Lukáš Vondráček nejen o zákulisí soutěže ve velkém rozhovoru pro Operu Plus

  1. 1
  2. 2
  3. 3
„Jeho výkon je prostě neuvěřitelný. Za celých čtyřiasedmdesát let svého života jsem slyšel stovky klavíristů hrát tento koncert, ale nikdy ne s takovou vášní a nadšením. Vehnalo mi to slzy do očí, mám husí kůži po celém těle. První pianista mé rodné České republiky hraje Rachmaninův 3. koncert na této úrovni. Děkuji, Lukáši,“ – tento vzkaz spolu s desítkami dalších nadšených reakcí najdeme na YouTube pod záznamem vystoupení Lukáše Vondráčka na Soutěži královny Alžběty v Bruselu. Devětadvacetiletý český klavírista na jedno z nejtěžších mezinárodních klání přijel, hrál – a zvítězil. Je jediným Čechem v historii, kterému se to povedlo. „Už první dva takty byly tak neobyčejné. Nebyla to jen hra na piano, bylo to přesně to, co potřebujete, abyste si okamžitě získal plnou pozornost publika. A v těch pár taktech vnutil svou vůli celému orchestru. Jen velký umělec má takový dar.“ Tak okomentoval jeho interpretaci finálové skladby Sen motýla předseda mezinárodní poroty Arie Van Lysebeth. Vzhledem k aktuálním „vítězným“ povinnostem musel Lukáš Vondráček odříci plánovaný koncert na Janáčkově máji v Ostravě (měl by na něj přijet příští rok). Mimořádně ale vystoupí v úterý 14. června večer v pražské Betlémské kapli. Tři dny předtím nám ještě z Bruselu poskytl exkluzívní telefonický rozhovor, ve kterém popisuje zákulisí Soutěže královny Alžběty i svůj život s hudbou.
Lukáš Vondráček (foto archiv L. Vondráčka)
Lukáš Vondráček (foto archiv L. Vondráčka)


Na koncertě v Betlémské kapli budete v úterý hrát s houslistou Josefem Špačkem, který se před čtyřmi lety stal laureátem stejné soutěže – těšíte se?

Ano, těším se na každý koncert, teď je to ovšem hodně náročné, protože jich mám v červnu asi devatenáct a každý s jiným programem. Ale s Pepou si zahraju moc rád, je to skvělý muzikant, navíc jsme stejně staří, známe se už od patnácti let. Dávno jsme si spolu chtěli zahrát a jsem rád, že se to teď podaří.

Překvapilo nebo zaskočilo vás něco v souvislosti se Soutěží královny Alžběty – třeba ten mediální zájem? Podle zpravodaje České televize je teď vaše popularita v Belgii ohromná – jak ji prožíváte?

Já jsem věděl od začátku, že Belgie tím žije, Belgičané jsou na tu soutěž velmi pyšní. Opravdu královna tam chodila denně poslouchat a je do toho celá zapálená, noviny o tom informují na titulních stranách. V Bruselu na ulici mě teď denně zastavuje tak padesát lidí a chtějí se fotit a popovídat si… Je to samozřejmě příjemné, ale doposud jsem na to zvyklý nebyl. Myslím ale, že to za chvíli zas opadne a můj život se vrátí k normálu.

Královna Mathilda vám také cenu předávala, měl jste možnost s ní promluvit?

Krátce jsem mluvil s ní i s králem. Zítra večer (poznámka autorky: v neděli 12. června 2016, kdy jsme rozhovor pořizovali) jdu do královského paláce, kam mě pozvali na soukromou večeři, tam bude asi víc času. Jinak ale působí oba velmi mile, je vidět, že mají o muziku opravdu zájem, což je nezvyklé. Mají čtyři děti, které se taky učí na hudební nástroje – o tom si asi budou chtít i popovídat.

Princezna Elisabeth, belgická královna Mathilde a Lukáš Vondráček (foto FB soutěž Královny Alžběty/Hugo de Pril)
Princezna Elisabeth, belgická královna Mathilde a Lukáš Vondráček (foto FB soutěže Královny Alžběty/Hugo de Pril)

Není-li to příliš osobní, co vám po vítězství řekli rodiče?

Víte, moji rodiče nelétají na růžovém obláčku, spíš mě vždycky nabádali, abych hlavně zůstal takový, jaký jsem. Určitě je to ale pro ně jistá satisfakce, protože pro ně také nebylo lehké mě vychovávat, věnovali mi spoustu svého času. Bez nich bych se určitě nepřinutil sedět jako dítě u klavíru až deset hodin denně. Tak doufám, že teď mají alespoň nějakou radost. Chtějí sem za mnou přijet, pak budeme mít víc času, abychom si mohli popovídat.

Bezprostředně po finále jste belgickému televiznímu moderátorovi řekl, že účast v soutěži pro vás byla inspirativní, že jste si chtěl projít tím měsícem příprav a soustředění. Byla by pro vás jako renomovaného umělce ta soutěž cenná a stálo by za to ji podstoupit, i kdybyste nevyhrál?

Určitě, já jsem sem nešel s tím, že určitě vyhraju. Absolvoval jsem v minulosti podobných soutěží víc a vím, že je to vždycky tak trochu sázka do loterie. A navíc – hudba nejsou dostihy, nemůžete to brát jako závod. Já jsem se na to díval jako na další ze svých koncertů, prostě hraju svoji muziku tak, jak je mi to nejbližší, a jestli se to bude někomu líbit nebo ne, to pro mě není až tak důležité. Já na ní kvůli tomu nic měnit nebudu. Ale celkově tou délkou – už jen tím, že celé to trvalo déle než měsíc – a pak tou týdenní izolací na zámku ve Waterloo, to byl zážitek opravdu neobyčejný. A samozřejmě jsou tu nejlepší mladí muzikanti na světě, od kterých se toho člověk může dost naučit nebo se jimi obohatit. Na tom zámku jsme se učili jednu skladbu společně a pomáhali jsme si – to by byla přínosná zkušenost, i kdybych tu soutěž nevyhrál.

Lukáš Vondráček s dirigentkou Marin Alsop po finálovém vystoupení (foto FB soutěže Královny Alžběty/Hugo de Pril)
Lukáš Vondráček s dirigentkou Marin Alsop po finálovém vystoupení (foto FB soutěže Královny Alžběty/Hugo de Pril)

Částečně už jste naznačil odpověď, ale přesto se chci zeptat, co bylo během toho měsíce nejtěžší – právě ta týdenní izolace, délka soutěže nebo i nějaká konkrétní skladba?

Asi všechno dohromady. Skladba žádná – to bych neřekl. Samozřejmě ten třetí Rachmaninův koncert, který jsem hrál ve finále, je považován za nejtěžší skladbu, která kdy byla pro klavír napsaná. Ale já jsem muzikant, musím se od toho odpoutat a dělat svoji práci – nemůžu přemýšlet o tom, že skladba je moc těžká nebo jsou tam nějaké pasáže, které by se mi nemusely povést, protože to bych pak neměl čas soustředit se na muziku a obecenstvo by to určitě poznalo. Samozřejmě tou délkou je Soutěž královny Alžběty i psychicky velmi náročná. Pak také tím, jak obrovskou to tady mělo mediální pozornost, novináři nás sledovali téměř na každém kroku. A když o vás navíc píšou jako o favoritovi, je ten tlak o to větší.

Myslím ale, že opravdu nejtěžší bylo zvládnout ten týden ve Waterloo, protože na tom zámku jsme neměli žádný kontakt s okolím, maily, telefony, prostě nic… Museli jsme se absolutně soustředit jen na to, abychom se naučili novou neznámou skladbu. Samozřejmě není divu, že někteří potom z toho začnou trochu „blbnout“… Ale to je asi právě to, oč pořadatelům jde – dostat vás pod tlak a zjistit, jestli to ustojíte.

Během toho týdenního „věznění“ už vás bylo jen dvanáct finalistů – všichni jste měli na dosah vítězství v soutěži, která jistě každého stála spoustu sil. Převažovala tam opravdu atmosféra spolupráce – nebo byly i nějaké náznaky konkurenčního „boje“?

Ne, to vůbec. Asi sedm nebo osm z nás jsme byli opravdu dobrá parta. Měli jsme tam ping-pong a kulečník, takže jsme se občas alespoň trochu „vyblbli“. A taky jsme tam měli spoustu alkoholu, tak jsme si nad tím i docela hezky popovídali… A pomáhali jsme si, určitě, protože jinak by to bylo mnohem těžší, kdyby člověk tu náročnou skladbu musel studovat sám. Tak jsme si tam vzájemně suplovali orchestry… To by opravdu nemělo smysl si tam nějak „jít po krku“. I tak měl každý dost práce to vydržet, byli bychom sami proti sobě, kdybychom si to ještě komplikovali nějakým dusnem.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Lukáš Vondráček nejen o zákulisí soutěže ve velkém rozhovoru pro Operu Plus

Napsat komentář