Mackie Messer s tupým nožem

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Aneb Velmi krotká Žebrácká opera ve Vídni

Theater an der Wien se rozhodlo po několika letech vrátit k dílu Kurta Weilla. Po inscenaci dvou kratších děl Mahagonny – Songspiel a zpívaného baletu Sedm smrtelných hříchů v říjnu 2010 se lednovou premiérou stala Die Dreigroschenoper (Žebrácká opera), nejproslulejší plod spolupráce skladatele Kurta Weilla a dramatika Bertolta Brechta. Osm představení (u většiny produkcí je v tomto divadle zpravidla plánováno pouze šest) je sice vyprodáno, ale výsledek tak zcela nepřesvědčil.

Cesta k Weillově a Brechtově Žebrácké opeře má kořeny již v době baroka, v čase Georga Friedricha Händela, kdy vedle skvostů opery serie žily svůj zábavný život také mnohé parodie tehdejšího dění, včetně parodií populárních činoher a oper. Právě průběžné hádky a následná rvačka na scéně během představení mistrovy opery Allessandro, kdy se do sebe pustily dvě největší operní rivalky své doby – primadony Händelovy společnosti Francesca Cuzzoni a Faustina Hasse-Bordoni, byly základem pro jednu z nejznámějších scén parodie na Händelovu operu Rinaldo, kterou byla původní The Beggars Opera (Žebrácká opera 1728) dramatika Johna Gaye a skladatele Johna Christophera Pepusche. Dílo se setkalo s nebývalým úspěchem a také nevolí z řad kritizovaných, tedy především církve a establishmentu. To později vedlo k zákazu uvedení pokračování Žebrácké opery s názvem Polly, která ale stejně zůstává jen pouhým odvarem původní říznosti slavné jedničky.

Žebrácká opera vyvolala ihned celou řadu úprav, například pro dětský soubor nebo pro travesti představení pro muže v ženských rolích, a také slabších napodobenin. Stala se také základem pro dva žánry typické pro anglické jeviště – takzvanou ballad operu, žánr, který využívá populární písně a popěvky v úpravě, a takzvanou mocking operu (výsměšnou operu), která tvrdě paroduje současný stav společnosti, v případě Žebrácké opery pak především korupci, propojení podsvětí s oficiálními kruhy a dvojitou morálku. Žebrácká opera ještě příležitostně ožívala na anglických jevištích až do roku 1920, kdy zažila obrovský revival na londýnském jevišti Lyric Theater in Hammersmith (celkem 1.463 repríz během tří let).

Brecht/Weill: Die Dreigroschenoper - plakát berlínského uvedení v roce 1928 (foto archiv)
Brecht/Weill: Die Dreigroschenoper – plakát berlínského uvedení v roce 1928 (foto archiv)

Německý dramatik Bertolt Brecht se svým výborným smyslem pro dramatické možnosti látky vycítil potenciál předlohy, který byl zcela v souladu s jeho dobou, dobou vrcholu Výmarské republiky těsně před Velkou hospodářskou krizí. Impulsem k vytvoření adaptace byl zadaný překlad Elisabeth Hauptmann, se kterou měl Brecht připravit adaptaci pro německé jeviště. Původně byl slavný dramatik – s rukou zpravidla šťastnější pro adaptaci cizích námětů než pro původní vlastní tvorbu – označen jen jako adaptátor, nikoliv jako přímý autor. Také ne zcela jasný zůstává autorský podíl Elisabeth Hauptmann, který se neomezil pouze na překlad. Weill jako přizvaný skladatel se rozhodl využít soudobé taneční a jazzové rytmy, a výsledkem bylo dílo na pomezí opery a činohry, které už předjímalo muzikál jako nastupující žánr.

Nečekaně úspěšná premiéra (31. srpna 1928 Theater am Schiffbauerdamm, Berlín) potvrdila odhad dobového vkusu i nálady publika a vedla k úspěšné sérii inscenací, které v Německu zastavil až nástup národního socialismu, který zapsal díla skladatele i dramatika na cenzorský index. Kurt Weill z rasových důvodů emigroval do USA a Žebrácká opera měla pak senzační úspěch na amerických jevištích v úpravě Marka Blitzsteina. To se už se ale cesty Weilla a Brechta definitivně rozešly. Současná vídeňská inscenace sice věrně reprodukuje text i partituru díla, ale dílo samo zaznívá jako krotká hudební podívaná nebezpečně směřující k operetě.

Brecht/Weill: Die Dreigroschenoper - Nina Bernsteiner (Polly), Isabell Pannagl (Ede), Nahoko Fort-Nishigami (Vixen), Elisabeth Kanettis (Betty), Nele Neugebauer (Dolly) - Theater an der Wien 2016 (foto © Monika Rittershaus)
Brecht/Weill: Die Dreigroschenoper – Nina Bernsteiner (Polly), Isabell Pannagl (Ede), Nahoko Fort-Nishigami (Vixen), Elisabeth Kanettis (Betty), Nele Neugebauer (Dolly) – Theater an der Wien 2016 (foto © Monika Rittershaus)

Režie uznávaného britského režiséra Keithe Warnera, který pracoval na mnoha předních operních i festivalových jevištích, se vyhýbá všemu, co by mohlo i jen zdánlivě vypadat moderně, experimentálně či snad avantgardně. Tradičnější režijní pojetí si lze sotva lépe představit, a tak Weillovo a Brechtovo zásadní scénické dílo, jež představuje mezník v dějinách opery, se příjemně houpe na vlnkách operetní estetiky. Zcela chybí autory zamýšlená agresivní útočnost proti měšťáctví nebo kritika základů společenského uspořádání kapitalismu (policie, církev, soudnictví a establishment). Obsáhlý text tohoto útvaru, autory nazvaného Stück mit Musik, se sice hraje v úplnosti a bez škrtů, což vede k určité zdlouhavosti představení v poslední třetině večera, ale kritické ostny textu jsou zcela otupeny stejně jako nůž stárnoucího Mackieho Messera. Děj je oproti Brechtově předloze přenesen do Anglie padesátých let dvacátého století, patrně krátce po korunovaci Alžběty II. Podsvětí Londýna je zde zobrazeno spíše komediálně jako v dobových anglických komediích, například ze zábavné filmové produkce studia Ealing. Samozřejmě Warnerovo režijní pojetí je velmi profesionální a velmi mu také prospěla spolupráce se slavným Anthonym van Laastem, choreografem mnoha broadwayských a londýnských muzikálů, mimo jiné také muzikálů Andrewa Lloyda Webera nebo divadelní i filmové verze muzikálu Mamma Mia! Některé scény tak získávají nečekaný švih a dynamiku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Brecht/Weill: Die Dreigroschenoper (Theater an der Wien)

[Total: 4    Average: 3/5]

Související články


Napsat komentář