List z Kanady: Emma Albani, kanadská hvězda opery

11.6.2010 00:00 Václav Tom Šlajer

Jedna z nejvýznamnějších amerických spisovatelek Edith Wharton (1862-1937) situovala svůj román z roku 1920 The Age of Innocence (Věk nevinnosti, Pulitzerova cena 1921) do New Yorku poslední třetiny 19. století. Tedy do doby ještě před otevřením Metropolitní opery v roce 1883. Opera je v tomto románu důležitou kulisou, kolem niž se odehrávají mnohé intriky hlavních hrdinů.

Tento román je cenným zdrojem informací o tom, jaké úctě a postavení se v té době těšili operní zpěváci, hudebníci a vůbec všichni umělci v Severní Americe. Když se jedna z hlavních hrdinek, Hraběnka Ellen Olenská po ztroskotání svého manželství v Evropě vrátila do New Yorku, usadila se mezi “small dress-makers, bird stuffers and ‘people who wrote’ “ (švadlenami, vycpavači ptáků a lidmi, co píšou), tedy pro její postavení v nevhodné části města.

Román začíná popisem představení Gounodovy opery Faust, ve kterém zpívá slavná švédská sopranistka Christine Nilsson (1843-1921). V představení je všechno značně popletené, neboť “unalterable and unquestionable law of the musical world required that the German text of French operas sung by Swedish artists should be translated into Italian for the clearer understanding of English speaking audiences.” (nezměnitelný a pevně ustavený zákon hudebního světa vyžadoval, aby německý text francouzských oper zpívaný švédskými umělci byl přeložen do italštiny, aby mu jasněji rozuměli anglicky mluvící posluchači). V ložích se během představení místo poslechu řešily všemožné problémy a splétaly intriky. Mluvit se přestalo jen při velkých áriích, ale po jejich odzpívání publikum velmi často z divadla odcházelo.

Do takového světa se v roce 1847 (nebo také 1858, 1850 a podle svých pamětí v roce 1852) narodila v městečku Chambly, 25 kilometrů jižně od Montrealu, do rodiny profesionálního hudebníka Josepha Lajeunesse a jeho manželky Méliny Mignault malá Marie-Louise-Emma-Cécile Lajeunesse, později první kanadská operní superstar Emma Albani. Otec této dívenky byl zkušeným hráčem na housle, harfu, piano a varhany, a tak možná právě proto žil v přesvědčení, že talent se musí rozvíjet už od útlého mladí. Malá Emma tedy denně až čtyři hodiny cvičila na harfu a klavír.

Po matčině smrti v roce 1856 byla Emma zapsána do kláštěrní školy v Montrealu, kde se její otec stal hudebním mistrem. Bylo to vlastně štěstí v neštěstí, protože Emmě se tak dostalo lepšího hudebního vzdělání. Její talent byl nesporný a řádové sestry ji občas držely zpátky, aby nevyhrála všechny místní hudební soutěže. Emma však nedala dohromady dostatek finančních prostředků na další vzdělání v Montrealu, kde ovšem stejně zpěv a vystupování na jevišti bylo považováno pro ženu za nevhodné povolání. Rodina se nakonec přestěhovala do města Albany v USA, asi tři hodiny jižně od Montrealu. Tam se mladá žena stala populární zpěvačkou a ušetřila tak dost peněz na studia ve Francii a v Itálii, kde také změnila svoje příjmení na Albani. Což je italské znění názvu města Albany, kde se cítila tak dobře.

Aby získala prostředky na další studia, rozhodla se Emma zpívat v divadle, jejím debutem byla v roce 1870 ve městě Messina role Aminy v Belliniho opeře La Sonnambula. Zaznamenala mimořádný úspěch a nabídky na další vystupování se proto začaly jen hrnout. V Itálii pak zpívala ještě v operách Rigoletto, Lucia di Lamermoor, Robert le diable, Il barbiere di Siviglia a L’Africaine. Osudové setkání na Maltě s uměleckým šéfem londýnské Covent Garden Frederickem Gyem v roce 1871 ji o rok později přivedlo do Anglie, kde začala v rámci pětileté smlouvy účinkovat v Covent Garden a později se provdala za Gyeova syna Ernesta. Byla to doba největší prosperity Covent Garden a Madame Albani, která na jejích prknech debutovala rolí Aminy, zde okamžitě získala neotřesitelnou pozici.

V následujících letech Emma Albani přidala další role: Ophelii v Hamletovi (Thomas), Hraběnku ve Figarově svatbě (Mozart), Lindu di Chamounix (Donizetti) a Marthu (Flotow). Našla si také čas na hostování Paříži, v Rusku zpívala pro cara. Na konci své třetí sezóny v Covent Garden dostala Emma pozvání od anglické královny Viktorie (1819-1901) na soukromý koncert, kde mimo jiné předvedla árii Caro none z Rigoletta.

Královna byla jejím výkonem tak unesena, že ji začala na Windsorský zámek zvát pravidelně.

V roce 1874 podnikla Albani koncertní turné po Spojených státech, v New Yorku zpívala poprvé ve Wagnerových operách – a to v italštině, stejně jak to bylo tehdy zvykem v Covent Garden. V roce 1876 (tedy během své páté sezony v Královské opeře) vytvořila roli Elisabeth v londýnské premiéře Wagnerova Tannhäusera. V roce 1879 se jí narodil syn Frederick Ernest Gye. Roku 1881 byla Madame Albani pozvána do Berlína, aby v Lohengrinovi ztvárnila Elsu, kterou už dříve zpívala v Londýně, pochopitelně také italsky. Pro Berlín ji ale nastudovala v němčině. Německý císař Vilém I (1797-1888) byl tak nadšený, že ji udělil honosný titul Hofkammersängerin.

V roce 1883 se Emma Albani vrátila po dlouhé době zpět do svého rodiště, aby v Montrealu odzpívala tři recitály. Na její příjezd čekalo více než deset tisíc lidí, básník Louis-Honoré Fréchette napsal na její počest báseň. Téhož roku Emma zpívala v Torontu Donizettiho Lucii di Lamermoor. V osmdesátých letech pak následovala další turné po Evropě a Americe a znovu častá vystoupení v Londýně, kde se v roce 1886 setkala s Franzem Lisztem (1811-1886), který ji pochválil za ztvárnění jeho Legendy sv. Alžběty.

Sezonu 1891-92 strávila Emma Albani v Metropolitní opeře v New Yorku, kde se předvedla v operách Les Huguenots (Meyerbeer), Lohengrin (Wagner), Die Meistersinger von Nürnberg a Der fliegende Holländer.

Další výkony Emmy v Covent Garden se těšily dobrému ohlasu i při její zdejší poslední sezoně, završené roku 1896. Následovala koncertní turné po světě, a to včetně Austrálie. V roce 1901 zpívala jako jediná sólo při pohřbu královny Viktorie. Poslední veřejné vystoupení Madame Albani se konalo v roce 1911, ve stejném roce publikovala svoji knihu vzpomínek Forty Years of Song (Čtyřicet let zpěvu).

Poslední léta trávila Emma Albani s manželem v Kensingtonu v Anglii. Špatné investice ji připravily o velkou část majetku a tak z existenčních důvodů byla nucena dávat soukromé hodiny zpěvu. Smrt jejího manžela v roce 1925 situaci ještě zhoršila. Naštěstí na její počest přátelé uspořádali několik benefičních koncertů, z nichž vzešlo dost finančních prostředků, díky kterým Emma Albani mohla svůj život dožít v Londýně. Zemřela v dubnu 1930, tedy před osmdesáty lety.Při teto příležitosti nemohu nevzpomenout na stejně slavnou Češku Emu Destinnovou, která zemřela zapomenuta v Českých Budějovicích, téhož roku jako Albani, také v nouzi…

Související články

Komentáře: 2

postscriptum dne 11.6.2010 v 08:19

Zdaleka ne jen Kandská hvězda. Jak píše autor byla to Primmadona assoluta v Covent Garden a v Evropě byla stejně známá jako madame Destinn. Jejich osud byl trochu podobný. I když nehledala lásku (tak jako celý život Destinn) a její manželství bylo spokojené, spekulanti ji stejně jako Destinn připravili o majetek. Naštěstí nezemřela v zapomnění jako Destinn a na sklonku života se oni postarali její přátelé. Děkuji autorovi za zajímavé povídání o životě této legendární zpěvačky.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Ondřej Šupka dne 11.6.2010 v 12:13

Chtěl bych jen doplnit, že jméno Emma Albani je také spojeno s českou hudbou, a to velmi výrazně. Na anglických hudebních festivalech často účinkovala v oratoriích Antonína Dvořáka, několikrát i pod autorovou taktovkou. Nejvýznamnější z těchto jejích vystoupení jsou: 15. 10. 1886 v Leedsu ve světové premiéře Svaté Ludmily a 27. 8. 1885 v Birminghamu v anglické premiéře kantáty Svatební košile. Ve své vzpomínkové knize se o kontaktech s Dvořákem zmiňuje, ale někdy v poněkud zkreslené podobě. Například tvrdí, že Dvořák zkomponoval sopránový part ve Stabat mater přímo pro ni, což je samozřejmě nesmysl. V době, kdy psal Dvořák toto oratorium, ještě vůbec netušil, že se jednou bude hrát v Anglii, natož kdo ho bude interpretovat. O zkouškách na Svatební košile napsala:

„Byl to nesmírně zajímavý a významný muž, i když mimořádně skromný muzikant.“…“Studovala jsem Svatební košile čtyři týdny. Při zkouškách jsem byla nepříjemně překvapena, že se mé pojetí některých čísel lišilo od Dvořákovy představy, ale dohodli jsme se posléze na kompromisu a já jsem zpívala tak, jak on si přál, aniž bych příliš potlačila své původní pojetí.“

Její pěvecké výkony Dvořáka doslova fascinovaly. Po premiéře Svaté Ludmily napsal:

„Bylo mi řeknuto, že obecenstvo po zpěvu Albani "Ó dovol, abych zlíbat směla tvých nohou prach" bylo tak pohnuto, že lidé plakali a utírali si slze z očí. Zpěv Albani byl vskutku uchvacující!! Darmo povídat.“

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.