List z Kanady: Jak hledali nové talenty v Montrealu

25.5.2010 00:01 Václav Tom Šlajer

Montreal, odkud tyto řádky píšu, právě navštívila první letošní vlna téměř tropického počasí a prosklená atria komerčních center jsou vítaným útočištěm pro obyvatele a návštěvníky centra města. Stejně jako před osmi lety, kdy se v takovém centru s názvem Complexe Desjardins konala soutěž Jeunesses Musicales Montréal International Competition – soutěž objevující nové talenty v oblasti operního zpěvu, hry na housle a klavír. Odezva ve světě byla tenkrát mimořádná: přihlásilo se 281 soutěžících ze 45 zemí.

Complexe Desjardins Montréal

Nakonec do finále postoupilo 58 semifinalistů. Ti dostali možnost za účasti veřejnosti ve třech po sobě následujících dnech přednést svůj pětadvacetiminutový recitál. A byli hodnoceni vskutku hvězdnou porotou.
Co je na tom po tolika letech i dnes pozoruhodného? Předně fakt, že všichni tehdejší porotci (včetně nejstaršího z nich Cesara Siepieho) jsou stále mezi námi a někteří pořád ještě ve víru aktivní kariéry – třeba Grace Bumbry. Z několika tehdejších soutěžících se staly velmi vyhledávané hvězdy, ale o tom až za chvíli. Celá událost byla atraktivní i pro širokou veřejnost. Mistrovské kurzy v různých koncertních síních města byly pro návštěvníky zdarma a vše probíhalo v uvolněné multinárodnostní atmosféře.

Velmi se tehdy vydařil i zahajovací ceremoniál, kde byli představeni všichni porotci i soutěžící. Vzal jsem si s sebou tehdy k podpisu dva operní komplety na CD a doufal, že se mi podaří získat autogram alespoň jednoho z protagonistů. Bylo plno, ale ne natolik, že bychom se museli tlačit a já náhodou stál na místě, kolem něhož museli projít všichni ti věhlasní porotci. Lepší místo jsem mít nemohl a cítil jsem trému i očekávání věcí příštích zároveň.

Jako první se ukázal Ital Cesare Siepi (1923). Jeden z nejlepších poválečných představitelů Dona Giovanniho, známý pro svůj skvělý bas, dobré herectví na jevišti i pro atraktivní zjev, což bylo patrné i v jeho už pokročilém věku. Doslova vyběhl za potlesku přítomných na pódium.

Hned za ním přicházela Američanka Grace Bumbry (1937), a než jsem se stačil vzpamatovat, podala mi ruku a řekla: „Good Morning!“ Tato dáma, přední mezzosopranistka své generace, se proslavila jako první Afroameričanka angažovaná v Bayreuthu. V roce 1961, když jí bylo 24 let, ji Wieland Wagner obsadil do role Venuše v Tannhäuserovi. Dodnes je hudebně aktivní a žije v Salzburgu.

S dalšími příchozími bylo třeba změnit taktiku a být aktivnější. Když přišel Kanaďan Jon Vickers (1926), jako první jsem ho pozdravil a řekl mu, že považuji za čest se s ním setkat, na což on zdvořile odpověděl, že se sám cítí poctěn, že ho na tuto událost pozvali. Požádal jsem ho o autogram k nahrávce Fidelia (Karajan) s ním v hlavní roli, ale on musel postoupit na pódium a tak mi jen řekl: „Přijďte za mnou, až to skončí.“ Nevěřil jsem vlastním očím, tenhle slavný heldentenor, snad nejlepší své generace, který zpíval i s Marií Calas, se tady srdečně baví s publikem a neodmítá, jako některé hvězdy dnešní doby, dát autogram. Samozřejmě, že jsem si ho nenechal utéct a kromě autogramu se mi dostalo i přátelského objetí a potřesení rukou. Thank you again, Mr. Vickers!

Organizátoři v koncertním centru postavili provizorní tribunu, která se dala obejít. Porotci seděli na její vyvýšené zadní části, soutěžící byli vpředu. Začalo představování soutěžících. Všiml jsem si, že další z členů poroty, Španělka Teresa Berganza (1935) se nějak vrtí na své židli a dělá posunky k místu, kde jsem tehdy stál.

Podíval jsem se kolem sebe a vedle mne stála paní s lahví studené vody. Řekla mi jen: „Madame Berganza a soif.“ (Paní Berganza má žízeň). Jejich komunikace posunky ještě chvíli pokračovala, zatímco na scéně defiloval jeden soutěžící za druhým. Ta paní se pořád nějak neměla k tomu tu láhev doručit na tribunu. Nabídl jsem se jí, že to tam rád donesu. Proč si nechat ujít skvělou příležitost. Proplížil jsem se mezi kabely a technikou k paní Berganze, která seděla na kraji a nenápadně jí nejprve podstrčil k podpisu CD s její Carmen s Abbadem. Rychle podepsala a já řekl: „Et voici votre bouteille d’eau.“ (Tady je voda…). „Gracias, merci… “ A já pelášil pryč…

Když se za touhle událostí osm let starou ohlednu zpět, mrzí mne, že jsem tehdy nenavštívil více mistrovských kurzů, konaných v rámci soutěže, než ten jeden jediný, pořádaný Američankou Marylin Horne (1934).

Tato vynikající mezzosopranistka je spojována především s hudbou Rossiniho a Händela a často vystupovala s Joan Sutherland. Má za sebou také neuvěřitelných 39 aktivních sezón v San Francisco Opera. Věnuje se pedagogické činnosti a má smysl pro humor, což jsem poznal právě při jejím mistrovském kurzu.

Její tehdejší „obětí“ byl dnes relativně úspěšný baryton Etienne Dupuis, jako soutěžící talent. Vybral si Schubertovu píseň, kterou s citem přednesl a publikum se mu odměnilo potleskem. Mysleli jsme si tehdy, že to bylo dobře zazpívané. Paní Horne se ale usmála, řekla několik žertů směrem k publiku a pak se obrátila k mladíkovi, stojícímu na jevišti: „Etienne, začneme pracovat!“ On spustil znovu a po pár taktech byla zastaven: „Dýchej lépe, zpívej pomaleji…“ A tak to šlo celou půlhodinu. Zatímco Etienne sbíral síly, paní Horne bavila publikum historkami, jak studovala zpěv ona a přitom „trpěla“ při hodinách u legendární sopranistky Lotte Lehman (1878-1976).

Hlavní cenu v soutěži tenkrát vyhrála Kanaďanka Measha Brueggergosman (1977). Její jméno se těžko pamatuje. První část jejího příjmení tvoří jméno jejího švýcarského manžela, druhá část je její jméno za svobodna. Je známá jako operní i koncertní pěvkyně, při zahájení Zimních olympijských her 2010 ve Vancouveru zpívala pro celý svět olympijskou hymnu.

Dalším soutěžícím, který to doposud ve své kariéře dotáhl daleko, tehdy byl Kanaďan Joseph Kaiser (1977), rodák z Montrealu. Často je ke slyšení v Lyric Opera of Chicago. Po představení Dialogues des Carmélites Francise Poulenka, kde zpíval roli Rytíře de la Force, jsem s ním u služebního vchodu mluvil a s úsměvem jsme vzpomněli právě na soutěž talentů v roce 2002. Musím říci, že je to stále velmi otevřený a přátelský umělec. Když vyšel, doprovázen manželkou, sám na nás zavolal: „Hello, I am Joseph.“ Doba se vlastně tak moc nezměnila…

Související články

Komentáře: 4

Anonymous dne 1.6.2010 v 08:09

Děkuji za velmi zajímavý článek, mohu jen tiše závidět, že jsem se s podobnými hvězdami také nesetkal. Carmen s Teresou Berganzou mám rovněž, Marilyn Horne či Cesare Siepi jsou také mými velice oblíbenými pěvci – Horne mám na řadě vzácných nahrávek (Norma, Semiramide, Lucrezia Borgia…) s Joan Sutherlandovou, s níž vytvořila skutečně nezapomenutelné, královské duo. Jejich duety z Normy a Semiramidy na koncertech počátku 80. let patřily k nejzářivějším vrcholům renesance bel canta ve 20. století. Siepi byl jedním z největších basů století, fenomenální interpret Verdiho a Mozartových rolí, také jej znám z velkého množství skvostných kompletů – často s ním spolupracoval Fernando Corena, vynikající buffo bas a hvězda menších rolí, mimořádně inteligentní a kromný pěvec, jemuž nevadilo být tím druhým basem na nahrávkách jako Síla osudu pod taktovkou Molinari-Pradelliho z r. 1955, kterou považuji za nepřekonatelnou, či Figarova svatba, Don Giovanni z téhož roku (polovina 50. let byla vůbec zlatou érou moderní opery, v té době vzniklo obrovské množství velkých – často prvních daných děl – kompletních nahrávek – ve Vídni se nahrála velká díla Mozarta a Richarda Strausse s dirigenty jako Krips, E. Kleiber, K. Böhm apod., v Itálii slavily úspěchy Accademia Nazionale di Santa Cecilia a Maggio Musicale Fiorentino. V Římě a Florencii se pořídily dodnes oslavované operní záznamy jako již zmíněná Síla osudu s Del Monacem a Tebaldi r. 1955, o tři roky později pro stejnou společnost (Decca) Sílu osudu nahrál i maestro Fernando Previtali s Di Stefanem, Milanovovou a Warrenem (ten ještě netušil, že za dva roky se mu ta opera stane osudnou…), poprvé se nahrávaly i znovuvzkřísené belcantové opery jako Favoritka (1955 Alberto Erede ve Florencii s Giuliettou Simionato, Bastianinim a Poggim), Nápoj lásky také 1955 (Molinari-Pradelli, Gueden, Di Stefano, Corena, Capecchi). Počátkem 60. let pak přišla éra Dame Joan Sutherlandové, která záhy vymazala z mapy skoro veškerou konkurenci, ač dodnes zůstává (jak píše např. P. Domingo ve svých pamětech) nesmírně skromnou a srdečnou dámou, velmi civilní, bez jakýchkoli manýrů hvězdy. Sutherlandová se svým manželem, famózním znalcem a interpretem francouzské a italské staré opery Richardem Bonyngem, vytvořila obrovské množství operních kompletů, z nichž celá řada nemá stále konkurenci – v 60. letech to byly 4 poslední opery Belliniho, Lucie z Lammermoour, Marie, dcera pluku s Pavarottim, Lakmé, Alcina a mnohé další Händelovy kusy, Semiramide…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 1.6.2010 v 08:10

(Pokr.)
Je obdivuhodné, že lidé, kteří byli na vrcholu kariéry již tak dávno, jsou stále často svěží a k vidění na podobných akcích, i když by se jejich přínosu mělo věnovat mnohem více pozornosti. Dnes se i operní fanoušci, zvlášť ti mladší, snadno nechají unést zpěváky jako Netrebko, Villazonem apod. a záhy je považují za nepřekonatelné, jen proto, že nemůžou srovnávat s pěvci staršími. Na něco podobného si stěžovala i Renata Tebaldi, když kritizovala postupující míru komerce v opeře, požadavky fyzické krásy a atraktivnosti u pěvců apod., honbu za rychlým úspěchem a velkými rolemi, k nimž je ale třeba dozrát, a rozšiřující se povrchnost v interpretaci. Vzpomíná, že když zpívala s Corellim, Del Monacem, Bastianinim či Warrenem, zhubli vždycky během představení několik kilo, nechali na jevišti kousek svého života… Dnes příliš takových pěvců nevidím, naopak mi připadá, že těm mladým často chybí důstojnost a patřičné vzdělání po dějinách kultury, hudby a pěvecké tradici – už se skoro nedá rozeznat, je-li takový Villazon pěvcem operním nebo populárním. Chybí také opravdové charisma, jakým dosud vládne třeba Domingo. Bohužel je opera dnes především nostalgií – a byla-li v článku řeč o Jonu Vickersovi, je třeba říci, že o interpretaci Wagnera to platí dvojnásob. Po René Kollovi už bylo jen minimum opravodvých h r d i n s k ý c h tenorů, většina posluchačů se stále vrací k nahrávkám Kinga, Thomase, Vickerse, Briliotha atd. Pseudoavantgardní inscenace Wagnerových děl už vůbecv nestojí za komentář – dá se říci, že les zůstává lesem v Siegfriedovi pouze u Jamese Levina, který je mezi dirigenty takovým posledním mohykánem a jemuž nutno se poklonit, že za své éry v Met uvedl asi všechny známé Wagnerovy věci. Vickers byl obrovským hlasem, umělcem s mimořádným charismatem a dramatickým projevem, aristokratem podobným touto svou důstojností např. Krausovi nebo Bergonzimu. Je zajímavé, že již ve 46 letech na Gala Bing vypadal velice staře, úplně šedivý. Pravdou ale je, že zjevem skutečně imponoval, stejně jako mocným hlasem, nejlépe známým v roli Siegmunda. Jeho podání této role nemá obdobu, to prohlašuji s naprostou jednoznačností. Fenomenální byl také jako Pollione v Normě, kterou nezapomenutelně inscenoval s Montserrat Caballé a Josephinou Veasey v 70. letech na festivalu v Theatre-Antique v Orange pod taktovkou G. Pataného. Osobně jsem asi (i při svém obdivu k Joan Sutherlandové) neviděl tak přesvědčivé a strhující ztvárnění této grandiózní opery. V monumentálních historických prostorách největšího evropského římského divadla se Belliniho vznešené arcidílo vyjímalo zcela jedinečně a hlasy pěvců se nesly v oněch dvě tisíciletí starých kamenných zdech neuvěřitelně působivě a velkolepě. Doporučuji ke shlédnutí na youtube.
Děkuji za článek.
Martin Bojda

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
KoDa dne 1.6.2010 v 08:32

To je právě to, že si tady všichni myslíme, že Evropa předstihuje Ameriku co se vážné hudby a kultury týče. A ono to tak často není…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 1.6.2010 v 08:58

to Martin Bojda:

docela s vámi souhlasím, ale musím říci, že to je showbusiness jako každý jiný. Villazón po operaci je odepsaný a už si fanoušky nezíská. Doba je taková. Rychlá, jiná.
Lpět na starém se nedá, všechno jde rychle dopředu.
Eva

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.