Nová pražská Madama Butterfly – povznášející zážitek

Čtenáři Opery Plus blogují

Madama Butterfly – jedno z nejvýznamnějších děl operní tvorby. Jeho vznik doprovázely značné komplikace – Giacomo Puccini jej po chladném přijetí publikem musel čtyřikrát přepracovat, než příběh nešťastné lásky Cio-Cio-San nastoupil vítěznou cestu po jevištích operních divadel celého světa, včetně České republiky. Na scéně Národního divadla v Praze, respektive Státní opery, byl tento titul inscenován několikrát – příznivci operního umění mají v paměti donedávna po tři desetiletí uváděnou inscenaci režiséra Karla Jerneka, jejíž premiéra se odehrála v druhé polovině osmdesátých let dvacátého století. S velkým zájmem proto bylo očekáváno nové nastudování Pucciniho Madamy Butterfly, které spočívalo v rukou dirigenta Martina Leginuse a režiséra Jiřího Heřmana.

Nová inscenace se od té předchozí výrazně liší délkou a částečnou proměnlivostí děje, neboť byla zvolena jedna z původních verzí Pucciniho díla o třech dějstvích – na scéně navíc vystupuje skupina námořníků, v závěrečném dějství se hlavním postavám dostává více prostoru a celý příběh, byť spěje k totožnému tragickému konci, vyznívá poněkud jinak. (Němé postavy v úvodu opery – dospělý syn a paní Pinkertonová – byly jako záměr zajímavé, ale působily dosti samoúčelně)

Období před premiérovými představeními, která se měla konat 4. a 9. února, provázely těžkosti v podobě indispozice obou představitelek hlavní role – sopranistek Chistiny Vasilevy a Marie Kobielské. Po zrušení první premiéry byla ke spolupráci na rychlý záskok oslovena italská sopranistka Donata D’Annunzio Lombardi – pěvkyně, která působí převážně na domácích operních scénách a jejíž doménou je pucciniovský repertoár. Vzhledem ke skutečnosti, že režisér Jiří Heřman je znám svojí velmi osobitou koncepcí a vždy vyžaduje od interpretů mimořádný herecký výkon, muselo být v jeho režii během několika dní zvládnout tento part velice náročné.

Donata D´Annunzio Lombardi byla vnitřně opravdovou Cio-Cio–San, celkově však na jevišti nepůsobila příliš přesvědčivě. Svůj part odzpívala čistě s velkou jistotou ve vysokých polohách, její tembr je však pro roli Madame Butterfly příliš lyrický a v disponovaných polohách málo barevný. Od počátku nalezla souhru s dirigentem Martinem Leginusem, pod jehož vedením odvedl Orchestr Státní opery kompaktní interpretační výkon. Tenorista Luciano Mastro (Pinkerton) a barytonista Svatopluk Sem (Sharpless) podali pěvecky mimořádně vyrovnané výkony. Na jevišti působili výrazně a své postavy kreovali s velkým citem pro danou tragédii.

Zejména Svatopluk Sem dokázal vyjádřit citové rozpoložení člověka, jehož život vlastně ubíjí každodenní úřednická rutina, byť konaná v diplomatických službách. Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková (Suzuki) se prezentovala věrohodným hereckým výkonem, ale její hlas ve vyšších polohách působil zastřeně. V galerii postav pěvecky menšího rozsahu zejména vynikl basista Roman Vocel (Císařský komisař), který nechal zaznít svému plnému hlasu a navíc působil majestátním dojmem. Tenorista Josef Moravec (Goro) zpíval v hlasové indispozici – bohužel nebyl schopen překrýt hudbu a téměř jej (autor recenze byl přítomen na druhém balkonu hlediště) nebylo slyšet.

Velmi kladně je nutné hodnotit režii, scénografii a kostýmy. Režisér Jiří Heřman (podílel se i na scénické koncepci), scénograf Jan Lukášek a kostýmní výtvarnice Alexandra Grusková vytvořili dokonalou iluzi Japonska počátku dvacátého století – období přelomu mezi pozvolna mizejícím světem samurajů a nastávající érou modernity. Jiří Heřman dokázal v příslušných pasážích děje na scénu umístit poměrně velký počet postav – přesto si vzájemně na relativně malé ploše nepřekážely a nedocházelo k jejich střetávání – pohybová složka opery byla velmi plynulá. Vizuální podoba scény se nesla ve znamení zvětšených konstrukcí tradičního japonského obydlí – zejména manipulace s velkými posuvnými dveřmi a využití vodní plochy v zahradě domu Cio-Cio-San byly výraznými dějovými motivy. Kostýmy sólových účinkujících i sboristů se vyznačovaly dobovou věrohodností – před očima diváků defilovala výpravná podívaná akcentující rozdíl mezi oběma kulturami.

Nové nastudování Pucciniho opery Madama Butterfly je velmi zdařilé. Porovnáme-li jej s předchozí inscenací, která byla součástí repertoáru Státní opery v Praze třicet let, pak výsledkem je zjištění, že moderně pojatá inscenace, pokud jsou zachovány tradiční dobové reálie, může pro příznivce operního umění znamenat povznášející zážitek nejen z kvalitních pěveckých výkonů, ale i z úsilí lidí celého realizačního týmu.

I váš text v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]