Libuše? Několikaleté přemýšlení a zvažování

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor se sopranistkou Danou Burešovou nejen o její nové smetanovské roli 


V Národním divadle působíte – pokud dobře počítám – už dvaadvacet let. Máte za sebou celou řadu hlavních rolí, stovky představení, během té doby jste ale také stihla přivést na svět a vychovat tři děti. Začínat v Národním dnes, myslíte, že byste to měla obtížnější?

Lehčí – obtížnější? Těžko říct. Pravda je, že na všechno se mnohem víc spěchá, a mohlo by být více času na studium rolí a hudební přípravu inscenací. A pokud se ptáte na potomky, asi by mne okolnosti nutily, abych začala zpívat mnohem dřív, což jsem ve své době nemusela.

Konkurence je dneska podle vás větší, než byla tenkrát?

Přijde na to, v čem spatřujete konkurenci. Je mnoho mladých, velmi talentovaných a ambiciózních pěvců, kteří nevědí, že všechno má svůj čas. Nechají se zmást spěchem a tlakem. Potřebují moudrého šéfa a potom z nich vyroste zdravá a kvalitní konkurence. To slovo nemusí vyvolávat tlak a nejistotu. Může být i motivující.

Třeba Prodanou nevěstu jako Mařenka zpíváte v Národním už ve čtvrté inscenaci. Myslíte, že kdyby i dřív byla konkurence taková, jako je dnes, že byste se do obsazení nového nastudování také pokaždé znovu dostala?

Když jsem nastupovala do Národního divadla, bylo složení sólového ansámblu jiné. Byly jsme dvě začínající pěvkyně a vedle nás pět zkušených – tedy zdravá konkurence a režisér i dirigent měli na výběr. Jinak – těžko říct. Z počátku jsem se potýkala se stejnými problémy jako mé dnešní kolegyně.

Ale vy se přesto v obsazení těch „svých“ rolí stále držíte. Jaké je tajemství úspěchu?

To byste se musel zeptat šéfa! (smích) To není otázka pro mě… Nevím, možná zpívám dobře… (smích) Těší mě, že jsem se „hodila“ do několika po sobě jdoucích režijních koncepcí.

Ale přece jenom, když vezmu třeba právě Prodanou nevěstu: Kolegyň, které se vedle vás jako Mařenka vystřídaly a třeba v Národním v prakticky ve stejné době také začínaly a přitom dneska už tam nejsou, už pár je… Vy tam jste ale pořád, pořád Mařenku zpíváte…

Jsem o kousek mladší než ony… Je to ale i otázka vývoje hlasu a vývoje člověka, kam v repertoáru směřuje. Také, jak je ukázněný, jak hlídá, co všechno může zpívat…

Tajemství úspěchu je tedy podle vás v umění hlídat si vhodný repertoár, vedle dobré techniky a hlasové hygieny?

To jsou takové drobné skládačky… Potom také záleží na psychice, na mentalitě zpěváka, na jeho založení… Ale i když si to všechno uhlídáte, nemusí výsledek dopadnout dobře… Ani makrobiotik nemusí mít nejpevnější zdraví…

Vy se přísně hlídáte? Pracujete na sobě tvrdě? Nebo je to všechno hlavně dar od přírody?

Spíš dar přírody, myslím… Svým založením jsem vlastně velmi lenošivý člověk, takže kdykoli můžu, spím nebo jen tak koukám, jak se krásně třepetá listí a svítí slunce, mám ráda procházky… Nechci tím říci, že pracuji nerada, naopak – práce mě nesmírně naplňuje a baví, ale zužuji ji na ten nejnutnější čas, který práci potřebuji věnovat. Vedle toho si hlídám, aby v mém životě byl také prostor pro rodinu a čas, který mám jenom sama pro sebe.

Čili nejste takový ten typ nejedné vaší kolegyně či zahraničních star, které své kariéře obětují v zásadě takřka všechno, počínaje dětmi a konče soukromím?

Rozhodně ne, ale s tím jsem se už asi narodila… Smysl života nevidím v práci, ať je jakákoli. Profese vás má obohacovat, má vás naplňovat, ale taky máte mít – a to platí v každém oboru –prostor pro rozdávání ostatním, pro jejich ovlivňování. Nejdřív sbíráte zkušenosti, a potom byste měl mít možnost rozdávat. Jsem přesvědčena, že o tom je profese, a ne o smyslu života… A myslím si, že rodinná zázemí mých kolegyň se statečně rozrůstají.Přece jen ještě k samotné profesi: Bylo během těch více než dvou desetiletí v Národním něco, co se vám z vašeho dnešního pohledu nepovedlo tak, jak byste chtěla?

Myslíte ohledně mých rolí, práce v divadle? (chvíli přemýšlí) Ne, neshledávám nic, čeho bych litovala, z čeho bych měla pocit, že by dopadlo špatně… Ale vždycky je co zlepšovat.

Nic, co jste měla zpívat a přitom odmítla?

To, co jsem měla zpívat, jsem zpívala ve správný čas, ve správnou chvíli. Ano, svého času mi nabízeli role, které by sice byly zajímavé, ale já bych je nezvládla, a tak jsem je odmítla. Strašně bych se s nimi prala a tratila bych… Nebyli by spokojeni ani diváci, ani já.

Například?

Třeba Tajemství, v době, kdy jsem nastupovala, za šéfování paní Herrmannové. Nezazpívala bych… Zazpívala, ale špatně…

Podobné věci se vám rozhodují snadno?

Dá mi to dost přemýšlení, váhání, hraje v tom roli i ješitnost, to že si člověk říká, měla bych, měla bych… Takové to vnitřní třepetání. Pak si ale vezmete puntíky, zazpíváte si noty a zjistíte, že by to nebylo nejmoudřejší…

Když se rozumem takto rozhodnete, vašim citům to není líto?

Nerozhoduji jenom rozumem, je to rozumem i citem, je to komplet… O ničem nerozhoduji jednostranně. Takový výsledek by vám štěstí nepřinesl.

Co role, po kterých jste toužila, ale které nepřišly? Určitě byly takové…

Velmi ráda bych si třeba zazpívala Mimi… Také jsem dlouho přemýšlela o Violettě… Mohla by být jako já? Prakticky vzato – jsem zcela jiný typ hlasu. Určitě bych nahoře nezpívala es, ale původní originální verzi, která je nižší… Musela bych si to nejdřív vyzkoušet… Ale asi mě čekají jiné role než Violetta…

A máte takhle něco v záloze, o čem uvažujete pořád?

Myslím, že ne… K nápadům a myšlenkám se nevracím. Spíš jdu pomaličku dopředu a vím, že všechno přijde…

Možná přece: někdy v budoucnu, nevím kdy a kde, ale ráda bych si zazpívala Emilii Marty.

To nejste sama! (smích)

(smích)Teď k vaší nejbližší nové velké roli: Vedle Helgy v Pádu Arkuna to už v říjnu má být Libuše, do které jste byla obsazena. Jak, u koho a kdy se vůbec tato myšlenka zrodila? A jak dlouho vám trvalo a co všechno jste zvažovala, než jste řekla ano?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář