Liberecká Pastorkyňa blízká Janáčkovi

V základech festivalu hudebního divadla Opera, který se v příštím roce opět bude v Praze konat, tentokrát v podzimním termínu, spočívá opavská inscenace Janáčkovy Její pastorkyně z roku 1992, jejíž hudební nastudování, vedené dirigentem Oldřichem Bohuňovským, získalo jednu z historicky prvních festivalových Libušek, vytvořených tehdy keramičkou Danielou Holubkovou. Nikdy nezapomenu na nadšenou reakci festivalové komise, jejímiž členy tehdy byli Ilja Hurník, Ivo Žídek a další. Všichni jsme byli překonáni silou emočně bohaté interpretace skladatelovy opery. Technicky sebedokonalejší tlumočení této hudby, která téměř nemá v opeře konkurenci, totiž na takový úkol v žádném případě nestačí. Janáčkova umírající jednadvacetiletá dcera Olga byla první posluchačkou zhudebněného Jenůfčina příběhu. Druhé a zároveň poslední milované dítě, které manželům Janáčkovým zemřelo. Není tragičtější inspirace nad tuto. Pastorkyňa vyžaduje od těch, kteří ji inscenují, neskutečné soustředění, sílu ducha a nekonečnou touhu nezkreslit to nejpravdivější, hluboké a emočně nesmírně vypjaté dílo ani sebenepatrnější špetkou povrchnosti. Jsme o generaci starší, než jsme byli v těch zmíněných devadesátých letech odplynulého století, základní interpretační předpoklady pro inscenování Pastorkyně se však nezměnily ani v nejmenším.

Liberecký operní soubor inscenuje Její pastorkyňu tady a teď, v jeho čele je dirigent Martin Doubravský, režíruje Linda Keprtová, výtvarnicí scény a kostýmů je Marie Blažková, choreografkou Ladislava Košíková, sbormistrem Tvrtko Karlovič.

Proč si dirigent Martin Doubravský vybral verzi Její pastorkyně z roku 1908? Sám o tom řekl, že proto, že skladatel v roce 1908 autorizoval klavírní výtah s některými změnami. V této „brněnské verzi“ zůstalo vše podstatné z první podoby opery z roku 1904, celkové vyznění orchestrálních i pěveckých partií, jejich frázování a stavby a celkové tempové a dynamické řešení tu je takové, jak je Janáček schválil. Chybí tu dramaticky zpomalující zpěv Kostelničky, v němž vzpomíná na svého zemřelého muže, Števova otce, jemuž se on podobá jako vejce vejci.

Leoš Janáček od počátku usiloval o inscenování Její pastorkyně v Národním divadle, ale teprve roku 1916 byl šéf operního souboru Národního divadla Karel Kovařovic ochoten Pastorkyňu konečně uvést, ovšem za podmínky, že Janáček odsouhlasí jeho úpravy. Nedá se vyloučit, že byl skladatel v podstatě nucen souhlasit, pokud si přál, aby byla jeho opera inscenována v Praze. Snad, možná, že díky Kovařovicovým romantizujícím úpravám začala cesta této opery za hranice, ale je stejně tak dobře možné, že kdyby jí Kovařovic nebyl vtiskl svou harmonizaci Janáčkových „sršatostí“, byla by Pastorkyňa z Prahy nastoupila svou velkolepou cestu po světě také – zkrátka jenom proto, že se premiéra odehrála v hlavním městě, o jehož kulturní zázemí se cizina zajímala. V každém případě je verze z roku 1908, kterou Martin Doubravský zvolil, pravdivější, syrovější, tempově závažnější, citově rozháranější a dramatičtější než ta „Kovařovicova“, k níž se přidaly další retuše Talichovy, Vogelovy, Kleiberovy.

Martin Doubravský sleduje Leoše Janáčka takt za taktem, nenechá zaniknout jediný orchestrální hlas, který je důležitou součástí Janáčkovy citově nabité dramatické i lyrické hudby, a přitom nezapomíná na stavbu inscenace, na to, co se odehrává na jevišti. Jeho hudební nastudování je plné kontrastů tempových i dynamických, Doubravský neodolá možnosti jít až do fortissima, jít, jak sám říká, chvílemi až na hranu slyšitelnosti pěveckých partů, nechat vyznít v souladu s nimi velkým vrcholům hudebního nastudování. Jeho pojetí mu umožňují velké hlasy pěvců v postavách Jenůfky, Kostelničky, Lacy.

Linda Keprtová se setkala s Janáčkovou Pastorkyňou už za svých studií v Komorní opeře JAMU v Brně, a to dokonce s první verzí opery z roku 1904, kterou uvedl Janáčkův festival 2008, a některé principy této inscenace zachovala i tentokrát (scénografie Marie Blažkové) – například Jenůfčin pokojíček je ve druhém jednání nedílnou součástí scénografie, sbor je chápán jako kompaktní dav a také stylizace jeho pohybu zůstala zachována. Už před rozevřením opony proscéniu překvapivě dominuje mycí stůl s umyvadlem. Mytí rukou je součástí scénického dění a postupně se stává obsedantním jednáním Kostelničky, která se od chvíle, kdy se zbavila dítěte, propadá do hluboké deprese. Svůj obličej schovává chvílemi za brýlemi, postava se schýlí, pohyby ztrácejí na jistotě. Ve druhém a třetím dějství vplývá její kostým do současné podoby, její krátce střižené vlasy mají dnešní fazónu. Tím kontrastněji působí kroj Rychtářky, která je Kostelniččiným opravdovým protipólem. Třetí jednání zastihuje jednotlivé postavy v jejich osamocenosti. Jenůfka se podvoluje svatbě s Lacou, ale Števa jí zdaleka ještě není cizí, byť ji tolik zklamal.

Kostelnička se potácí po jevišti a při životě ji drží jen touha provdat Jenůfku za člověka, který ji miluje a postará se o ni. Krutý zlom ve chvíli, kdy chce dvojici požehnat, nalezení dítěte pod ledem potoka, ji paradoxně vrací znovu k životu. Jenůfa přichází o další opěrný bod, o matku, která byla pro ni člověkem nejbližším, jemuž naprosto důvěřovala, a teď se stala tím, kdo jí nejvíc ublížil. Přesto je schopná si uvědomit, že by její pěstounka byla bez jejího odpuštění naprosto ztracena. Od „silné“ Kostelničky se miska vah převrací k silnější a vyzrálejší Jenůfě. Kostelnička ji dobře vychovala. I proto může Jenůfka v sobě najít skutečnou lásku k Lacovi, „tu větší, s níž Pánbůh spokojen“. Takto logicky interpretuje Linda Keprtová v jednoduché scénografii Marie Blažkové strhující příběh. Scénu řeší shakespearovsky, zvýšené patro a v prvním jednání také terasovité členění na levé straně jeviště plně využívá. Nepotřebuje ani obrázek Panny Marie, k němuž se Jenůfka modlí, stačí modifikace osvětlení. Dění na scéně jde ruku v ruce s hudební podobou inscenace. A pak následuje Janáčkův původní závěr opery, stručné orchestrální vyvrcholení, pětkrát opakovaný motiv zakončený lakonickým vyústěním. Není třeba Kovařovicových hymnických dodatků, příběh skončil.

V libereckém Divadle F. X. Šaldy se až na výjimky v menších rolích zkoušelo v jediném obsazení, jako tomu bylo už při Foersterově Evě. Jenůfka Lívie Obručník Vénosové patří k nejlepším, jaké jsem kdy zažila, k nejlepším nejen u nás. Mladá talentovaná pěvkyně má za sebou již několik znamenitých výkonů, které vytvořila na libereckém jevišti – namátkou jmenuji Violettu, Rusalku, Kateřinu z Redernu, Evu, Thaïs. Její hlas a pěvecký vývoj, kterému věnovala svůj pedagogický um profesorka Pražské konzervatoře Brigita Šulcová, ji brzy předurčil pro role mladodramatické. Patří k pěvkyním se znělým, velkým hlasem, ostatně její profesorka vždy vede své svěřenkyně k tomu, aby jejich hlas rezonoval a zněl plně. V roli Jenůfky se sčítají zkušenosti získané v dosavadních libereckých rolích – pěvkyně si zvolila svůj postupný růst od role k roli na této scéně s mimořádnou rozvážností. Není talentovaná jen pěvecky, dokáže roli procítit, promyslet, nechá se ráda vést režisérem, o němž ví, že svému oboru rozumí a dokáže pracovat s pěvci jako s výsostnými operními herci. Jenůfa Lívie Obručník Vénosové je obdivuhodně silná osobnost.

Režisérka Linda Keprtová modeluje jednotlivé postavy do všech detailů, vede je ke vzájemné komunikaci, a tak hned od počátku opery jsme postupně svědky Jenůfčina vztahu ke všem postavám tragického příběhu. Zpovzdálí je vidět dokonce i Kostelničku, Jenůfčinu milující nevlastní matku, která na lávce v pozadí jeviště někam kráčí. Obě si s úsměvem alespoň zamávají. Stařenka Buryjovka, Kostelniččina matka, má ke své vnučce velmi blízko a je tomu i naopak. Laca je prudký zamilovaný „zloch“, plný vlastních problémů, Stárek do něj opravdu vidí. Števa je povrchní, zhýčkaný frajer, kterému vztah k čisté Jenůfce vlastně komplikuje život a při první příležitosti se jí vzdá. Z dálky nečinně a jaksi lhostejně přihlíží tomu, jak jí Laca zraní líci. Jenůfka, ač nerada, od začátku tuší, že se na Števovu lásku nedá spoléhat, že to, před čím ji varuje Kostelnička, je reálnou hrozbou. Tím víc se později přimkne ke svému dítěti, k malému Števuškovi. Ve druhém jednání ji stihnou hned dvě kruté rány. Števa se jí zřekne a dítě zemře. Její starý kamarád, věrný a výčitek plný Laca, je jejím jediným tenounkým poutem k životu, který pro ni přestává mít své kouzlo. Naváže je v poslední chvíli, právě včas, aby jí Laca pomohl překlenout podivnou náhlou nemoc matky, kterou za její láskyplné starostlivosti přenáší v náručí na lůžko.

Představitelka Kostelničky Magda Málková se musela doučit pasáže, které Kovařovic v jejím partu škrtnul, a musela se poddat pomalejšímu tempu, jež bylo pro její dechovou techniku pochopitelně náročnější.

Zpěvačka olomouckého Moravského divadla ztvárnila roli Kostelničky už dvakrát, v Olomouci (1995) a v Košicích (2013). Dovede této postavě vtisknout přesvědčivé proměny hrdé suverénní osoby ve zlomenou ženu, která se vzpamatuje teprve ve chvíli, kdy je její smrtelný hřích prozrazen a ona hledá cestu k pokání. Zázrakem zažívá osvobozující návrat k Jenůfce, která jí s těžkým srdcem dokázala odpustit. Paní Málková věnovala roli Kostelničky svůj objemný hlasový fond, barvitě postihla vývoj této zvláštní ženy, která vraždila kvůli síle společenského morálního či moralizujícího povědomí. Jediná výtka – škoda, že jí v některých místech nebylo rozumět.

Števou byl již dříve osvědčený liberecký Mánek z Foersterovy Evy Josef Moravec, se svým fanfarónstvím, povrchností i zbabělostí, s níž se vyhýbá každé složitější situaci. On opravdu není víc než „Štefan Buryja, co má půllánový mlýn“.

Inscenace má ještě jednoho hosta, roli Lacy nastudoval Titusz Tóbisz z divadla v Košicích, kde byla Linda Keprtová v angažmá. Nemůže být kontrastnější dvojice, nežli jsou liberecký Števa s Lacou. Vysoký štíhlý Števa a urostlý ramenatý pořízek Laca. Zhýčkaný slaboch a člověk, který prošel ohněm a lze se o něj opřít v přeneseném slova smyslu i doslova. Už na počátku opery na sebe Titusz Tóbisz upozornil výrazně dramatickým způsobem zpěvu a obtížně zvladatelnou spontaneitou, ba agresivitou. Jím zraněná Jenůfka nalézá útočiště v náruči Kostelničky. Stárek Jiřího Kubíka je oním člověkem, který je schopen odhalit Lacovy pohnutky, zná jej do všech detailů. Není malých rolí ani v případě vytáhlého rozjíveného Jana, Bareny, Rychtáře a Rychtářky, Karolky, Pastuchyně.

Orchestr se vzepjal k velkému výkonu, zcela se podřídil cílevědomému vedení svého šéfa a dirigenta, věnoval dílu své nejlepší síly. Bylo jen spravedlivé, když mu při obrovském úspěchu u obecenstva padaly z jeviště jedna kytice za druhou. Také sbor nezůstal Janáčkovi nic dlužen, a to nejen po pěvecké stránce. Choreografka Ladislava Košíková pracovala se všemi účinkujícími s velkým citem pro stylizaci pohybových gest. Ne za každou cenu dravých, ale naopak se záměrně potlačenou prudkostí, s napětím, s temperamentem, který propuká jen v těch nejvypjatějších momentech. Pohybová stylizace se propojila se stylizací scénografickou. Bezstarostná Jenůfka houpající se na houpačce ve mlýně, jehož neviditelné točící se lopatky svým stínem stále provázejí scénické dění, celá množina houpaček, které Jenůfce brání v pohybu, když nemůže najít své dítě, a objevují se také v pozadí při její svatbě, obsazené několika malými chlapci. Vyústěním funkce tohoto podstatného scénografického prvku je v závěru houpačka, na niž Laca mimoděk pokládá svatební kytičku, kterou mu podala citlivá Stařenka Buryjovka Jitky Zerhauové na usmířenou. K ní se snesou na tazích všechny ty ostatní, tentokrát mírumilovně a s týmiž bílými kytičkami. Je to bod začátku společného života dvou těžce zkoušených lidí, Jenůfky a Lacy…

Krásná inscenace. Snad ji budou moci zhlédnout také diváci podzimního festivalu Opera 2017. Domnívám se, že by byla neodpustitelná chyba, kdyby ji neviděli.

 

Hodnocení autorky recenze: 95%

Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Dirigent: Martin Doubravský
Režie a dramaturgie: Linda Keprtová
Hudební nastudování: Maxim Biriucov, Tatiana Drybas
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Pohybová spolupráce: Ladislava Košíková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Orchestr a sbor DFXŠ Liberec
Premiéra 16. prosince 2016 Divadlo F. X. Šaldy Liberec

Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová
Laca Klemeň – Titusz Tóbisz
Števa Buryja – Josef Moravec
Kostelnička – Magda Málková
Jenůfa – Lívia Obručník Vénosová
Stárek – Jiří Kubík (alt. Anatolij Orel)
Rychtář – Pavel Vančura
Rychtářka – Věra Poláchová
Karolka – Jolana Slavíková (alt. Kristýna Vylíčilová)
Pastuchyňa – Blanka Černá
Jano – Vanda Šípová
Barena – Soňa Godarská

www.saldovo-divadlo.cz