Lohengrin jako pomník rodu Wagnerů

  1. 1
  2. 2
Ve čtvrtek 8. června se v Národním divadle odehrála dlouho očekávaná premiéra nakonec „autentické wagnerovské“ inscenace Lohengrina. Nové pražské nastudování je totiž rekonstrukcí bayreuthského Lohengrina z roku 1967, které tehdy režíroval vnuk skladatele a dlouholetý ředitel Bayreuthských slavností Wolfgang Wagner. A režie obnoveného nastudování se ujala Katharina Wagner, pravnučka skladatele.
R. Wagner: Lohengrin – ND Praha 2017 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Pražská inscenace se tvořila s maximální věrností podle dostupných dokumentů ze šedesátých let, jako jsou fotografický materiál, zápisky inspicientů, klavírní výtahy s režijními poznámkami nebo záznamy osvětlovačů. Statický charakter představení (dle starých záznamů o pohybu osob na jevišti) připomínal místy živé obrazy, akce na jevišti sestávala ponejvíce z nástupů a odchodů pěvců, s výjimkou kratičké a spíše jen naznačené simulace mečového souboje mezi Lohengrinem a Telramundem.

Také scéna vznikala podle původní výpravy Wolfganga Wagnera. I když působí jednoduše a co do stylu nijak vyhraněně, tvůrce se inspiroval románskou dobou a historickými artefakty (ornamenty ze dveří veronské baziliky, z chrámových reliéfů v Pise), tyto jsou použity na modrém koberci v prvním dějství nebo v podobě svatebního altánu ve třetím dějství. Jediným háčkem bylo, jak kulisy z bayreuthského Festspielhausu, který pojme i pětadvacetimetrové prospekty a umožňuje s nimi manipulovat, napodobit v mnohem menších rozměrech Národního divadla. (I Státní opera by měla větší prostorové možnosti, ale je v rekonstrukci…). I když jeviště působí jako poloprázdné, jeho proměny nejspíš byly náročné. Přestávky mezi dějstvími byly až čtyřicetiminutové a jediná proměna, která se dělala „za chodu“, během orchestrální mezihry, dávala tušit z hlučného bouchání a dunění za oponou, jak kulisáci bojují s časem a materiálem.

Naopak repliky kostýmů, které byly původně z těžké kůže a v dnešní době již neufinancovatelné, se nyní nedělaly. O jejich novodobou, byť stylově hodně podobnou variantu se postaral Thomas Kaiser. Byly to kostýmy dosti jednotvárné – částečně i proto, že ve Wagnerově příběhu takříkajíc z nejvyšších vládnoucích pater se kromě homogenní skupiny dvořanů a rytířů žádný pestrý lidový typ nebo chudina nevyskytuje.

Pověst o záhadném rytíři v jasné zbroji, který se z mlžného oparu vynoří dovezen loďkou taženou labutí (zde jednoduchá projekce) a vybojuje boží zápas o čest křivě nařčené šlechtičky Elsy von Brabant nepůsobila jako velký příběh lásky. Spíše tu převážil akcent mocenského boje o trůn a nadvládu nad zemí. Nejspíš se o to vyznění zasloužila nerovnováha mezi první nepříliš charismatickou dvojicí Lohengrin – Elsa (Stefan Vinke – Dana Burešová), a naopak po pěvecké i herecké stránce velmi silnou dvojicí Ortrudy a Telramunda (vynikající Eliška Weissová a Olafur Sigurdarson). To jejich emoce, podbarvené krvavě nasvícenou scénou, byly v druhém dějství tak životné. Jejich nenávist, společné intriky, vzájemná fyzická touha, ale i manipulativnost Ortrudy, která žene Telramunda do zkázy, on to ví, a stejně si nemůže pomoci, to byly naprosto pochopitelné a skutečné charaktery. Eliška Weissová je rodilá wagnerovská pěvkyně, její průrazný a tvárný hlas neměl konkurenci, prozářil celou scénu, kdykoli se na ní objevila. Sklidila také největší ovace večera. Skvělým partnerem jí byl islandský barytonista Sigurdarson s hutným, zdravě mužným témbrem. Celé jejich druhé dějství bylo nejzdařilejší částí pětihodinového představení.

Dana Burešová podala soustředěný a solidní výkon, jak je jejím standardem, byla dobře slyšet nad orchestrem i nad sbory a nebylo nic, co by jí činilo technické obtíže. K ideálu jí chybí jen větší kousek vcítění, dát publiku pocit, že právě v tuto chvíli je Elsa a ta role je její srdeční záležitost. Slabinou večera byl Lohengrin, ztvárněný německým tenoristou Stefanem Vinkem. Má za sebou skvělou pěveckou kariéru a Wagner je jeho parketou, zpíval jej na mnoha světových scénách. Bohužel je na jeho tenoru znát již únava a je rozvibrovaný. Svou roli však zvládl i s náročnými dlouhými áriemi ve třetím dějstvím bez dalších hlasových potíží či výpadků. Konflikt Elsy a Lohengrina v posledním dějství vypadá dost uměle – proč si mladá nevěsta zničí štěstí jen proto, aby se dozvěděla ženichovo jméno? Ale umanuté dívky (navedené kamarádkou, zde Ortrudou) také známe ze života i z mnoha pověstí (nahlédnutí do zakázané komnaty, spálení manželovy hadí kůže a podobně). V této intimní scéně, kdy si dosud jen poslušná a nevýrazná dívka postaví hlavu a žádá na svém muži důkaz lásky, působila dvojice Elsa – Lohengrin docela přesvědčivě.

Hudebního nastudování se ujal mladý, ale mimořádně zkušený wagnerián: německý dirigent Constantin Trinks stihl ještě před dovršením čtyřicítky nastudovat a řídit kompletní operní dílo Richarda Wagnera, včetně Zákazu láskyBayreuthu 2013. Zpočátku orchestr zněl spíš rozpačitě, do předehry vstoupil s ne zcela jistou a koordinovanou smyčcovou sekcí. S postupem času ale výkon orchestru sílil do větší suverenity, dynamičnosti a rychlá předehra před třetím dějstvím se mu vyloženě vydařila. Spolu se sbory (mužský sbor zněl místy dosti neduživě, ženský si vedl o poznání lépe) vytvořili hudebníci mnoho velebně krásných míst, jaká od wagnerových oper očekáváme.

Hodnocení autorky recenze: 75%


Richard Wagner:

Lohengrin
Hudební nastudování : Constantin Trinks
Dirigent: Constantin Trinks (alt. Zbyněk Müller)
Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner
Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světelný design: Marc Löhrer
Sbormistři: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní Opery
(obnovené nastudování inscenace Bayreuther Festspiele 1967)

Premiéra 8. června 2017 Národní divadlo Praha

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Lohengrin (ND Praha 2017)

[Celkem: 62    Průměr: 3.5/5]

Související články


Komentáře “Lohengrin jako pomník rodu Wagnerů

  1. Janek 40%.
    Pětihodinová nuda s Wagnerem
    Nápad přenést z Bayreuthu padesát let starého Lohengrina nebyl dobrý nápad. I české divadlo za padesát let urazilo kus cesty. Inscenace je statická, divák se právem domnívá, že jde o koncertní verzi. Vždyť aktéři povětšinou stojí bez výrazu na místě, maximálně se mírně pootočí tu doleva, tu doprava. Vrcholem dynamičnosti je, když se diva skácí na podlahu ! Výtvarná stránka opery zaniká v přílišném šeru, které má zřejmě nechápavému divákovi napovědět, že se jedná o temný dávnověk. Pochválit lze orchestr a dirigenta. Už jen za to, že vydrželi pět hodin bezchybně hrát. Zato pěvci zklamali. Koho napadlo obsadit tlustého mimozemšťana do role krásného Lohengrina? Proč se Ortruda Evy Urbanové nemohla sezpívat s Friedrichem Martina Bárty? Ve společném duetu se naprosto nesetkali, každý pěl něco jiného. Navíc, co zní z jeviště, často nezní jako němčina, ale jako nesrozumitelné skřeky. Kam se poděly emoce a vášně? Romantismus bez vášní je jen nuda.A přímo pětihodinová. Psáno z 2. premiéry 10.6.2017.Janek 40%.

Napsat komentář

Reklama