztracena. Od „silné“ Kostelničky se miska vah převrací k silnější a vyzrálejší Jenůfě. Kostelnička ji dobře vychovala. I proto může Jenůfka v sobě najít skutečnou lásku k Lacovi, „tu větší, s níž Pánbůh spokojen“. Takto logicky interpretuje Linda Keprtová v jednoduché scénografii Marie Blažkové strhující příběh. Scénu řeší shakespearovsky, zvýšené patro a v prvním jednání také terasovité členění na levé straně jeviště plně využívá. Nepotřebuje ani obrázek Panny Marie, k němuž se Jenůfka modlí, stačí modifikace osvětlení. Dění na scéně jde ruku v ruce s hudební podobou inscenace. A pak následuje Janáčkův původní závěr opery, stručné orchestrální vyvrcholení, pětkrát opakovaný motiv zakončený lakonickým vyústěním. Není třeba Kovařovicových hymnických dodatků, příběh skončil.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Její pastorkyňa (DFXŠ Liberec)

[Total: 39    Average: 3.8/5]

Související články


Komentáře “Liberecká Pastorkyňa blízká Janáčkovi

  1. Za sebe říkám, že nevím, zda potřebuji vidět další inscenaci Její Pastorkyně. U téhle opery není o inscenace nouze a i ta pražská určitě není špatná. Spíš bych preferoval vidět něco z toho, co v Praze není (a asi těžko bude jen tak k vidění (tudíž z Liberce třeba Thaïs nebo z příští sezony Pannu Orleánskou – premiéra hned v září).

Napsat komentář

Reklama