Lištička! Příhody lišky Bystroušky v Bruselu

O uplynulém víkendu odehrála bruselská opera La Monnaie poslední ze série devíti představení nové inscenace Janáčkovy „filozofické revue“ o zvířatech a lidech, uváděné pod názvem Lištička! Příhody lišky Bystroušky. Jako svůj režijní debut v opeře ji připravil belgický designér a kostýmní výtvarník Christophe Coppens (1969), který si sám navrhl výpravu, pod hudebním nastudováním se podepsal italský dirigent Antonello Manacorda (1970). Obsazení bylo kompletně zahraniční v čele s Holaďankou Lenneke Ruiten v titulní úloze, Němka Eleonore Marguerre byla Lišákem a Američan Andrew Schroeder Revírníkem. Přinášíme převzatý rozhovor s režisérem inscenace.

Designér Christophe Coppens vytvořil svou první operu
(Bruzz – 17. 3. 2017 – Jean-Marie Binst)

V inscenaci Lištička! Příhody lišky Bystroušky se režisér, návrhář kostýmů a jevištní výtvarník Christophe Coppens pokouší zprostředkovat komickou operu Leoše Janáčka Generaci Z (pozn. překl.: internetová generace, lidé narození od poloviny devadesátých let dvacátého století). „Pevně věřím, že ženy jsou nadřazené bytosti.“

„Je to pohádka, či pravda?“ Tak zní poslední slova Lištičky! Příhod lišky Bystroušky. Christophe Coppens, který v současné době žije v Los Angeles, převedl pětadevadesát let starou pohádku do mnohovrstevnaté operní inscenace, která je aktuální, ale zároveň stále rozpoznatelná. Tvorba českého skladatele Leoše Janáčka (1954-1928) s kořeny v české lidové hudbě už funguje několik generací.

„Jako by se tím uzavíral kruh,“ říká režisér. „Poté, co jsem si jako student bruselské konzervatoře uvědomil, že nejsem až tak dobrý herec, zakotvil jsem ve světě módy. Po večerech jsme chystali show a scéna a kostýmy, to byla vždycky moje záležitost. Když jsem potřeboval rekvizity, vyrobil jsem si je sám. Za tři měsíce jsem se se svými rekvizitami ocitl v Paříži. Tak začala má ‚fashion story‘. A vydrželo to jedenadvacet let.“

 

V módě jste vždycky vytvářel příběhy. To vás přivedlo k hudebnímu divadlu?

Mým životem se jako červená nit odjakživa prolínalo vyprávění příběhů. Příběhy vypráví už prostor, v němž se opera hraje – v tomto případě jde o víceúčelovou halu, jaká existuje snad v každé vesnici od Flander po Anglii či Finsko. A to včetně odporného bufetu. Takový ten kulturní dům, kde se odehrává všechno možné, zastavují před ním pojízdné prodejny a alegorické vozy, konají se tam obecní plesy, sportovní události a akce pro mladé.

Okolí, atmosféra, zvuk a světlo jsou pro příběh zrovna tak důležité. K tomuto propojení práce na scéně, kostýmech a režii mě přivedlo to, že jsem vždycky vytvářel kostýmy a objekty pro ty „druhé“. A pak ve mně přetrvávala určitá hořkost, pocit odstupu, frustrace. Lidi nikdy naplno nevyužívali možností mé tvůrčí práce. „Prostě choď jinak, použij jiné osvětlení, využij to líp,“ bručel jsem si vždycky pod vousy.

Takže teprve operní dům vám dal možnost mít svou práci zcela pod kontrolou?

V roce 2016 jsem vytvářel čtyři kostýmy pro komorní operu Gertrude Stein To Be Sung. Když ředitel De Munt/La Monnaie navrhl, abych udělal něco jiného, přemýšlel jsem o kostýmech a scéně. Jenže on měl na mysli taky režii. Celou noc jsem o tom uvažoval a dospěl k tomu, že po pětadvaceti letech teď nastala ta správná chvíle. Dospěl jsem do bodu, kdy nemám problém zkombinovat všechno, co jsem zatím udělal.

Stanovil jsem si však podmínku: že to budu dělat bez dalších začátečníků, mám na mysli světla, choreografii a další specializace. Práce v operním domě skýtá ohromný luxus: na každý problém dostanu okamžitě tři návrhy řešení.

Janáčkova opera se odehrává v pozemském ráji, plném divé zvěře.

Nechtěl jsem operu s hopkajícími žábami, poletujícími motýlky a beruškami. A jelikož jsem si zakázal les a zvířata, bral jsem inspiraci pouze z hudby. Nebylo třeba nějak si pohrávat s příběhem, který jednoduše vychází z kresleného seriálu v novinách. Je o neustávajícím koloběhu života, o lidech, jak stárnou, a o přírodě, kterou jsem nahradil mládím. Nijak neupřednostňuji ani mládí, ani starší věk.

Když vyjmete Lištičku z její zvířecí role, zůstane vám příběh o dozrávání – z děvčete se stává žena. Podle mého názoru je to o ženské síle: dívka, která nikdy není obětí, ale vždycky si vytváří svou vlastní cestu. Děvče, které si samo vybírá. Které se rozhoduje, že se pustí do dobrodružství ve stylu pohádky o Modrovousovi nebo příběhu o Alence v říši divů.

Jedním z aspektů tohoto liščího příběhu je ale tragédie, stejně jako humor.

Lištička prožívá jednu událost za druhou; někdy s něčím souhlasí, i když z toho není úplně nadšená. To jsou okamžiky, kdy v ní převládne statečná „žena“, a výsledkem je nárůst jejího sebevědomí. Někdy dění ponechávám v poměrně abstraktní podobě, někdy je to víc surrealistické, někdy zase přímočařejší – tak se utvářejí významové vrstvy. Tyto vrstvy má v sobě sama hudba.

Humor už dnes samozřejmě není stejný jako ve dvacátých letech. Když vyřadíme zvířecí baletní výstupy a nahradíme je pětatřiceti mladými statisty, můžeme zkoumat charaktery do větší hloubky, aby byly více prožité a rozpoznatelné. Třeba jako u Páskové, která zpívá jen pár řádků, ale v mé verzi toho má na práci mnohem víc.

Čím je vaše inscenace současná?

Umělec vždycky chce nastavovat společnosti kritické zrcadlo: co se dnes děje ve městě, na co v životě narážejí ženy, co se nám přihodilo v uplynulém roce. Temnota hudby tu připomíná horrorové filmy. Pochybné chování kněze, učitelova minulost… to všechno tam ukazuji. A inscenace je také o tom, co to znamená stárnout, což je něco, co se sám právě dozvídám. Mladé statisty jsme vybrali pro jejich spontánní osobitost. Oni nastavují zrcadlo dospělým; někdy se jim také postaví na odpor; v celém příběhu představují pro Lištičku morální podporu.

Zabitá liška, to je pro vás Lištička. Jak silnou jste ji učinil?

Trochu jsem tu křehkou postavu zatraktivnil, už není oběť. Pevně věřím, že ženy jsou nadřazené bytosti. Tak ukazuji Lištičku a další ženy jako Revírníkovou a Páskovou. I když Lištičce není dopřán čas, aby plně dozrála, vzhledem k jejímu krátkému životu.

Takže jsem nijak nekrotil její probouzející se lásku: zamiluje se do jiné dívky, i když by stejně snadno mohla být chlapcem. Je to někdo, kdo má velmi uvolněný přístup k vlastní sexualitě, což bych rád zdůraznil. Jsme všichni dojatí, když Lenneke Ruiten zpívá milostnou árii: je to ta nejčistší forma umění.

 

Přeložila a připravila Kateřina Bodnárová

Související články


Napsat komentář