Live Adam Plachetka

Hvězda Adama Plachetky stoupá. V jeho osobnosti se spojují tři předpoklady, které se ne vždy sejdou v rovnováze – pěvecké a herecké umění a jevištní zjev, nadto je skromný a vůbec sympatický. Prosadil se v italském operním repertoáru, avšak velice mu slouží ke cti, že se jako český pěvec hlásí k české tvorbě. Plachetkovy koncerty roku 2014 včetně vystoupení na Pražském jaru se staly jeho osobním příspěvkem k Roku české hudby. Live nahrávka je z koncertu v Kongresovém centru ve Zlíně 24. dubna 2014, orchestr Filharmonie Zlín řídil Robert Jindra. V samostatných orchestrálních číslech zní těleso překrásně a propracovaně v mezihře (proměně) z 2. dějství Dalibora a v předehře k Čertově stěně. V předehře k Tajemství jsou pěkně vystiženy momenty zlomů mezi komickým a pohádkově „strašidelným“, hezky je vybudována fugová část, ale zrychlení v přechodu k závěru a tempo kody jsou snad poněkud přehnané.

Nepovažuji za příliš plodné srovnávání s pěveckými výkony minulých generací. Každému z nás se do paměti vryje nějaký dojem nesmazatelně, ať je to první setkání s dílem nebo výkonem v dětství, či mimořádná atmosféra určitého zážitku. Víme, že vzpomínky jsou ošidné a leccos idealizují. Ani srovnávání nahrávek mnoho nepřináší, sluchový vjem vytváří celá řada faktorů. A každý interpret má – kromě povinnosti respektovat skladatelův zápis (který je vždy do značné míry relativní) – i právo na osobní přístup a výklad. Rozdíly ale vnímáme, a je zase v právu posluchače, zda je přijme jako novou zkušenost, nebo se s nimi hned neztotožní, a někdy je i odmítne. Já se například nedokážu plně ztotožnit s novým snímkem Adama Plachetky, rozhodně ne tak jako na jevišti s jeho Figarem nebo Dulcamarou, kde pro mě žádné otazníky nevyvstaly.

Interpretace písní se od operního projevu značně liší, a to i v případě, kdy se jedná o (dodatečně instrumentované) písně s orchestrem, jakými jsou Dvořákovy Biblické písně op. 99. Žalmové texty představují niternou meditaci; v orchestrálním hávu se jejich soukromý charakter sice mění, přesto však prvek osobní zpovědi, prosby a modlitby zůstává (měl by zůstat). Zde se však na úkor ponoru do duchovního obsahu leckde prosazuje pro mě nepatřičný a nadbytečný dramatický efekt. Přispívá k tomu i Jindrovo vedení orchestru, s nímž sólista občas musel soupeřit. I live nahrávka se dá zvukově upravit, vynucený tlak na hlas se však zakrýt nedá, zejména v hlubokých tónech, které často znějí na hranici možností rozsahu barevně krásného Plachetkova basbarytonu (prozradí to už závěry prvních dvou veršů v písni „Oblak a mrákota…“).

Evidentní je ale i malá zkušenost se zpívaným českým slovem. Vokální deklamace češtiny se řešila prakticky celé devatenácté století, polarita akcentovaných a neakcentovaných slabik na jedné a dlouhých a krátkých na druhé straně, shluky souhlásek a podobně, to vše vyžaduje dlouhodobou zkušenost. Jak to udělat, aby skutečně zaznělo „Na pastvách zelených“  (č. 4), ale nevypadaly všechny slabiky stejně dlouhé, nebo jak deklamovat „Jestliže se zapomenu na Tebe“ (č. 7) v pomalém tempu s krátkými, nikoli jakoby dlouhými souhláskami – a přece přitom dokázat vystavět souvislou kantilénu, to je proces interpretova osobního hledání a cviku.Z oper Bedřicha Smetany jsou na CD zařazeny dva výstupy krále Vladislava z Dalibora, Přemyslova árie ze začátku 2. dějství Libuše, výstupy Kaliny a Bonifáce z Tajemství a Rarachova scéna ze 3. dějství Čertovy stěny. Také zde se potvrzuje, že dlouhým frázím s množstvím otevřených českých vokálů ještě leccos schází a prezentovaným postavám také chybí individuální výraz  – Vladislav zní stejně jako Přemysl (a v Přemyslovi je navíc bohužel opět patrný souboj s příliš silným orchestrem).

Přece jen se srování nevyhnu: v dobách, kdy se u nás i cizí opery dávaly výhradně česky, měli operní zpěváci výhodu, že se s českým zpívaným slovem vyrovnávali denně. Ti z dnešních umělců, kteří nastartují zahraniční kariéru, a jsme na ně proto hrdí, musejí zvládnout několik jazyků, a čeština zůstává poněkud stranou. Zato se – nespravedlivě – pohoršujeme nad zahraničními nastudováními v češtině, není-li výslovnost dokonalá, místo abychom snahu ocenili. Vždyť kolika dnešním českým operním zpěvákům v jejich mateřštině opravdu rozumíme? Může to vypadat jako volání z dob tzv. národního obrození, zanedbávání domácí tvorby je však evidentní a vyhlašování Roků české hudby jednou za deset let tomu nepomůže. Z nahrávky je pro mě osobně nejvěrohodnější výstup Kaliny „Jsem žebrák“ z Tajemství.

Vše také souvisí s vhodnou volbou děl. Mohu jen opakovat, že je chvályhodné, jak se Adam Plachetka české tvorbě věnuje, a věřme, že jednou vyroste v důstojného nástupce všech králů Vladislavů nebo Přemyslů, také že nalezne a vypracuje pro sebe vhodný český písňový repertoár a udělá pro něj něco v zahraničí, kam má otevřené dveře. Český vokální repertoár není snadný, ale v tom je i jeho síla a jedinečnost.
Hodnocení autorky recenze: 70 %

Adam Plachetka Live
Adam Plachetka (basbaryton)
Dirigent: Robert Jindra
Filharmonie Bohuslava Martinů
Záznam koncertu 24.dubna 2014 v Kongresovém centru Zlín
Radioservis 2014

Antonín Dvořák: Biblické písně
– Oblak a mrákota jest vůkol Něho
– Skrýše má a pavéza má Ty jsi
– Slyš, ó Bože! Slyš modlitbu mou
– Hospodin jest můj pastýř   
– Bože! Píseň novou zpívati budu
– Slyš, ó Bože, volání mé
– Při řekách babylonských
– Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou
– Pozdvihuji očí svých k horám
– Zpívejte Hospodinu píseň novou
Bedřich Smetana: Dalibor
– Již víte, jak to krásné království (Vladislav, 1. jednání)
– Proměna (2. jednání)
– V tak pozdní dobu… Krásný to cíl (Vladislav, 3. jednání)
Bedřich Smetana: Libuše
– Již plane slunce (Přemysl, 2. jednání)
Bedřich Smetana: Tajemství
– Předehra
– Jsem žebrák (Kalina, 2. jednání)
– Jsem voják (Bonifác, 2. jednání)
Bedřich Smetana: Čertova stěna
– Předehra
– Jen hajej, holátko (Rarach,2. jednání)

Foto Ilona Sochorová