Madama Butterfly v kinech: Opět vyhrál Puccini

Byla to novela amerického právníka, spisovatele a obdivovatele Japonska Johna Luthera Longa, adaptovaná jeho krajanem, dramatikem a režisérem Davidem Belascem pro jeviště a zpracovaná podle skutečného příbvěhu, co Giacoma Pucciniho přimělo ke zkomponování opery Madama Butterfly. Čtyřicátník Puccini byl jednoaktovou hrou, shlédnutou při své návštěvě Londýna, naprosto fascinován. Na text, který mu sepsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa, prověření už při předchozí Bohémě a Tosce, složil dvouaktovou operu, kterou prakticky od zrodu prvních taktů považoval za svou nejlepší. Tím spíš byl Puccini zklamán jednoznačně neúspěšnou milánskou premiérou v únoru 1904. Teprve o tři měsíce později, po rozdělení partitury do tří dějství a po dopsání intermezza před dějství závěrečné a také po dalších drobnějších úpravách, byla při uvedení v Brescii Madama Butterfly přijata s nadšením. U nás se poprvé objevila v září 1907 v němčině, v pražském Novém německém divadle, a to s doslova senzačním ohlasem. Prvně v češtině pak dílo provedli hned o tři měsíce později v Plzni.


Z dnešního pohledu je téma střetu dvou naprosto odlišných světů, založených na zcela jiných hodnotách a lidských mentalitách snad ještě aktuálnější, než v době svého vzniku. Je to ale přesto především Pucciniho mistrovská a vskutku rafinovaně zkomponovaná hudba, plná psychologických drobnokreseb i dramatických zvratů, s výraznými leitmotivy, prakticky již bez uzavřených árií a neomylně gradující až do tragického finále rozměrů antické tragédie, co dodnes dělá z tohoto titulu operní šlágr.

Není zkrátka potřeba vymýšlet příliš mnoho, aby Madama Butterfly měla i dnes, bez větších aktualizací, na jevišti mimořádný úspěch. Vzpomeňme jen na nedávnou Minhgellovu inscenaci v Metropolitní opeře (ozvláštněnou dojemnou loutkou – dítětem), ale třeba i na magické nastudování této opery v Amsterodamu Robertem Wilsonem).



Také v San Franciscu se Ron Daniels, resp. Kathleen Belcher, která tam jeho režijní koncepci dotvořila a nastudovala, víceméně „krotili“. Jistě, docela nezvykle tu působí postel, u které japonská gejša s americkým důstojníkem uzavírají první dějství, aby se navíc stejná postel objevila i v závěru opery, kdy si nad ní Pinkerton dojetím (či výčitkami svědomí?) popláče. Dá se tedy určitě namítnout, že je tím tak trochu oslabeno následující finále a zpochybněn cynismus Američana (proč tedy, je-li jeho pláč při opětovném setkání s Čo-Čo-San opravdový, tu ledovou Kate nepošle k šípku a k Japonce se nevrátí?). „Styl“ taky v očích některých diváků mohly narušit v japonském příbytku vylepené plakátky s anglickými slovíčky, naopak už hodně „okoukané“ je v Butterfly zatahování paravánů. Navíc při sledování záznamu v kinech odvádí pozornost řada detailů, které mají zvlášť v případě téhle opery tak trochu „zcizovací“ efekt, konkrétně tady třeba hned u několika zpěváků nepříliš zdařile připevněné paruky, markantní rozdíly v líčení či propocené koláče v podpaždí tenora.
 


Jenže: I v San Francisku nakonec vyhrál na celé čáře Puccini. A to především díky skvělému hudebnímu nastudování, počínaje neuvěřitelně „barevným“ pojetím dirigenta Donalda Runniclese, přes výtečnou, nám už hodně blízkou Patricii Racette (Butterfly je bezpochyby její životní rolí), suverénního, u nás nepříliš známého amerického tenoristu Brandona Jovanoviche (Pinkerton, v repertoáru má i Prince z Dvořákovy Rusalky), charismatického Stephena Powella (Sharpless), až po pěvecky i představitelsky jedinečnou Zheng Cao (Suzuki). Alespoň v pražském Slovanském domě tak seděli diváci při závěrečných titulcích jako přikovaní a ozval se i potlesk.
 

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Dirigent: Donald Runnicles
Režijní koncepce: Ron Daniels
Režie: Kathleen Belcher
Scéna a kostýmy: Michael Yeargan
Sbormistr: Ian Robertson
Premiéra 1.12.2007 War Memorial Opera House San Francisco
Projekt Opera in Cinema – 26.10.2010

Cio-Cio-San – Patricia Racette
Suzuki – Zheng Cao
Pinkerton – Brandon Jovanovich
Sharpless – Stephen Powell
Goro – Matthew O’Neill
Prince Yamadori – Eugene Chan
Kate Pinkerton – Katharine Tier
The Official Registrar – William Pickersgill
The Imperial Commissioner – Jere Torkelsen

www.palacecinemas.cz
www.sfopera.com

 

Související články


Reakcí (15) “Madama Butterfly v kinech: Opět vyhrál Puccini

  1. Pro mne velké zklamání, samozřejmě ne z výkonu orchestru a pěvců, ale z inscenace. Po té šílené bombastické reklamě – bude to Ring desetiletí apod. Kostýmy byly úplně příšerné. Souhlasím s názorem, že svádět nepříliš povednou inscenaci na kamery je zcestné.Celé to vůbec nedrželo pohromadě – kostýmy jak z 19.století a scéna rádoby hi tech.

  2. Taky mi to přijde trochu ujeté. Ti, co přenosy přivezli to do nás perou vší silou. Přitom to není divadlo a s operním divadlem to má jen pramálo společného. Proč bych měla chodit na přenos s překřičeným zvukem, detaily zabírající zpoceného tenoristu nebo jako almaru tlustou S. Blythe?
    Divadlo je živé, bezprostřední, byť třeba ne tak dokonalé. Ale má pro mne pořád strašné kouzlo sedět v divadle nebo na koncertu a těšit se a užívat té atmosféry. Nebo máte místo živého koncertu Rammsteinů nějaký záznam na DVD? Raději půjdete naživo ne?
    Do kina se chodí s chipsy a praženou kukuřicí s litrovým kelímkem koly, s kabátem přes sedadlo a v čepici vás žvaněním ruší dámy před vámi. Nevědí nic o tom, co se hraje. Šli prostě do kina na nějakou operu – prý je pěkná!!!???
    V kině nikdo moc velký vztah k divadlu nezíská. Rozhodně je lepší jít do divadla i na tu pomlouvanou XXX-tou reprízu Traviaty do ND. Divadlo není film a přenosy do kina z divadla nejsou vlastně ani ten dobře natočený film. Je to jakási náhražka. Podivný fenomén, který inscenované opeře a baletu naživo vlastně vůbec nepomáhá.
    A tak chodím raději do kamenného divadla než do kina na operu-filmovou-nefilmovou. Ani rybu-ani rak.

  3. Taky mám raději divadlo a jeho kouzlo. Těšení, živé vystoupení. Když u nás ale většinou skončí moje těšení po prvním, když je líp po pár taktech. Takže alternativně beru i tyhle přenosy a DVD nahrávky.
    Věnovat by se někdo měl opravdu spíš propagaci divadel jako takových, zvýšení kvality produkovaných inscanací. Aby to pak nebylo o tom přehlušeném kině, kde ale zpívají a hrají narozdíl od našich operních divadel bez závad :-)
    Jan

  4. Také mám rád raději divadlo,než kino. Jeho neopakovatelnou atmosféru,třeba i s horším uměleckým zážitkem. Ale nikdo přede mnou nechroustá popcorn,neřve přehlušená hudba. A vůbec,třeba poslední B.Godunov z MET vůbec nebyl zážitkem,ale utrpením. Viděl jsem ho v divadle v Brně a přestože jsem měl výhrady,byl to pro mne zážitek bezprostředního herectví,zpěvu a hudby
    Karel

  5. Taky nejsem z přenosů zrovna uchvácený, divadlo je skutečřně nejlepší "na živo" (nikde nezpívají "dokonale"), ale na druhé straně vítám, že v Palace Cinemas narušují kulturní imperialismus MET a ukazují, že i jinde jsou dobrá operní divadla (a namnoze i lepší). Každopádně tyto přenosy se obejdou bez trapného "návodu na použití", které – zcela dle předlohy komunistické televize – utrpíte v mnohých areálech, kam se přenáší z MET – abyste hned nato dostali další návod na použití přímo ze zákulisí MET (och, jak spontánní… jak neotřelé… jak stále stejnější…!), návod oplývající bezostyšnou sebechválou. Tak toho jsme u přenosů ze Scaly, Salzburgu, Barcelony naštěstí ušetřeni.

  6. ad Klárka 29. října 2010 11:00: Přenosy v kině nejsou samozřejmě divadlo, ale proto bych je neodsuzoval. Zejména, jedná-li se o přímý přenos. Něco jiného je vysílání ze záznamu, to už mne neláká a raději si pustím doma DVD. Jistě je hlavní, aby lidé chodili do divadel, ale ale uznejte, kdo si běžně může dovolit jít na operní představení do MET, Covent Garden apod? V tomto směru jsou přenosy velkým pozitivem. A to, že jsou příliš často kamerou brány detaily (také bych je tolik nemusel na tom nic nemění. Koneckonců, S. Blythe by byla "tlustá jako almara" naživo v divadle úplně stejně. A že se tenorista potí, to je prostě realita (kterou jen v divadle z galerie nevidíme). Jiná věc je nevychovanost diváků v kině. Ale zažil jsem podobné případy i v divadle. Hlavně v Praze, ale třeba i ve Staatsoper ve Vídni.

  7. pro anonymního 29.10., 15.14: Jsem rád, že má někdo podobný názor jako já :-) Myslím, že to "vychovávání" zakořeněné v některých lidech, kteří přenosy z Met přinesli do ČR (a na Slovensko a do Maďarska a bůhvíkamještě…), pramení z toho, že ti lidé sami nemají k divadlu a opeře vztah, jaký by měli mít. Jinak by nevznikla drahá brožura s návodem k použití, jak říkáte ke každé přenášené opeře, jinak by nás neustále nebalamutili tím, že přinášejí jedinečnost, na kterou nemá šanci našinec jen tak narazit a že vzdělávají publikum a vedou ho k opeře.
    Jedinečnost (a opravdu v mnohém zajímavější a zejména insenačně zdařilejší) najde našinec nejen za humny třeba v Drážďanech, Vídni nebo i Budapešti, ale také právě při srovnatelných přenosech v Palace Cinemas. Takže masáž majitelů licence Met in HD mi je z duše protivná, stejně jako vám a veřím, že třebas tenhle web by mohl ubrat na frekvenci, se kterou se zaobírá přenosy pana Cikánka. I když chápu, že čtivost v době přenosů vzrůstá. Služba kamenným divadlům a jejich repertoáru, zejména u nás, by byla záslužnější …

  8. I když na přenosy Met in HD chodím, taky mi připadá, že ten dost jednoduchý a slabomyslný marketing okolo je přehnaný. Ale projekt je komerční, takže asi nemůžeme čekat, že by na něm nechtěli vydělat co nejvíc.
    Lidé nejsou hloupí, ti co chodí na operu (ať již do kina nebo jenom do divadla), nejsou zvědaví na multiplexový marketing typu Will be soon in your cinema …. a navíc severoamerické inscenátorské pojetí je velmi odlišné od toho, co je tradiční v Evropě (proto si myslím, že nám celá řada inscenací z Met jaksi nepadne úplně do noty po scénografické stránce).
    Na druhou stranu, zpěváci jsou špičkoví a hudební výkony taky. A tak chodím i já :-). Palace Cinemas jsem objevila nedávno a je mi líto, že to jsou příme přenosy jen zčásti. Je mi sympatické, že se nikde necpou a nevnucují a lidé, kteří se sejdou v sále jsou většinou kultivovaní.

  9. Miluji operu, ale nemám hudební sluch. Vždy jsem si myslel, že je to nevýhoda, ale jak to tady čtu, tak jsem čím dál víc raději. S klidem můžu jít do divadla (jakéhokoliv) a jsem nadšen. A vypadá to tak, že jako já jsou disponováni i ostatní, protože zatímco publikum bouří nadšením, tak se tady dočtu, jaká to byla hrůza. Proto u mne vždy zvítězí živé divadlo před kinem.

  10. Myslím, že z operního díla lze především po hudební stránce těžko mít někde větší zážitek, než při takovém přenosu. Problém však je, že přenosy jsou kromě vynikajících interpretačních výkonů i přehlídkou zvukové techniky – při pozorném poslechu jsou znát zvukařské finty, zejména kouzla prováděná s dynamikou. Zvuk je nahalen, prostorově zvětšen a zpěváci do toho namixováni tak, že jsou slyšet dobře i při největším orchestrálním tutti, člověk je vším doslova pohlcen. Ve spojení s titulky se posluchači tedy naskytne dokonalý tvar, řekl bych, že však dokonalejší, než jaký může ve skutečnosti být v divadle. Je to asi jako porovnávat dokonalou CD nahrávku se zážitkem z koncertního sálu. Zatímco v sálu vnímáme globálně celek a atmosféru, na nahrávce více vyniknou různé detaily, které by jinak těžko měly šanci. Uzavřel bych to tím, že přenosy jsou fajn, ale dle mého názoru se jedná přece jen o cosi umělého, co má s realitou málo společného.

Napsat komentář