Linda Keprtová: Mým snem je být v představení neviditelná

Inscenace Foersterovy opery Eva v její režii získala na festivalu Opera 2015 cenu kritiků za nejlepší inscenaci. Mladá úspěšná režisérka Linda Keprtová právě debutovala v pražském Národním divadle inscenací Musorgského Borise Godunova. V současné době se chystá na projekt neziskové organizace do Brna, kde uvede s romskými dětmi dětskou operu Brundibár Hanse Krásy. Právě o této inscenaci a o její režisérské koncepci jsme si povídaly ještě před premiérou Borise Godunova…
V nedávném rozhovoru pro Český rozhlas – stanici Vltava jste zmínila, že na červen tohoto roku chystáte spolupráci na neziskovém projektu pro jednu brněnskou organizaci s dětmi z vyloučených sociálních lokalit. Můžete tento projekt trochu přiblížit?

Představení se uskuteční v rámci 4. ročníku festivalu Ghettofest 5. a 6. června. Projekt pracuje s dětmi ze sociálně vyloučených rodin, konkrétní místo je v tuto chvíli v jednání, protože v bývalé káznici, po které jsme toužili, nebude pravděpodobně z bezpečnostních důvodů realizace možná. Iniciátorem této akce je operní zpěvák Josef Škarka, který mi tuto spolupráci nabídl a který pro své přesvědčení dokázal nadchnout spoustu mladých lidí, kteří v tuto chvíli na projektu pracují.

Už jste začali zkoušet?

V minulých měsících se konal nábor dětí, v tuto chvíli probíhají hudební zkoušky s Martinem Ptáčkem, já začínám s dětmi zkoušet týden po premiéře Borise Godunova v Praze.

Trochu mi to připomíná projekt Špalíček na hudbu Bohuslava Martinů, který se uskutečnil v Praze v Kongresovém centru v roce 2009. Tehdy se iniciátoři projektu inspirovali Berlínskou filharmonií. Děti byly také vybírány ze základních škol z řekněme problematičtějších čtvrtí… Už jste se s touto operou setkala někdy v minulosti?

Mé první setkání s Brundibárem bylo na střední škole, kdy jsem byla na tomto představení ve Slezském divadle. Bylo to v Opavě a po představení probíhala diskuse s přeživšími Terezín. To jsou momenty, které se vám v osmnácti letech nějak zaryjí, takže na to vzpomínám velice konkrétně. Historický i společenský kontext Brundibára je tak výrazný a známý, že jsem se s ním od té doby setkala ještě mnohokrát, spíše však v rovině teoretické.

Příběh opery Brundibár, který vznikl v roce 1938, částečně reflektuje atmosféru doby – hrozbu blížící se války. Jde o pohádkový děj, ale jedná se o pohádku ve velmi zvláštním smyslu. Vnímáte to podobně?

Rovina, která se v Brundibárovi objevuje, kdy na sebe dítě bere podobu dospělého, aby zachránilo svou matku, mně osobně přijde velmi krutá a bolestná, tento moment považuji za klíčový. Tuto skutečnost můžeme vnímat různými pohledy, avšak ta bolest je někde mezi řádky stále skrytá, byť se jí snažíme úsměvem překrývat.

Máte už režijní představu? Můžete ji přiblížit?

Koncept celého představení je poměrně jednoduchý, resp. vychází z obecného vnímání nesvobody a zlovůle, které se nemůžete bránit. Kdy se lidská fantazie stává nejlepším přítelem, kdy se smyšlených světů držíme za ruku, kdy nám pomáhají všechny barvy v nás. Velmi ráda bych vycházela z konkrétních dovedností konkrétních dětí – tudy se mé představy ubírají.

Těšíte se na práci s neprofesionály, v tomto případě s romskými dětmi?

Přiznám se, že se již nemohu dočkat, avšak se přirozeně obávám. Bezesporu mě to opět hodně napoví o mně samotné.

Ve vašem životopisu mě zaujalo, že jste kromě operní režie studovala také sbormistrovství. Pak jste se úplně přiklonila k režii. Dirigujete ještě někdy?

Ne, ne. Opravdu už jen výletně.

Nedirigujete z časových důvodů nebo proto, že jste se rozhodla plně věnovat jednomu oboru?

V určité fázi života jsem nabyla pocitu, že nelze dělat vše naplno, že je lepší svou energii cílit, než ji rozmělňovat, že definování a zkonkrétnění mi může jenom prospět. Nevím, jak dlouhý čas se budu této profesi věnovat, myslím, že přijde období, kdy se budu živit třeba úplně jiným oborem, ale nerada něco odbývám, nerada se schovávám za rozptýlenost, protože i s tou mám sama v sobě bohaté zkušenosti.

Jak jste v současnosti vytížená? Máte nějakou domovskou scénu?

Domovskou scénu nemám, jsem zcela na volné noze, ale nejtěsnější kontakt mám s operou Divadla F. X. Šaldy v Liberci, pro které externě pracuji jako dramaturg. To je divadlo, které mám moc ráda, tam mi je dobře.

A vyhovuje vám to víc než tvořit na jednom místě?

V česko-slovenském kontextu neexistuje systém kmenových operních režisérů, tak jako v činoherních souborech. Mně osobně by tento systém vyhovoval, pracovat pro jeden soubor, hostování se nevzdávat, avšak pohybovat se ve známém prostředí. Myslím, že i pro práci samotnou je to příjemnější – když započínáte práci s lidmi, které znáte, než když stále očucháváte nové rohy. Ale výhod to má samozřejmě také bezpočet. Pocit, že po premiéře mám možnost odjet, je někdy k nezaplacení.

V posledních letech sklízíte jedno ocenění za druhým. V roce 2013 jste získala slovenskou cenu DOSKY za inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek, v témže roce jste na festivalu Opera získala cenu za režii Dona Quichotta Julese Masseneta a letos za Foersterovu operu Eva. Jak vnímáte tato ocenění?

Bezesporu mě to velmi těší a hladí. Bohužel však nejsem typ člověka, kterého by zachvátila euforie se schopností opít se tou skutečností hned, chvilku mi trvá, než se dokážu s přáteli a s kolegy radovat a slavit. A protože jsem povahy spíše pesimistické, udolávám se tou zodpovědností, která z každého úspěchu automaticky přichází. V případě obdržení DOSEK jsem navíc prožívala nějaké smutky v osobním životě, tudíž jsem se dokázala radovat opravdu až po čase, až když jsem si to „ prkýnko“ pověsila v kuchyni na zeď.

Byl a je někdo ze současných operních režisérů, kdo vás zásadním způsobem ovlivnil?

Nerada bych asi jmenovala konkrétní režisérské osobnosti, určitě bych však mohla jmenovat rozhovory, diskuse či konkrétní představení, která mi výrazně napomohla definovat si své postoje a svou vnitřní estetiku. Potkala jsem mnoho osobností, z nichž jsem si mohla méně či více odloupnout, na druhou stranu jsem si mohla i díky představením, která mě neoslovila, která mě třeba i naštvala, definovat, jaké divadlo dělat nechci. A to pro mne je taktéž velmi důležité.

Když tedy nemáte vzor, existuje nějaký režisér, jehož inscenace vás nějak oslovují, líbí se vám?

Bezesporu mě fascinují představení režiséra Roberta Carsena, byť je znám pouze z DVD, stejně jako inscenace Davida Radoka. Z činoherních režisérů je mi velmi blízká poetika kupříkladu režiséra J. A. Pitínského.

Pokud se mě ptáte na můj osobní režijní sen, tak je to velmi prosté, však zároveň velmi náročné. Ráda bych tvořila představení, ve kterých mne jako režisérku není vidět. Kdy situace plynou tak samozřejmě a prostě, že vás jiná varianta nenapadá. Kdy se boří stěna mezi jevištním jednáním a diváckým vnímáním. Kdy hra se stává realitou úplně přirozeně…

Pak ale nebude vidět režisérský rukopis…?

Možná to by mohl být rukopis….

Děkuji za rozhovor.

Vizitka:
Linda Keprtová, narozena v roce 1983 v České Třebové, patří v současnosti mezi nejvyhledávanější operní režiséry mladé generace. Je absolventkou Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, obor Dirigováni sboru a Operní režie a již během studia jí byla udělena Cena Nadace Leoše Janáčka za režii inscenace Její pastorkyňa v rámci festivalu Janáček Brno 2008.  Za její nejvýraznější režijní práce jsou považovány inscenace Don Quichotte Julese Masseneta, která byl oceněna Cenou kritiků na festivalu Opera 2013, Dialogues des Carmélites  Francise Poulenca, La Traviata Giuseppe Verdiho, Její pastorkyňa Leoše Janáčka, Údolí suchých kostí Vladimíra Franze, Ariadna auf Naxos Richarda Strausse či Eva Josefa Bohuslava Foerstera. V roce 2013 obdržela nejvýznamnější divadelní cenu na Slovensku, DOSKY, za režii opery Dialogy karmelitek ve Státním divadle Košice.
(Zdroj: www.narodni-divadlo.cz)

Foto Jan Dvořák, archiv