List z Kanady: Heldentenor Jon Vickers

15.1.2011 01:00 Václav Tom Šlajer

I když paměť právě v těchto dnech, na přelomu starého a nového roku, svádí ke vzpomínce na operní pěvce “zlaté éry”, kteří už nejsou mezi námi (loni jich bohužel zase přibylo dost – Giulietta Simionato, Cesare Siepi, Joan Sutherland, Shirley Verrett…), já osobně si přece jen raději připomenu ty, kteří jsou pořád ještě mezi námi. Zvlášť výrazně a zcela pravidelně se mně vybavuje krátké setkání u nás v Montrealu zhruba před deseti lety, právě s jednou z těchto legend – to když můj zrak doma spočine na osobně podepsaném CD s Karajanovou nahrávkou Beethovenova Fidelia.

Jonathan Stewart Vickers (narozený 29. října 1926 v kanadské prérijní provincii Saskatchewan, ve městě Prince Albert) a v hudebních kruzích více než půl století známý jako Jon Vickers má už dlouho své místo mezi nejvýznamnějšími heldentenory celé operní historie jisté.

Jon Vickers pochází z početné rodiny o osmi dětech. Jeho stipendium na studium Royal Conservatory of Music v Torontě, které získal v roce 1950, přišlo v pravý čas: Sedm let strávených na zdejší univerzitě poskytlo Jonu Vickersovi výbornou průpravu k oslnivému nástupu na jednu z předních světových operních scén, Royal Opera House Covent Garden v Londýně. Připravený musel být dobře, neboť mu hned první rok svěřili hlavní tenorové role v Un ballo in maschera (Maškarní ples – Verdi), v Carmen (Bizet) a v Les Troyens (Trojané – Berlioz). Další sezónu k nim pak přibyla Aïda a Don Carlo (Verdi) a také Die Walküre (Valkýra – Wagner) . V pozdějších letech se tady představil též jako Tristan (Tristan und Isolde/Tristan a Isolda – Wagner), nejspíš nevíce chválený byl ovšem jeho Peter Grimes (Britten). Vedle operních rolí měl Vickers v repertoáru i přes tři desítky oratorií a kantát, přes čtyři stovky německých písní, stejně jako i další stovku anglických, francouzských a italských.

Debut v Bayreuthu, asi dodnes snu všech operních wagnerovských pěvců, přišel v roce 1958. Jon Vickers tam vystoupil jako Siegmund ve Valkýře, v roce 1964 si tam zazpíval Parsifala. Metropolitni opera v New Yorku přivítala Jona Vickerce v roce 1960 jako Cania z Pagliacci (Komedianti – Leoncavallo), zpěvák se tam pak znovu a znovu vracel v následujících dvaceti sezonách, kdy v 225 představeních vytvořil 16 rolí. Jon Vickers došel uznání také v “domově italské opery””- v milánské La Scale, stejně jako i v prakticky ve všech věhlasných operních domech a na operních festivalech.

s Birgit Nilsson

V roce 1953, tedy ještě za studií v Torontu, se Jon Vickers oženil, s manželkou Henriettou vychovali pět dětí. Když mu bylo čtyřicet, tedy roku 1966, se rozhodl omezit počet svých veřejných vystoupení na pětašedesát ročně, aby mohl trávit více času s rodinou. V době, kdy byl na vrcholu pěvecké kariéry, si našel čas také na manuální práci na své farmě v provincii provincii Ontario, prý aby neztratil kontakt s realitou života. V roce 1973 se Jon Vickers rozhodl usídlit na ostrově Bermuda, známém daňovém ráji. Důvod byl jasný: I když pocházel z velmi skromných poměrů, ve svých nejlepších pěveckých letech si byl moc dobře vědomý své ceny. Požadoval velmi vysoké honoráře a pochopitelně i proto nehodlal více než polovinu z nich přenechat kanadským daňovým úřadům. Do pěveckého důchodu odešel v roce 1988.

Po celou dobu své pěvecké kariéry byl Jon Vickers známý tím, že každé roli, kterou přijal, věnoval obrovskou pozornost. Odmítal přitom zpívat – jak sám říkal – takzvané “nesympatické role” a přijímal jen ty, u nichž doufal, že v jeho interpretaci jim budou posluchači či diváci věřit. Jako jeden z mála si “přivlastnil” čtyři velké role ve čtyřech jazycích: Petera Grimesa, Aenease (Trojané), Otella a Tristana. Katalog Vickersových nahrávek sice není rozsáhlý, ale o to je pozoruhodnější. Vedle čtyř zmíněných partů zaznamenal i dvakrát Siegmunda (Valkýra), dvakrát Florestana ve Fideliu, Samsona (Samson et Dalila/Samson a Dalila – Saint-Saëns) a samozřejmě Petera Grimese. Kritici však oceňovali nejvíce jeho interpretaci Verdiho Otella (dvě nahrávky – Serafin a Karajan, též filmová verze), Vickersův Tristan byl považován za nejlepšího od doby Lauritze Melchiora.

Hloubka jeho pojetí každé role byla fascinující. Jon Vickers využíval jednotlivé role svého repertoáru především jako nástroj k prezentaci nejhlubších emocí a také coby příležitost zprostředkovat hodnoty té které partitury. Jakákoli samoúčelná pěvecká exhibice mu byla cizí. V tom se shodoval se dvěma svými nejspíš ještě slavnějšími kolegy a spolupracovníky: s Marií Callas (spolupracovali šest let, nejznámnější je jejich Medea) a a Herbertem von Karajanem.

S Marií Callas

Vickers zpíval na prvních třech jarních Karajanových festivalech v Salcburgu (1966, 1967 a 1968), s Karajanem také nahrál Tristana, Siegmunda z Valkýry, Otella a Florestana (Fidelio – Ludvig van Beethoven), stejně jako i filmové verze Komediantů a Otella. Rovněž pod Karajanovou taktovkou se představil v La Scale a newyorské Metropolitní opeře.

V roce 1999 vyšla o tomto slavném tenoristovi biografie Jon Vickers – A Hero’s Life od Jeannieho Williamse, u Northeastern University Press.

Související články

Komentáře: 5

fandorin dne 15.1.2011 v 10:52

Velmi hezky napsaná vzpomínka na vskutku vynikajícího pěvce. Ve wagnerovských rolích, Florestanovi, Aeneovi či Peteru Grimesovi dodnes těžko překonatelný! V případě jeho italských kreací jsem o něco kritičtější, jeho specifický způsob zpěvu i barva hlasu mi zde zcela nesedí. V roli Otella dávám přednost – z Vickersových současníků – Mariovi del Monaco nebo Ramonu Vinayovi; pro léta 70.-90. poté jednoznačně Domingovi. Vickers byl i výborný herec, bohužel vzhledem k inscenační praxi neměl možnost tento talent plně rozvinout. Karajanovy režie byly velmi statické, viz např. jím zfilmovaný Otello.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.1.2011 v 11:25

Leonora3:
Aj ked je Jon Vickers jeden z najvacsich heldentenoru minuleho storocia, patri sa pripomenut este jedna uloha, ktoru umelec stvarnil a ktora i ked nepatri do oboru heldentenor, predsa ma pre nas zvlastny vyznam. Je to uloha Vaska v Predanej neveste, ktoru Vickers nastudoval v Metropolitnej opere s Teresou Stratas ako Marenkou (dalsiu famoznou umelkynou z Kanady) pod taktovkou James Levina v sezone 1978-79. Toto predstavenie v anglictine je na Metplayer a hodne ukazok je i na youtube. V nich mozeme vidiet herecke majstrovstvo umelca. Duet Vaska s Marenkou, ale i cele predstavenie je kuzelne a nema chybu, snad len ked by bolo v cestine! V tej dobe vsak este neexistovali titulky a tak hodne vtipu, ktore v librete je, by sa bolo stratilo. I ked je predstavenie urobene v Met v NY je pozoruhodne, ako sa tvorcom podarilo zachytit kolorit a povab vidieka (choreografia Pavol Smok) a spolu s krasnou Smetanovou hudbou sa na to da podivat s obdivom i dnes, viac nez po 30 rokoch.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VTSlajer dne 15.1.2011 v 12:44

@Leonora3:

Dobra pripominka, ale pouze v ceskem kontextu. J. Vickers byl v roli Vaska zcela miscast (nevhodne obsazen). Co je na MetPayer je zaznam z 21.11.1978. Dobova kritika se nevyjadrila moc laskave ani o rezijnim pojeti a jen vlazne o predstavitelce Marenky T. Stratas.

Stoji za zminku, ze Prodanou nevestu prosadila do Met Emmy Destinn a G. Mahler. ED ji tam zpivala v nemcine 25x v letech 1909-12.

Dalsi a snad doposud nejlepsi Marenkou v Met byla Jarmila Novotna, 7x v sezone 1941-42. Zpivalo se uz v anglictine.

Dalsi uvedeni Prodane muselo pockat az do sezony 1978-79 (to zminene Leonorou3). Tato inscenace byla obnovena pro sezonu 1996-97, ale "temperamental and elusive Canadian" T. Stratas zrusila svoje vystoupeni na posledni chvili.

Z doposud v Met uvedenych 83 predstaveni nebylo ani jedno cesky. Pokud je mi znamo, Smetanova Prodana nevesta v cestine zatim nepronikla do zadneho velkeho severoamerickeho operniho domu – s jednou vyjimkou: Canadian Opera Company Toronto, kde Marenku zpivala skvele pred 10 lety Eva Urbanova. Byl jsem u toho a osobne jsem videl tuto operu zive poprve, pozde ale prece.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 15.1.2011 v 22:05

Leonora3:

@VTSlajer: i ked vas prispevok bol o Vickersovi dovolim si malu poznamku k TS. Podle toho, co jste napisali to vypada, ze Teresa Stratas zrusila predstaveni v Met v 96 len tak, ale dovod byl zdravotny. Aspon tak to v clanku The Performance I Can't Forget popisuje Stephanie Blythe, v Opera News (Okt.2008), ktora v tej Prodanke robila matku Ludmilu. Na snimku, ktora je v casopise uvedena, dvojica matka dcera vypadaju velmi vierohodne i ked v skutocnosti by to bolo presne opacne, Tereza by mohla byt len matkou Stefanie Blythe (pamatame si na korpulentnu bohynu Fricku zo Zlata ). Stefanie Blythe spomina, ze uz na poslednej generalke (v 96)sa Tereza Stratas necitila dobre a predstavenie musela odrieknut a nevratila sa ani do dalsich predstaveni, pretoze jej v tom zabranila infekcia.
Nehladala som ziadne kritiky z roku 78, ale v poslednom roku som v Opera News videla minimalne 2 fotografie TS ako Marenky a odkazy na pamatne predstavenia v roku 1978,(naposledy v januarovom cisle 2011).
Tri predstavenia Prodanky (s novym prekladom do anglictiny) budu v NY opat tento februar a to koprodukcia Juilliard School a Met Opery s dirigentom J.Levinom a v rezii S.Wadswortha (nedavno reziroval Borisa Godunova).Skoda, je to len par dni po mojom odchode z NY, bol by to iste jedinecny zazitok vidiet Prodanku v NY.

P.S. Tiez som sa pozastavila nad obsadenim Vaska. Uz vymena tenorov v ramci toho sameho predstavenia Prodanky, totiz ze Gedda by spieval Vaska a Vickers Jenika by viacej odpovedalo charakteru postav.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
VTSlajer dne 15.1.2011 v 23:32

@Leonora3:

"Temperamental and elusive…" neznaci nutne, ze TS zrusila len tak. Ako kazdy spickovy umelec, i ona mala svoje demony (kto ich nema?) a bola bohuzial povestna castym rusenim svojich vystupeni.

Napriek tomu vsemu bola vyjimecna operna spevacka a hluboce ludska osoba. Dam si ju na list ako tema na clanok do buducnosti.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.